Reklama
Reklama

Žádné půjčky, žádný spěch. Pár vrátil drážnímu domku z roku 1920 jeho původní tvář

Helena Dahlová s rodinou strávila téměř dvě desetiletí postupnou rekonstrukcí starého domu na švédském venkově. Bez velkého rozpočtu a vlastníma rukama proměnili zchátralou a opuštěnou nemovitost v útulný a funkční domov, kde materiály i nábytek vyprávějí příběh minulosti i současnosti.

Reklama

Helena žije se svým partnerem Robertem, dvěma dětmi a několika zvířaty ve starém domě hned u zapomenuté venkovské trati obklopené lesy, poli a řekou. Když před lety stavení z roku 1920 kupovali, bylo ve velmi špatném stavu.

„Okna, dveře, komín i obložení – všechno bylo na odpis,“ vzpomíná Helena, jak původně drážní domek vypadal. Přesto v ruině viděli potenciál, který netkvěl v moderních parametrech, ale v charakteru stavby a jejím zasazení do krajiny. „Chtěli jsme dům vrátit do původního stavu a očistit ho od necitlivých modernizací z pozdějších let.“

Rekonstrukce jako dlouhodobý proces

Proces rekonstrukce probíhal postupně a byl úzce propojený s každodenním životem rodiny. Helena vysvětluje, že zásadní roli sehrála skutečnost, že její partner je tesař: „Jelikož je můj partner tesař, dělal všechno sám.“

Všechny práce probíhaly svépomocí, a to i přesto, že rekonstrukce byla velmi náročná – kombinace péče o malé děti a extrémního počasí někdy znamenala opravdu těžké chvíle. „Bylo to skutečně velmi náročné, jako byste se snažili uklízet uprostřed hurikánu,“ vzpomíná Helena. Dům se tak nestal jednorázovým projektem s jasným termínem, ale spíše otevřeným procesem, který se postupně vyvíjel a přizpůsoboval potřebám rodiny a okolnímu prostředí.

Reklama
Reklama
Bez velkého rozpočtu proměnili starý dům v útulný a funkční domov.
Bez velkého rozpočtu proměnili starý dům v útulný a funkční domov.Foto: Helena Dahlová, se souhlasem

Majitelé se snažili udržet původní charakter domu, aniž by ustupovali moderním kompromisům. „V tomto ohledu téměř nikdy neděláme kompromisy. Pro nás má estetika přednost před funkcí,“ říká Helena.

Věci, které mají co říct

Vybavení domu je kapitolou samou o sobě. „Téměř vše jsme pořídili v aukcích, z druhé ruky nebo zdědili,“ uvádí Helena. Srdeční záležitostí je jídelní stůl po pratetě Märte. Nové kousky do domu nesmí, pokud nejsou funkčně nezbytné – týká se to v podstatě jen postelí a televize. Helena dnes svůj domov popisuje jako „měkký, hřejivý a bezpečný“.

Dlouhá doba rekonstrukce měla i svou ekonomickou výhodu. Rodina se nemusela zadlužit. „Díky tomu, že jsme postupovali pomalu, jsme se obešli bez velkých půjček,“ pochvaluje si Helena. Šetřit se podle ní nevyplatí jen na konstrukčních zásazích, které ovlivňují stabilitu.

I když údržba starého dřevěného stavení nikdy nekončí, Helena nelituje. „Dává mi to pocit bezpečí. I když je ta každodenní práce někdy stereotypní a neustále je co opravovat, dává mi náš dům i po těch letech smysl.“ Její rada pro ty, kteří o podobném dobrodružství uvažují? „Udělejte to!“

Reklama
Reklama

Helena vidí dům jako kontinuální proces a jeho hodnota se podle ní projeví až v každodenním životě rodiny. „Lidé se vracejí ke starým domům a věcem, protože se v nich cítíte jako doma, bezpečně a útulně,“ dodává. Pro Heleninu rodinu je dům nejen stabilním zázemím, ale i zdrojem inspirace a propojení s historií místa. Její doporučení těm, kdo se chtějí vydat podobnou cestou, je jednoduché: „Udělejte to!“

Zdroj: autorský článek

Reklama
Reklama
Reklama