Zřícenina opatství v Bury St. Edmunds. Jeho zvony údajně slyšely zelené děti z Woolpitu, které se podle legendy z 12. století objevily poblíž. | Foto: Aktuálně.cz / Tuli (aka) / Wikipedia / Creative Commons Attribution 3.0 Unported license.

Víly a tradice

Mnozí badatelé věří, že tyto děti nebyly obyčejnými smrtelníky - ale že patřily do říše víl. V evropské mytologii šlo o skrytý svět existující souběžně s tím naším, oddělený jen jemnou hranicí, kterou lze někdy - náhodou nebo osudem - překročit.

Zelená barva jejich kůže by pak nebyla zdravotní anomálií, ale znakem jinakosti. V keltských i germánských tradicích byla zelená často barvou nadpřirozeného, přírodních duchů a vílích bytostí. A ta jáma, u které se děti objevily? Snad brána mezi světy, jak ji známe z tolika pověstí - ať už jde o jeskyni, lesní tůň, nebo studnu.

Jejich neznámá řeč? Jazyk jiného světa. Podivné šaty? Móda vílích dvorů. A syrové boby, které byly jediným jídlem, jež přijaly? V některých starých evropských tradicích to byla potrava mrtvých nebo pokrm duší. Možná právě proto děti dlouho odmítaly cokoliv jiného.

Přes všechna tajemství a temné náznaky se příběh zelených dětí stal živou součástí kultury. Třeba básník Herbert Read v nich viděl klíč k pochopení návratu k přírodě a napsal o nich román The Green Child. Legenda se proměnila v archetypální vyprávění o jinakosti, ztrátě domova a touze po návratu.