Žádné muzeum s vitrínami. Hrabalova chata v Kersku vypadá, jako by si autor jen odskočil

Když Hrabal v roce 1965 chatu koupil, měla sloužit spíše jako pouhé víkendové útočiště. Brzy se však proměnila v jeho hlavní domov i tvůrčí základnu.

A právě tady – v improvizované pracovně, které říkal „vechtrovna“ – vznikla zásadní díla jako Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota nebo Slavnosti sněženek.

Související

Architektura své doby. České stavby, které přepisovaly dějiny a vzbudily obdiv i nenávist

Kersko se tak pro Hrabala stalo víc než adresou. Bylo únikem před tlakem doby i inspirací. A právě zde „spisovatel v likvidaci“ – jak sám sebe v 70. letech označil- našel klid, který potřeboval ke psaní.

Výjimečnost chaty však nespočívá jen v tom, kdo v ní žil, ale jak hluboce je zakořeněná v jeho díle. Okolní lesy, hospody i místní postavy se staly předobrazem jeho slavných příběhů. A není náhodou, že právě odsud čerpal inspiraci i režisér Jiří Menzel, když vytvářel Slavnosti sněženek, ve kterých se Hrabal dokonce krátce objevil – jako tichý pozorovatel vlastního světa.

Návrat do 80. let

Po rekonstrukci, dokončené v květnu 2024, se chata otevřela veřejnosti jako takzvané „haus muzeum“ – formát, který v Česku nemá obdoby. Návštěvník nevstupuje do klasické expozice, ale do živého prostoru.

„Budete mít pocit, že se Hrabal jen na chvíli vzdálil, šel třeba na houby nebo na nákup,“ popsal historik Pavel Fojtík z Polabského muzea.

Cílem bylo vrátit objekt do poloviny 80. let, kdy tam spisovatel žil se svou manželkou Eliškou („Pipsi“). A díky dochovaným fotografiím, původnímu nábytku i pečlivé rekonstrukci dnes interiér působí autenticky – jako by se tu zastavil čas.

Bez efektu, ale s duší

Autorský tým rekonstrukce chaty se vydal nečekanou cestou: místo velkolepého návštěvnického centra zvítězil minimalistický přístup. Eliška Houdová a Jitka Štolfová, za svobodna Zemanová, které se na přestavbě z části podílely, říkají, že rozhodující bylo místo „nepřepsat“ moderní architekturou a zachovat jeho přirozenost. Díky tomu má návštěvník pocit, že stojí v témže prostoru, kde vznikala umělcova díla.

Chata tak zůstala organickým, lehce chaotickým prostorem. Přesně takovým, jaký odpovídal Hrabalově osobnosti: police plné knih, stěny pokryté obrazy, drobné předměty na každém kroku – tedy „organizovaný chaos“.

V obklopení zvířat

Cesta k dnešní podobě chaty ale nebyla lehká – Středočeský kraj ji koupil v roce 2021 za 9,9 milionu korun a svěřil ji Polabskému muzeu. Už tehdy bylo jasné, že nejde jen o nemovitost, ale o kulturní odkaz. A právě hodnota místa vedla k rozhodnutí ministerstva kultury prohlásit chatu za kulturní památku – status, který zaručuje její ochranu pro další generace.

Hrabalovu chatu však nelze zmínit bez popsání pozdních let, kdy se Kersko stalo místem soužití se zvířaty – především s kočkami, kterých tu bývaly desítky. „Když máte zvířata, tak je musíte nakrmit a jste jejich otec,“ řekl o nich Hrabal. Každodenní cesty z Prahy, nákup krmiva a návraty do lesa – to byl jeho poslední oblíbený životní rytmus. Chata je tak místem i velmi osobního příběhu o samotě, péči a hledání smyslu.

Místo je tak jednoznačně zážitkem, kde se literatura dá téměř nahmatat. A právě v tom spočívá její výjimečnost.

Zájemci se do ní letos mohli poprvé podívat poslední víkend v březnu.

Zdroj: autorský text, Polabské muzeum, Archiweb, FA ČVUT