Koupila rozpadlou četnickou stanici u řeky. Za dva miliony z ní vytvořila neuvěřitelný domov

Stavba stojí na kopci na levém břehu Guadiany, přímo u španělsko-portugalské hranice. Původně šlo o stanoviště španělské civilní gardy z konce 19. století.

Autoři tak záměrně nepřistupovali k rekonstrukci jako k procesu, při kterém je potřeba všechno sjednotit a dostat pod kontrolu. Dům měl zůstat otevřený tomu, co už na místě bylo, i tomu, co do něj přinesou jeho obyvatelé.

Část dřevěných střešních trámů například použili znovu při stavbě schodiště a v kuchyni. Stejný podlahový materiál se objevuje také na pracovních deskách, ve sprchách a u umyvadel.

Architekti proto pracovali s omezenými prostředky a znovupoužití materiálů se stalo jedním z hlavních principů návrhu.

Výsledkem je prostor, v němž se interiér a okolní krajina postupně prolínají. Člověk může být uvnitř, přitom stále vnímat svět kolem domu.

Pocit soukromí vzniká díky tloušťce zdí, jejich vzájemnému uspořádání a orientaci jednotlivých pohledů.

Původní obvodové zdi využili jako základ nového domu. Určují jeho půdorys, jednotlivé přechody mezi místnostmi i atmosféru interiéru.

Uvnitř architekti vytvořili téměř souvislý prostor. Mezi jednotlivými částmi nejsou klasické dveře.

Stavba není otevřená okolní krajině bez omezení. Naopak pracuje s tím, co obyvatelka vidí a co zůstává skryté.

Pro majitelku, která žije sama na venkově, bylo důležité, aby se v domě cítila chráněná.

Nejvýraznější zásah je vidět na střeše. Ta se přizpůsobuje terénu a směrem k přístupové cestě zůstává nízká, aby chránila soukromí obyvatelky. Na opačné straně se zvedá směrem k řece.

Nová a stará část se přitom dají rozeznat. Původní zdivo zůstalo opatřené tradičním bílým nátěrem, zatímco nové části dostaly jednoduchou bílou omítku.

Původně šlo o stanoviště španělské civilní gardy z konce 19. století. Z jeho místa se kontroloval pohyb po řece a pašování mezi oběma zeměmi.

Stavba stojí na kopci na levém břehu Guadiany, přímo u španělsko-portugalské hranice.

Projekt nazvaný Stone and Water, tedy Kámen a voda, dokončili v roce 2025 architekti Manuel Silva Zurita ze studia Zurita Studio a Simone Lorenzon a Valeria Polato z Kalibra Arquitectura.

Část této historie zůstala v domě dodnes. V kamenných zdech jsou patrné původní otvory pod okny, které kdysi sloužily ke sledování řeky.

Nejde ale o klasickou rekonstrukci historické stavby. Architekti se rozhodli zachovat především to, co už na místě bylo, a nové části přidat jen v nezbytném rozsahu.

Do domu se dostaly i věci, které už existovaly jinde – kamna, spotřebiče, stará skříň, dřez nebo části stavebních materiálů, které zbyly z předchozích konstrukcí.

Nové povrchy používají mimo jiné vápennou maltu, cement a ventilované střešní tašky.

V horkém jihu Španělska by bylo snadné spolehnout se na klimatizaci. Architekti ale zvolili opačný přístup. Dům funguje bez ní.

Konstrukce střechy a mezipatra je z lepeného borovicového dřeva, na některých místech se objevuje pozinkovaná ocel.

Materiálové řešení zůstává velmi jednoduché. Z původní stavby zůstal lokální kámen, nové části využívají cihlové dvojité stěny s vnitřní izolací.

Dům získává elektřinu z fotovoltaického systému umístěného na nedaleké konstrukci. Ta zároveň slouží jako zastíněné parkovací stání.

Název Stone and Water odkazuje na dvě věci, které celý projekt určují: původní kamennou stavbu a řeku, která se rozprostírá pod kopcem.

Architekt Manuel Silva Zurita má k místu podobně osobní vztah. Je přítelem syna majitelky a Sanlúcar i Guadianu znal už od dětství.

Stone and Water získal v roce 2025 cenu za architekturu a práci s existujícími stavbami v kategorii rezidenčního využití v rámci VI COAS Architecture & Society Awards.

V době, kdy se domy stále častěji snaží vytvořit stejné podmínky bez ohledu na místo, připomíná Stone and Water jinou možnost: dům nemusí klima porazit. Může se mu přizpůsobit.

Výsledkem je dům, který se nesnaží historii napodobovat. Nechává ji jednoduše pokračovat.

Na kopci nad španělskou řekou Guadiana stála ruina někdejšího stanoviště civilní gardy.