V Anglii ve 12. století se u vlčí jámy znenadání objevily dvě děti se zelenou kůží. Chlapec a dívka mluvící neznámou řečí prý přišli ze země věčného soumraku. Jejich příběh zaznamenali dva kronikáři, kteří nám zanechali jednu z největších záhad historie. I proto, že se jejich texty lišily. Šlo o sirotky, víly, nebo něco docela jiného? Pátrejte s námi po pravdě, která dodnes uniká.
Víly a tradice
Mnozí badatelé věří, že tyto děti nebyly obyčejnými smrtelníky - ale že patřily do říše víl. V evropské mytologii šlo o skrytý svět existující souběžně s tím naším, oddělený jen jemnou hranicí, kterou lze někdy - náhodou nebo osudem - překročit.
Zelená barva jejich kůže by pak nebyla zdravotní anomálií, ale znakem jinakosti. V keltských i germánských tradicích byla zelená často barvou nadpřirozeného, přírodních duchů a vílích bytostí. A ta jáma, u které se děti objevily? Snad brána mezi světy, jak ji známe z tolika pověstí - ať už jde o jeskyni, lesní tůň, nebo studnu.
Jejich neznámá řeč? Jazyk jiného světa. Podivné šaty? Móda vílích dvorů. A syrové boby, které byly jediným jídlem, jež přijaly? V některých starých evropských tradicích to byla potrava mrtvých nebo pokrm duší. Možná právě proto děti dlouho odmítaly cokoliv jiného.
Přes všechna tajemství a temné náznaky se příběh zelených dětí stal živou součástí kultury. Třeba básník Herbert Read v nich viděl klíč k pochopení návratu k přírodě a napsal o nich román The Green Child. Legenda se proměnila v archetypální vyprávění o jinakosti, ztrátě domova a touze po návratu.