Z Francie na český venkov. Češtinu se naučil v hospodě, dnes zachraňuje zámek spojený s Haydnem

Když se Zoltán Duphenieux rozhodl přestěhovat do Dolní Lukavice na Plzeňsku, bylo mu kolem pětadvaceti let. Měl za sebou život, který by vydal na několik kapitol cestopisu. Procestoval Indii i Japonsko, vystudoval hudbu v Londýně a žil ve francouzském Toulouse. Do Česka do té doby zavítal jen dvakrát. Místo velkoměsta si ale vybral opravu chátrajícího zámku na plzeňském venkově.

„Chtěl jsem změnit život. Dělat něco jiného než žít ve městě,“ vzpomíná. Češtinu tehdy neuměl ani slovem. Základy ho učila prateta, zbytek prý zvládla místní hospoda. „Říkal jsem si, že se musím naučit mluvit,“ směje se. Jeho matka Viktorie jeho historku s úsměvem doplňuje: „A hospoda naučí dost.“

Související

20 fotografiíProhlédnout si 20 fotografií

V jednadvaceti koupil ruinu zámku. „Myslela jsem, že na to balí holky,” vzpomíná manželka

Na život na české vesnici si ale zvykl překvapivě rychle. „Češi a Francouzi mají podobný humor i mentalitu. Nikdy jsem tady neměl problém,“ usmívá se.

Haydnovy první symfonie

Když člověk přijíždí k zámku v Dolní Lukavici, nejdřív ho upoutá samotná stavba – rozlehlý zámek s nádvořím a výraznou fasádou uprostřed malé obce. Jeho význam však spočívá také v historii, která se k němu váže.

Zámek vyrostl na místě tvrze z 15. století a neodmyslitelně se pojí se jménem skladatele Josepha Haydna. Ten zde v letech 1758 až 1760 působil jako kapelník zámecké hudby hraběte Karla Josefa Morzina a právě v Dolní Lukavici složil mimo jiné svou první symfonii D dur, později přezdívanou „Lukavická“.

„Nejspíš zde žil někde nahoře, v nějakém pokojíčku,“ přibližuje Viktorie a ukazuje směrem k horním patrům zámku.

Související

32 fotografiíProhlédnout si 32 fotografií

Zadlužili se kvůli chátrající ikoně. Ve věži bydlel bezdomovec, ze sálu tahali stromy bagrem

O necelých dvě stě padesát let později se do stejného zámku nastěhoval Zoltán Duphenieux. Nečekalo ho ale přepychové sídlo spojené s hudební historií, nýbrž opuštěná a chátrající budova, kterou rodině stát vrátil v restituci. Do střechy zatékalo, rámy byly napadené dřevomorkou a vnitřek byl provlhlý. Práce bylo víc než dost.

Dárky od císaře

Když dnes člověk pozoruje Viktorii a Zoltána Duphenieuxovy procházet zámeckými sály, působí dojmem, že sem patří odjakživa. Jejich cesta zpět k zámku však trvala desetiletí.

Spojení rodiny se zámkem přitom začalo už s Viktoriiným dědečkem Ferdinandem Veverkou, významným prvorepublikovým diplomatem, který zastupoval Československo například v Rumunsku, Švýcarsku i ve Spojených státech. V roce 1938 s manželkou prodali jiné nemovitosti a od rodu Schönbornů zámek v Dolní Lukavici koupili.

„Dědeček rád opravoval domy a vyráběl dekorace. Myslím, že právě po něm jsem tohle zdědila,“ vypráví Viktorie. Rodina je však také příbuzná se šlechtickým rodem Hildprandtů – Kornelie Hidprandtová byla její teta, sestra jejich tatínka. Provdala se dokonce ve zdejší kapli. 

Související

28 fotografiíProhlédnout si 28 fotografií

Graffiti na zdech a pomoc vězňů. Příběh muže, který prodal byt a koupil ruinu zámku

Jen o deset let později rodina o zámek přišla. Po roce 1948 byl majetek znárodněn a Ferdinand Veverka, který se znal s etiopským císařem Hailem Selassiem I., přijal nabídku stát se jeho osobním politickým poradcem. V Etiopii pak strávil dvanáct let.

Právě tam prožila Viktorie část svého dětství. „Každé Vánoce jsme od císaře dostávali dárky. Mikuláš třeba přijel na velbloudu. Tak už se dneska nedivím ničemu,“ směje se, zatímco ukazuje dobové fotografie, na kterých se několik dětí hluboce klaní před císařem.

Později se rodina usadila ve Francii. Přesto doma zůstala čeština. „Já jsem na ně jako na miminka nemohla mluvit francouzsky. Nebyl to můj jazyk spontánně,“ dodává Viktorie.

Zobrazit
22 fotografií

První noc v prázdném zámku

Když Viktorie po letech zámek znovu uviděla, čekala ji spíš ruina než šlechtické sídlo. „Byl rok 2000. Přijela jsem s otcem. Měla jsem chrta a táta ho nechtěl mít v bytě v Praze. Tak jsem nasedla do auta a přijela sem. V zámku nebylo vůbec nic, jen matrace na zemi. Lehli jsme si tam a tak to vlastně celé začalo,“ vzpomíná.

Související

19 fotografiíProhlédnout si 19 fotografií

V šestnácti osiřel a hledal pevný bod. Ruiny kostela ze 16. století proměnil v neuvěřitelný domov

Mezitím se zámkem prošla nelehká historie. Sloužil jako psychiatrická i protialkoholní léčebna, později jako sklad léčiv. V osmdesátých letech zůstal prázdný, po restitucích už navíc část hospodářských budov, polí i lesů nepatřila původním majitelům.

Přesto bylo rozhodnuto. Viktorie prodala svůj dům ve Francii a za pomoci těchto peněz spolu s dotacemi se pustila do oprav. „Bylo to pokračování rodinného dědictví,“ vysvětluje. „Nejdřív jsme museli zachránit střechu, krovy a stropy. Pak jsem objížděla antikvariáty. Znala jsem snad všechny obchodníky se starožitnostmi,“ přibližuje.

O tři roky později za ní přijel i Zoltán. Z Toulouse se postupně přestěhoval do Dolní Lukavice a stal se součástí obnovy rodinného sídla.

Od začátku ale rodině nešlo jen o záchranu budovy. Chtěli, aby se do zámku vrátil život. Začali pořádat koncerty, divadelní představení, farmářské trhy i programy pro děti. Ani po více než dvaceti letech práce ale není hotovo. Opravit je potřeba další část střechy, zabezpečit kapli i pokračovat v obnově dalších budov. K tomu se přidaly vleklé soudní spory o část rodinného majetku.

Související

Papaláši z Československa tam jezdili na rekreaci. Dnes je z hotelu Haludovo ruina

Příběh zámku tak zdaleka nekončí. Dnes se do něj navíc vracejí nejen návštěvníci, ale i vzpomínky lidí, kteří ho znali ještě v době, kdy vypadal úplně jinak. „Jednou přišla starší paní a přinesla fotografie zámku z doby, kdy byla malá. Bylo to strašně milé,“ uzavírá Viktorie.

Zdroj: autorský text