"Chtěli jsme místo, kde je v zimě sníh, které má vlastní vodu a bude tam jezdit vlak. Přáli jsme si koupit starý dům, protože nám nedává smysl stavět a zabírat další půdu, a důležitý byl pro nás i velký pozemek, aby se na něm v případě nějakého průšvihu dalo něco vypěstovat," popisuje Zuzka a Honza, kteří se po narození malé Anežky rozhoupali k tomu, aby byt v Českých Budějovicích vyměnili za samotu v nehostinné šumavské krajině.
Ten pravý dům sháněli dlouho, objevili ho až v jeden deštivý květnový den roku 2020. "To místo nás dostalo. Byli jsme zmáčení deštěm a tady uprostřed kuchyně byla roztopená pec. Sálalo z ní teplo, oheň praskal a za oknem byla vidět ta syrová Šumava s deštěm a mlhou. Viděli jsme ty možnosti, všechno, co by se tady dalo dělat a vybudovat. V tu chvíli bylo jasné, že do toho půjdeme," popisuje Honza.
Dnes žije rodina spokojeně ve staré chalupě, kterou postupně svědomitě opravuje. Kultivuje také okolní zahradu s vidinou, že kdyby na to přišlo, může žít nezávisle na externích zdrojích. Klid, samota a návrat k půdě jim zatím vynahrazuje i některé nevýhody, jež život na venkově má.
"Autobus tudy sice projíždí asi čtyřikrát denně, ale bez auta se neobejdeme. Je to trochu paradox - ve městě se dá skoro kamkoli dojít pěšky, autem jsme jezdili minimálně, ale zároveň jsme měli pocit, že žijeme nějak neudržitelně, neekologicky, odtrženě od přírody. Pryč z města se člověk stěhuje mimo jiné proto, že chce žít v kontaktu s krajinou, střídáním počasí, nějak víc ekologicky a vědomě, ale mnohem víc tu k životu potřebuje právě to auto," vypráví na blogu Naokraj.
"Potřebovali jsme nakopnutí zvenku"
Příběhy lidí, kteří odchází z měst a zapouští kořeny na venkově, mapuje Petr Polák a Lukáš Pumpr z kreativního studia Petrohrad. Před třemi lety, když se sami rozhodovali, jestli s dětmi opustí Plzeň, vytvořili zmíněný blog Naokraj, kde nabízí inspiraci pro podobně smýšlející mladé rodiny.
"Když se nám se ženou narodil syn, poměrně rychle jsme usoudili, že chceme z města pryč. Já jsem ale potřeboval nějaké nakopnutí zvnějšku, hledal jsem někoho, kdo si to už zažil, ale v mediálním prostoru to šlo stěží. Pak mě napadlo, že si ty příběhy můžeme začít hledat sami. Petr je skvělý fotograf a já jsem zase zvyklý psát texty," popisuje grafický designér Lukáš Pumpr, který díky projektu došel k rozhodnutí, že se s rodinou přestěhuje na vesnici nedaleko Brd.
K Plzni měl sice nostalgický vztah, po narození syna si ale uvědomil, že město není přívětivé pro děti, cyklisty ani chodce. "S dětmi se člověku obrátí optika, pohled na město jako takové. Z logiky věci už večer nechodí tak často ven a víc si všímá těch ne uplně bezpečných věcí. Plzeň je navíc výrazně podřízená automobilové dopravě, a než dojdete na nějaké hezké místo, máte rozdrásané nervy. Pak usoudíte, že už toho bylo dost, chcete jinam, někam, kde s sebou to dítě může plácnout na zem a je v pohodě," dodává Pumpr.
Petr Polák měl k hledání lidí, kteří se rozhodli utéct z města a žít v souladu s přírodou, podobnou motivaci. Na respondentech ho navíc fascinuje jejich vztah ke krajině a půdě. "Lidé, s nimiž mluvíme, přinášejí na venkov svěží vítr. Vnáší do něj nějakou otázku ekologického fungování, udržitelnost a péči o zemi. Protože mám vztah k architektuře, baví mě i ten rozměr, že se často snaží zachránit staré domy, a tak nevznikají zbytečné bungalovy na periferiích měst," říká.
Blog oběma slouží jako terapie. Během tří let na něm zveřejnili asi sedmnáct příběhů, některé mají stále v šuplíku. Časem si uvědomili, že jsou pro ně zajímavé především páry, které na venkově zakořenily i s dětmi. "Sám jsem váhal hlavně kvůli synovi. Ptal jsem se, jestli ho nějak drasticky nevytrhnu z městského prostředí, kde už začínal mít kamarády. Když jsem ale poslouchal ty příběhy, jak se manželé s dětmi nastěhovali do shnilých, mokrých, rozpadajících se domů a s pár korunami je teprve začali opravovat, tak jsem si řekl, že budeme v pohodě," směje se grafik.
"Zároveň člověk vidí, že i když žije rodina na polosamotě, jsou jim lidé z okolí blíž srdcem než ve městě. Dříve neznali sousedy v domě, tady se navštěvují s těmi, kteří žiji v perimetru třeba padesáti kilometrů. Je to zajímavý paradox," dodává Polák.
Kdo jsou novodobí sedláci?
Hybnou silou k útěku na vesnici nejsou jen děti a příroda, ale také fyzická práce a péče o své okolí. "Ti lidé v sobě mají sympatickou umanutost a potřebu něco dělat, něco smysluplného vybudovat. Zároveň na venkov nepřichází invazivně, jako tomu bylo v 90. letech minulého století, kdy se chalupáři snažili venkov zachraňovat tím, že do něj importovali ryze městskou kulturu výstav a vernisáží. Dnešní přistěhovalci na venkov přichází s o něco větším citem a s chutí vmísit se do stávající struktury vesnice, ne ji měnit ke svému obrazu," myslí si Pumpr.
Měšťáci dnes na venkov přicházejí s větší pokorou a vědomím, že to, co dříve znalo každé malé dítě, se oni musí učit od začátku. "Největším zločinem komunistů bylo zpřetrhání vazeb původních majitelů k jejich půdě, k tomu, co pro ně mělo tu nejvyšší možnou hodnotu. Co se do 40. let minulého století předávalo přirozeně z generace na generaci, si teď my musíme složitě hledat v knihách a zkoušet metodou pokus-omyl. Na našich respondentech obdivuji, že mají vůli se toho vědění dobrat znovu. Pokud má být jejich snažení úspěšné, nic jiného jim ani nezbývá," shodují se autoři blogu.
Pumpr i Polák si zároveň uvědomují, že přečte-li si blog někdo z venkova, může z něj mít legraci. "Tím, že se vše ohledně chovu zvířat a práce s půdou učíte od nuly, nevyhnete se mnohdy úplně dětinským chybám. Zároveň vás fascinují naprosté banality, které klasické venkovany vůbec nevzrušují," smějí se.
Samotáři dnes navazují na společenskou vrstvu lidí, která z venkova po roce 1948 zcela vymizela. Jako novodobí sedláci znovu zakládají rodinné statky a starají se o přilehlou půdu i jejich bezprostřední okolí. Přístupy, motivace a možnosti jsou různé. Spojuje je ale vztah ke krajině a k osobní svobodě. Často se učí novému řemeslu, regenerují ekosystém, jsou aktivní v tamní komunitě nebo zachraňují rozpadlé domy.
"Kdyby všichni žili ve městech, nezbyde nikdo, kdo se bude starat o krajinu, která nás živí, dává nám vodu, čistý vzduch, hezká místa pro volný čas. Pokud nikdo neopraví dům na vsi, tak zpustne, spadne a místo něj se zastaví další kus pole na periferii města. Ves se pak kousek po kousku zmenšuje a s ní i veškeré společenství a zájem o dané místo. Chceme ukázat, že mladá rodina může mít i jiné cíle, než koupit si 3+1 na metru a upíchnout děti do atraktivní školy," říká Honza a Zuzka ze začátku tohoto článku.
"Jsme staří na to, abychom byli influencery"
Autoři projektu jsou přesvědčeni, že z života na venkově se v blízké budoucnosti stane celospolečenský trend a nově příchozí obyvatelé výrazně ovlivní život českých vesnic. I proto chtějí v psaní blogu pokračovat. "Děláme to nad rámec naší práce a v současné době přemýšlíme, jak ten projekt posunout dál. Jednou z cest je sehnat lidi, kteří by nám pomohli s texty, korekturami a sociálními sítěmi. Přáli bychom si mít i anglické zrcadlo webu, protože víme, že nás sledují i v zahraničí," popisují svou vizi.
Příběhy lidí, kteří se přistěhovali na venkov, mají podle nich celospolečenský přesah a mohly by pomoct kultivovat určitou část společnosti. "Vidíme, že sledovanost blogu pomalu, ale stabilně narůstá. Chceme jít po kvalitě, která, jak věříme, bude časem zvyšovat i kvantitu. Zatím to ale není v našich silách, protože projekt dotujeme ze svých vlastních peněz," říká Pumpr a Polák, kteří za sebou nemají inzerenty ani žádné sponzory.
Hybnou silou k rozjetí blogu by bylo sehnat partnery, jež by projekt chytil za srdce. Ve hře jsou také granty nebo dotace. "Jednáme i o knižní podobě projektu. Chtěli bychom proměnit web a dát blogu novou tvář. Naší Achillovou patou je periodicita a sociální sítě. Nemáme ambice stát se influencery, jsme na to staří a nepřijde nám to atraktivní. Tu pravidelnost tam ale nedostaneme, dokud nebudeme mít finanční zdroje," vysvětlují.
