Záhada pravěkého pohřebiště u Bajkalu. Vědci našli nečekaného zabijáka dětí

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Mor nepustošil jen přelidněná středověká města. Nová vědecká studie ukázala, že smrtící epidemie kosily komunity lovců a sběračů na Sibiři už před 5500 lety. Výzkum DNA z okolí Bajkalského jezera navíc boří dosavadní představy o tom, jak se lidstvo s touto pohromou poprvé setkalo.

Mor máme v paměti zafixovaný jako „černou smrt“ – pandemii spojenou s krysami a blechami, která mezi 14. a 19. stoletím zabila desítky milionů Evropanů. Jenže nová zjištění mezinárodního týmu vědců, o kterých informovala agentura AFP, posouvají historii této nemoci do úplně jiných kulis.

Do drsné pravěké krajiny kolem Bajkalského jezera na ruské Sibiři, kde archeologové již desítky let studují pohřebiště prehistorických lovců a sběračů.

Záhada hrobu plného dětí

„Jedna z těchto lokalit je obzvláště záhadná kvůli velmi neobvyklému věkovému složení zemřelých – zdá se totiž, že tu během krátkého období nemoci podlehlo mnoho dětí a dospívajících,“ řekl výzkumník z Oxfordské univerzity Ruairidh Macleod. Kostry také nevykazovaly žádné známky násilí ani úrazu, což znamená, že pro tuto katastrofickou událost neexistovalo žádné rozumné vysvětlení, dodal jeden z autorů nové studie.

Když tým vědců sekvencoval pravěkou DNA 46 osob ze čtyř nalezišť v okolí jezera, zjistil u 18 z nich přítomnost bakterie Yersinia pestis – původce moru. To znamená, že téměř 40 procent těchto lidí mělo mor – což je vyšší podíl, než jaký byl zjištěn v některých středověkých hromadných hrobech. Pokusy o identifikaci moru v takto staré DNA navíc přinášejí mnoho falešně negativních výsledků.

„Výsledky proto nasvědčují tomu, že prakticky všichni na těchto pohřebištích zemřeli na mor během dvou epidemií, z nichž ta nejstarší se odehrála před 5500 lety,“ uvedl Macleod. „Bylo to naprosté překvapení,“ dodal.

Lovci se přece neustále stěhovali

Až do tohoto objevu byly nejstarší stopy moru zjištěny u zemědělských komunit v severní Evropě přibližně před 5300 lety. Jak smrtící však tyto pravěké kmeny moru přesně byly, je podle dalšího z autorů studie Eskeho Willersleva předmětem živých debat ve vědecké komunitě.

Za všechno může svišť

Kdo byl ale přenašečem, když krysy v tehdejší tajze nežily? Podle vědců padá vina na svište tarbagana.

Svišti jsou považováni za původní hostitelský druh, ve kterém se mor vůbec poprvé vyvinul.
Pravěcí lidé tyto hlodavce lovili kvůli kožešině a masu.
Při kontaktu se zvířetem se nakazil první člověk, mezi lidmi se pak nemoc šířila dál kapénkovou infekcí.

Případy moru šířeného svišti přitom nejsou jen hlubokou minulostí – na Sibiři a v Mongolsku se kvůli lovu těchto zvířat objevují dodnes.

„Dosud se mělo za to, že k takovému druhu epidemie nemohlo mezi lovci a sběrači dojít,“ uvedl genetik z Cambridgeské a Kodaňské univerzity. „Vzhledem k tomu, že žili v malých skupinách a neustále se přesouvali, panovalo přesvědčení, že infekční onemocnění se nemohou skutečně uchytit a zničit celé komunity,“ dodal.

Ví se, že ve středověku mor šířily krysy, ale za tyto prehistorické sibiřské epidemie byl pravděpodobně zodpovědný jiný živočich: svišť tarbagan. „Svišti jsou považováni za původní hostitelský druh, ve kterém se mor poprvé vyvinul,“ vysvětlil Macleod. I dnes jsou případy moru šířeného svišti pravidelně zaznamenávány na Sibiři a v Mongolsku, kde se tito hlodavci loví pro kožešinu a maso.

„Pravděpodobně k první infekci došlo při kontaktu se zvířetem a poté se nákaza šířila mezi lidmi prostřednictvím kapének,“ uvedla spoluautorka studie Astrid Iversenová, profesorka virologie na Oxfordské univerzitě. Upozornila, že podle odhadů Světové zdravotnické organizace se dnes tři čtvrtiny všech nových infekčních onemocnění přenášejí ze zvířat na člověka.

Tito nešťastní pravěcí sběrači tak mohou být poučením pro moderní lidstvo. „Schopnost pochopit souvislosti mezi tím, kdy dochází k přenosu nemocí ze zvířat na člověka, a tím, jak se tyto patogeny vyvinuly, aby se dokázaly šířit v různých kontextech a na různých místech v čase i prostoru, je opravdu důležitá pro pochopení rizika, že se to stane i v budoucnosti,“ uvedl Macleod.