Terapeutka: Z rozvodu bývají vyděšenější rodiče než děti, těm se někdy dokonce uleví

Hana Fořtíková
13. 12. 2020 17:07
Je důležité rozchod dětem vysvětlit a být nadále rodičem, o kterého se mohou opřít. Nechtějme po dětech, aby mámě či tátovi stranily, trhá je to na kusy, říká dětská psychiatrička Lucia Vašková. O zlých a dobrých macechách i o tom, jak se o Vánocích navzájem více sblížit, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Foto: iStock

Blíží se Vánoce. Nastavují nám zrcadlo ideálních rodinných vztahů? A promítají se nějak specificky do vaší praxe?

Vánoce jsou rodinné svátky, čas, kdy se můžeme zastavit, vnímat rodinnou atmosféru, být spolu a u sebe. Právě proto plynou z Vánoc častá očekávání, která situaci komplikují. Lidé jsou pod tlakem, aby si Vánoce užili, aby bylo všechno hlavně hezké a příjemné. Očekávání ale můžou být v rozporu s realitou, hlavně tehdy, když lidé nejsou doma spokojení. S blížícími se Vánocemi může nepříjemný tlak narůstat a nejeden rok se mi stalo, že lidé před Vánocemi chodili na konzultace mnohem častěji než během roku. Díky tomuto tlaku jsou mnozí mnohem ochotnější své vztahy řešit, aby si Vánoce nakonec doopravdy mohli užít.

Chtěla jsem s vámi mluvit o rozchodech. Bohužel, Vánoce Nevánoce, řada lidí nachází řešení své nespokojenosti v tom, že spolu dál nebudou. Jak dětem co nejlíp vysvětlit rozchod rodičů?

Dle mého názoru je potřeba být k dětem upřímní a vysvětlit jim, proč jdou rodiče od sebe. A ubezpečit je, že jejich rozchod absolutně nesouvisí s nimi, že ony nic špatného neudělaly.

I když je rozvod bolestivá záležitost, je potřeba si uvědomit, že děti jsou velmi flexibilní a často reagují na novou situaci mnohem "plastičtěji" než my dospělí. Pokud rozchodem projdou rodiče důstojně, děti to zvládají dobře. Menším dětem stačí jednoduché vysvětlení: už si s maminkou nerozumíme, už se nemáme tolik rádi jako dřív.

Možná se vyplatí při vysvětlování nezabřednout příliš hluboko…

Je dobré se vyhýbat vzájemnému pomlouvání a nezatahovat děti do žabomyších válek. Spousta rodičů ale dětem rozvod nebo rozchod vůbec nevysvětlí. Znám několik dětí, které mi jenom řekly, že táta odešel, a nikdo jim pořádně nevysvětlil proč. Další důležitá věc je ubezpečit děti, že ani o jednoho rodiče nepřijdou. A umožnit kontakt s rodičem, jak děti potřebují. Často pro děti není ani tak důležité množství času společně stráveného, ale je důležité dětem dát pocit bezpečí a to, že i když si rodiče spolu nerozumí, rodiči zůstanou. Je důležité být nadále rodičem, aby cítily, že se můžou o nás opřít, že tam pro ně jsme, i když si najdeme nového partnera či partnerku.

Je něco, co často slýcháte od dětí, jejichž rodiče se rozcházejí nebo jsou rozvedení? 

Moje zkušenost je, že většinou jsou z následků rozvodu rodiče vyděšení víc než děti samotné. Často je pro děti mnohem náročnější fáze před rozvodem, kdy to doma mezi rodiči vře. Když rozvod proběhne v poklidu a dětem se situace vysvětlí, i když to není příjemné a není to, co by si přály, dokážou se na novou situaci adaptovat, někdy rychleji než samotní rodiče.

Co děti po rozchodu ale nesou těžce, jsou situace, kdy jsou zatažené do konfliktu mezi rodiči. Rozchody často neprobíhají v poklidném duchu, jedna strana je zhrzená nebo muž a žena mají mezi sebou různé křivdy a bolístky a svoji vzájemnou zášť si vylévají před dětmi, a dokonce se je snaží očkovat proti druhému rodiči. Nemusí to být napřímo, stačí, že si jeden rodič chce ze svého dítěte udělat spojence vůči nepříteli na druhé straně. Jenže děti, pokud rodiče aspoň v rámci normy fungují, mají rády oba rodiče a je pro ně nepříjemné poslouchat jejich osočování nebo pomlouvání. Ono tím nutíme děti postavit se jenom na jednu stranu… A to je většinou trhá zevnitř na kusy. Bohužel, tato situace je velmi častá.

MUDr. Lucia Vašková
Autor fotografie: archiv Lucie Vaškové

MUDr. Lucia Vašková

  • Vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, specializuje se na dětskou psychiatrii.
  • Osm let pracovala jako dětský psychiatr v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Následně jako vedoucí lékař pro pedopsychiatrickou ambulanci v Institutu neuropsychiatrické péče.
  • Momentálně má svoji soukromou praxi v Centru zvyšování psychické odolnosti, kde se věnuje jak dětem, tak jejich rodičům a rodinným konzultacím.
  • Spolu s manželem Janem vedou partnerskou poradnu a vyučují semináře zaměřené na partnerské vztahy a na výchovu dětí. Lektorují i semináře praktické filozofie.
  • S mužem vychovávají dva vlastní syny. Manžel má z prvního manželství dvě starší děti, z nichž syn s nimi žije ve společné domácnosti.

Jak podle vás partnerský vztah rodičů a jeho podoba, jeho kvalita, ovlivňují děti do života?

Docela zásadně. Přes rodiče se děti učí, jak celkově fungovat ve vztazích, máma a táta nám dávají prvotní představu o životě a světě kolem nás. Předávají základní vzory chování a řešení situací. Děti vidí, jak rodiče řeší všechny možné situace, je to pro ně prvotní vzor ve smyslu: takhle se to dělá, takhle se to řeší, ať už je to cokoliv. Takhle se řeší, kam pojedeme na dovolenou, co na dovolené budeme dělat… Jak a o čem se doma mluví a naopak nemluví. Co je přijatelné a co ne. Jak se řeší konflikty, jak reagujeme na druhé, když nejsou v pohodě.

Předpokládám, že to vše se do dětí vepisuje naprosto podvědomě.

To je právě důležité. Toto všechno děti nasají automaticky jako houby v raném dětství a podvědomě to pak používají ve svém životě stylem "takhle se to dělá, takhle se žije".

Partnerský vztah rodičů ovlivňuje celkovou atmosféru v rodině, když se neustále hádají a bojují spolu, děti kvůli tomu vyrůstají v napětí a nejistotě. Pro děti je důležitý pocit stability a bezpečí. To neznamená, že hádky jsou špatně, ale je rozdíl mezi bojem a konstruktivní hádkou. Je dobré, když se děti naučí, že na svět se dá dívat z různých stran, že je normální, že máma a táta mají rozdílné názory. Ale je důležité umět své rozdílné pohledy na věc propojit, a ne je používat proti sobě. Je potřeba, aby se děti naučily, že hádky občas k životu patří, ale že je i cesta, jak jimi projít, a když to obě strany dobře propojí, můžou mít lidi k sobě blíž.

To ovšem každý nedokáže…

Ano. Na druhé straně, když se rodiče často hádají a pak se rozejdou, děti to až tak moc nepřekvapí a někdy se jim může i ulevit. Občas, když se dětí rozvedených rodičů zeptám, jak rozchod zvládají, kupodivu někdy odpovědí, že jsou rády, že máma i táta jsou víc šťastní a oni mají doma větší klid a pohodu.

Mnoho rozejitých či rozvedených si najde nový vztah a k novému partnerovi zpravidla patří i jeho děti. Příběhy ukotvené v naší kultuře - a o Vánocích nejeden uvidíme na televizních obrazovkách - přinášejí mnoho obrazů zlých macech. Jak se jí nestát?

První důležitá věc je nesklouznout do role náhradního rodiče. Sám pojem nevlastní rodič je trošku zavádějící a nutí nás se vnímat jako rodič náhradní. Moje zkušenost je, že není vůbec lehké najít rovnovážnou polohu a nastavení vůči nevlastním dětem. Často klientům pomůže uvědomění, že to nejde hned, že musí funkční vztah k nevlastním dětem hledat. A nebát se nevlastním dětem přiblížit, krůček po krůčku. A přepsat si v sobě obraz o zlé maceše, změnit sám k sobě postoj, dát si šanci být "dobrá macecha".

Tedy nesnažit se dělat "novou, náhradní maminku" či "nového tatínka"…

Podle mě je nejlepší si začít s dítětem svého partnera či partnerky vytvářet vztah jako člověk k člověku. A dát tomu čas, aby se vztah mohl vyvinout, dát si prostor, abychom si k sobě mohli najít cestu, a nikam nikoho netlačit. Jde o běh na delší trať. Mně na začátku s dětmi mého muže hodně pomáhalo říkat si, že ten vztah si musíme vybudovat postupně, krůček po krůčku. A netlačit ani sebe, ani je, abychom si hned super rozuměli.

Vy jako nevlastní rodič nemáte za nevlastní děti odpovědnost, a tím pádem ani taková práva jako rodič vlastní a dítě to cítí. Čím víc se snažíte zastoupit roli rodiče, tím máte u dítěte menší autoritu…

… a narážíte.

Ono je někdy velmi těžké najít tu správnou hranici, obzvlášť když jsou nevlastní děti malé a vy o ně pečujete. Ale na druhé straně zase nejste zatížení rodičovskou odpovědností a do nevlastních dětí si neprojektujete spoustu věcí jako do těch svých, jako je například vlastní selhání, když jim něco nejde. Takže v něčem ten vztah může být daleko svobodnější, můžete se v něm víc projevit a právě nebýt tak ponořený v roli. Když na to jdete jako člověk k člověku, je šance si s nevlastními dětmi vytvořit fajn vztah. Pak nemusím být macecha, ale Lucia nebo Anežka.

Ne vždycky jdou věci hladce a téma moje děti versus tvoje děti může být třecí plochou a příčinou konfliktů mezi partnery.

To je druhá důležitá věc, umět náročné situace vykomunikovat s partnerem. Je přirozené, že jako rodič máte ke svým dětem úplně jinou toleranci než k dětem nevlastním. Může být úlevné si uvědomit, že je v pořádku, že jako "macecha" necítíte k nevlastním dětem stejné pocity jako ke svým vlastním potomkům, a už vůbec nevnímáte situace stejně jako váš partner. Je zcela běžné, že jako nevlastní rodič máte na nevlastní děti přísnější měřítka než vlastní rodič. A není to špatně. Právě naopak. Když se partneři naučí tyto rozdíly brát jako něco normálního, můžou z toho dokonce těžit. Jako nevlastní rodič můžete pomoct svému partnerovi například ukázat, jak stavět funkčnější hranice.

Když však jde o důležitá rozhodnutí ohledně budoucnosti dětí, je potřeba rozhodování nechat na biologických rodičích.

Jaké další přešlapy, chyby a omyly vidíte z vaší zkušenosti, že lidé dělají, pokud jde o nevlastní děti?

Kromě nástrahy nesklouznout do role náhradního rodiče vidím problém v tom, když v takzvaných patchworkových rodinách (také zvaná "znovu složená" či lidově "druhá parta"; jde o novou rodinu vzniklou seskládáním částí rodin, které zůstaly po rozchodech a rozvodech - pozn. red.) nedojde k plnému propojení mezi partnery a uvnitř nové rodiny vznikají koalice - "já a moje děti" a "ty a tvoje děti". Nevlastní děti jsou pak častým zdrojem konfliktů mezi partnery.

Jeden z důvodů, proč se nedaří vytvořit funkční novou rodinu, vidím v tom, když se rodiče cítí provinile za to, že se rozpadla jejich původní rodina. Kvůli pocitu viny mají problém se opravdu otevřít novému vztahu, jít do něj naplno. Jsou ke svým dětem extrémně tolerantní, často až bezhraniční, a nezdravě je rozmazlují. Někdy si kvůli své provinilosti nedokážou s nevlastními dětmi ani s dětmi vlastními, které mají s novým partnerem, vytvořit hlubší vztah, což se taky velmi projevuje na domácí atmosféře mezi novými partnery a celkovém pocitu domova v nové rodině.

"Pocit domova", který zmiňujete, nás opět vrací k Vánocům jako svátkům rodiny. Hřejivé, naplněné a láskyplné vztahy by chtěl mít asi každý. Jakých pár - třeba malých - krůčků může k tomu cíli každý z nás ve své ať už úplné, neúplné, nebo patchworkové rodině udělat?

Nemít strach udělat první krok k přiblížení. Popřípadě složit zbraně a snažit se věci změnit. Určitě nedoporučuji měnit druhého, ale hledat, co můžu udělat pro to, abych přispěla k příjemné vánoční atmosféře já. Je důležité respektovat, co druhým vadí, netlačit je do věcí, co se jim nelíbí, hledat, jak to udělat, aby každý z nás byl doma spokojený.

Mohlo by vás zajímat: Přibývá dětí s ADHD

Je spousta skvělých nápojů, které mají krásné barvičky, ale obsahují látky, které ovlivňují pozornost dětí, upozorňuje psycholog Martin Hofman. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy