"Když jsem dostala svoji poslední známku, byla to velká úleva, cítila jsem se moc dobře. Nejen kvůli sobě, ale také kvůli rodičům a celé rodině, která mi hrozně fandila. Ale s odstupem času mám hlavně strach a starosti," vypráví pětadvacetiletá Beáta, která nedávno dokončila obor Mezinárodní kulturní a obchodní studia na univerzitě v Německu. Teď už pouze dokončuje povinnou zahraniční stáž, kterou zakončí závěrečnou zprávou, a od října přijde o status studenta.
Přiznává, že jí chybí hlavně jasný řád vysokoškolského života. "Když člověk studuje, má jistoty, vždy je tam vidina nějaké jasně dané budoucnosti, že v září začíná semestr, v létě je zase volno. Najednou není nic," popisuje své pocity. "Ze začátku jsem byla ráda, že mám konečně hotovo. Teď mi ale chybí denní dril, plnění úkolů, psaní, každodenní zápřah. Chybí mi ten pocit, že dokončím jednu věc a přesunu se k další. Teď se mi zdá, že je to nekonečný proces, zatímco u studia byl vždy nějaký bod, k němuž se člověk mohl upínat," pokračuje.
Beáta mluví pěti jazyky a ráda by pracovala ve firmě, která potřebuje překlady v několika jazykových kombinacích. Momentálně si hledá práci, což čerstvé absolventce částečně pomáhá bojovat se strachem a nejistotou, které ji od dokončení studia trápí. "S každým odeslaným životopisem se cítím o něco lépe a s každou pozvánkou na pohovor ještě lépe. Snažím se si od toho držet odstup, i když je to někdy těžké, nikdy dříve jsem se v takové situaci neocitla a věřím, že mluvím i za spoustu dalších lidí, kteří jsou v podobné životní fázi," říká.
Obává se také, že by od října mohla skončit na úřadu práce. Nechce být stigmatizovaná a přiznává, že nemá přehled o praktických záležitostech, například kolik stojí zdravotní pojištění. "Nedokázala jsem si představit, jaká bude tato fáze života. Najednou je člověk tady a má dva měsíce na to, vymyslet, co udělá se svým životem. Trochu tápu," říká.
Po státnicích se cítí hůř skoro polovina studentů
O pocitech, které Beáta popisuje, se v anglosaském prostředí souhrnně mluví jako o graduation blues, ve vážnějších případech dokonce jako o graduation depression. Jedná se o smutek, melancholii a zmatení poté, co student opustí bezpečné prostředí univerzity. Podle amerického webu Healthline mohou čerstvě promovaní studenti a studentky litovat, že svůj čas na vysoké škole nevyužili lépe nebo se neučili více, i když vědí, že do studia dali vše. Častý je pocit beznaděje, zoufalství ze ztráty pevně daného řádu a také osamění. Absolvent je totiž po několika letech vytržen ze svého studentského kolektivu, zvlášť pokud se za vysokou školou stěhoval a po státnicích se vrací do rodného města. V některých případech může dojít i k úplné ztrátě motivace a nástupu depresivních stavů.
Zřejmě se přitom nejedná o neobvyklý jev. Britská nezisková organizace Student Minds, která se zabývá duševním zdravím studentů, zjistila, že se po dokončení vysoké školy cítí hůře až 49 procent absolventů. Vycházela z kvalitativních rozhovorů se třemi stovkami účastníků. Zhruba stejné procento promovaných mělo pocit, že jejich vrstevníkům se vede lépe, a 40 procent dotazovaných se cítilo osaměle a izolovaně.
Graduation blues je hlubokým pocitem smutku po opuštění univerzitního života, ačkoliv se nejedná o oficiální diagnózu. Bývá umocněn, pokud se absolventům nedaří najít vyhovující nebo alespoň nějakou práci. V zemích, kde nefunguje veřejné vysoké školství, rozladění čerstvě promovaných studentů a studentek ještě prohlubuje břímě vysoké studentské půjčky. Podle deníku The Washington Post je graduation blues přes svou rozšířenost málo popsaným jevem, o němž se příliš nemluví.
Měla jsem pocit, že z města nemůžu odjet
S psychickým propadem, který přišel místo očekávané euforie, má zkušenost i čtyřiadvacetiletá Alžběta. Považuje se spíše za optimistku, ale období po státnicích pro ni bylo složité. Studovala obor multimédia a design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně v Ateliéru prostorové tvorby. Na magisterském stupni měla pouze dvě spolužačky, z toho jedna odjela do zahraničí na Erasmus a druhá byla její spolubydlící.
"Učily jsme se na státnice společně a den před zkouškou té kamarádce zemřel přítel, utopil se. Dodělaly jsme státnice a ani jsme se spolu nemohly radovat. Myslím, že to hodně ovlivnilo způsob, jakým jsem požívala konec studia," přemýšlí Alžběta. Snažila se kamarádku podpořit, aby zkoušky nevzdala, a když po státnicích odjela do Lotyšska, odkud její přítel pocházel, na Alžbětu vše dolehlo.
"Spadla ze mě tíha toho, že musím být pozitivní a podporovat ji. Zároveň jsem upadla do strašné deprese. Jeden den to bylo fakt hrozné, úplně mi přepnulo, přemýšlela jsem nad existenciálními otázkami. Normálně taková nebývám. Všechno skončilo a já jsem neměla rozdělaný žádný nový projekt. Připadalo mi, že jsem se tak trochu zasekla," vypráví.
Alžběta se navíc musela rozhodnout, kde bude dál bydlet. Měla pocit, že u rodičů na severu Moravy už by neměla soukromí, její rodiče po začátku války nabídli horní patro domu ukrajinské rodině. Nakonec se odstěhovala za svým přítelem, který tutéž školu dokončil dva roky před ní, do malé obce Rohatec poblíž Hodonína. "Ale pořád jsem bojovala s pocitem, že ze Zlína nemůžu odjet. Měla jsem se sbalit, ale nešlo mi udělat ten krok začít někde znova. Neměla jsem chuť nic dělat, byla jsem vyplivnutá," říká absolventka. Zpětně uznává, že se stěhování bála zbytečně. Poblíž svého nového domova začala pravidelně jezdit na koni, což jí pomohlo si zvyknout, ale i dodat do života řád, který jí s koncem studia chyběl.
Konec dětství
Podle psychologa Jana Kulhánka přispívá k psychickému rozladění po dokončení studia únava a vyčerpání. "Když dodělají zkoušky, čekají, že jim bude dobře, ale najednou můžou být bez nálady, neví, co se sebou. Stálo je to hodně sil a najednou je místo naplněných dní, kdy se učili na zkoušky a bylo kolem toho mnoho emocí, spousta prostoru," říká. "Druhá věc je to, že i když spousta lidí pracuje už během studia, je to pro ně konec jedné životní etapy. Nechci být patetický, ale řekl bych až skoro definitivní konec dětství a začátek dospělosti. Pro řadu lidí to může být spojeno s úzkostí, zda v dospělém životě obstojí," dodává.
Domnívá se, že i když se s podobnými pocity potýkaly i starší generace, dnes je smutek po dokončení studia častější. "Jsme společnost, v níž se lidé navzájem hodně srovnávají. Navíc v tom hraje roli nejednoznačnost dnešní doby. Máme mnoho možností v životě a ani diplom jasně neurčuje naši následující cestu. Zároveň budou mít k takovému prožívání větší sklony obecně úzkostnější lidé, ti, kteří nemají rádi změny, a pak lidé, kteří nemají pevně zajištěné zázemí, třeba stabilní podporu rodičů," vysvětluje psycholog.
Nejraději bych byla ještě ve škole
Obě mladé ženy se rozhodly, že si studijní léta částečně prodlouží. Zatímco Beáta se chce po roce v práci vrátit k doktorskému studiu, protože se ráda učí nové věci, Alžbeta se rozhodla pro čtyřměsíční stáž ve Vídni, kterou jí zprostředkuje univerzita. Už během studia sice pracovala na návrzích interiérů, ale na profesní život se přesto necítí připravená. "Takže teď připravuju portfolio a poohlížím se po firmách, které by mě vzaly. Nejraději bych totiž ještě byla ve škole, ale nechci jít na doktorské studium," vysvětluje.
Zároveň se vypořádává s tlakem ze strany rodičů, kteří chtějí znát její plány do budoucna. "Jsou hodní. Ale když přijedu domů, strašně se vyptávají, jestli už mám vyřešenou tu stáž, jestli si hledám práci, chtějí vědět spoustu věcí. Vím, že to nemyslí špatně, ale člověk si chce trochu oddechnout," říká.
Výhled do budoucnosti kalí také obava, že ve svém oboru těžko sežene práci. "Hlavně tady na malém městě. Budu muset někam dojíždět. Na vysoké škole jsem se toho hodně naučila. Není to ale tak, že bych díky studiu měla na trhu práce strašné výhody. Spíš naopak. Mám titul MgA., to si každý myslí, že dělám umění," vysvětluje. Navíc má strach, že kvůli ekonomické krizi nebude o její služby zájem. "Může se tedy stát, že budu dělat jinou, ne tak kreativní práci. Navíc, i když jsme ve škole dělali architektonické studie, nemám vystudovanou architekturu. Už teď narážím na to, že nikoho nezajímají moje schopnosti, ale to, že nemám diplom z architektury," zmiňuje úskalí svého oboru.
Na adaptaci máme celý zbytek života
Psycholog Kulhánek je přesvědčený, že prodloužení studentských let nemusí nutně znamenat únik před dospělostí. "Je to spíš tak, že si vyhovím. Když se mi po vysoké škole nechce jít pracovní cestou nebo se na to necítím, není nic špatného na tom, prodloužit si to, co mě bavilo a v čem mi bylo dobře," ujišťuje.
Graduation blues podle něj lépe zvládá absolvent, který dopředu počítá s tím, že po státnicích může kromě radosti přijít i pocit nejistoty a prázdnoty. "Člověk by se toho neměl lekat. Nepřijde to sice na každého, ale není to ani nic neobvyklého, a většinou je to jen takový mezičas, než si zvykneme na trochu jiný život. Spousta lidí není na takové pocity zvyklá, a ještě si to zhorší tím, že začnou panikařit," upozorňuje.
Je podle něj dobré dopřát si po závěrečných zkouškách zasloužený odpočinek. "Na adaptaci na dospělost mám celý zbytek života. Pokud jsem člověk, který špatně snáší prázdný čas, je dobré si jej cíleně vyplnit příjemnými aktivitami a netlačit na sebe. Pokud mě ale sentiment nebo obava z budoucnosti neopouští, pomůže říct někomu, že se mi stýská, že cítím nejistotu nebo že mi není dobře a jsem tím překvapený. Když ani toto nezabere, není žádná ostuda vyhledat psychoterapeuta. Většinou jde o to, uklidnit se, podívat se na to z jiného úhlu pohledu a získat podporu," doporučuje psycholog.
