Ve svých videích pronikáte do sociálních bublin, s nimiž se mladý městský intelektuál často nepotká. Navštívil jste sraz Babišovců i příznivců Volného bloku. Který politický tábor vás při natáčení příjemně překvapil?
Při natáčení na mítinku Volného bloku jsem třeba čekal, že dojde k nějakému konfliktu. Hlavně když jsem šel na trochu odlehlé místo dělat rozhovor s Janou Bobošíkovou a Hanou Lipovskou, nebyl jsem si jistý, jestli přicházím do bezpečného prostředí. Kromě dvou kandidátek tam se mnou bylo ještě asi pět fanoušků Volného bloku. Převažovali mezi nimi nabušení, zhruba padesátiletí pánové v motorkářském oblečení. Přiznám se, že když jsem se paní Bobošíkové a paní Lipovské ptal, co si myslí o povinném čípkování, měl jsem docela strach, co se bude dít.
Možná jsem situaci jenom špatně přečetl, ale připadalo mi, že Janě Bobošíkové jsem nebyl zrovna sympatický. Na konci rozhovoru se se mnou ani nerozloučila a beze slova odešla do vedlejší místnosti. Příznivci Volného bloku, kteří postávali kolem, ke mně ale naopak byli neuvěřitelně milí. Chovali se velmi pohostinně, nabídli mi koláčky, a když jsem odcházel, tak mi dokonce zatleskali. V porovnání s voliči dalších stran, s nimiž jsem měl příležitost natáčet, byli zdaleka nejpřívětivější.
S kým jste měl naopak negativní zkušenost? Už vás s kamerou někdo úplně odmítl?
S odmítnutím jsem se setkal snad jenom ve chvíli, kdy jsem natáčel reportáž s převážně mladými politiky koalice Spolu. Mítink se tehdy konal na lodi a jeden kandidát za TOP 09 se přede mnou utekl schovat do podpalubí.
Vyloženě konfliktní situaci jsem ale zažil jenom jednou. Před rokem jsem se na vlasteneckém setkání dostal do potyčky s členy spolku Odchod.eu, kteří by rádi vyhlásili referendum o vystoupení z Evropské unie. Byli to kluci v mém věku, kteří se na akci trochu přiopili a pak nás s kameramanem v jeden moment obklíčili. Trochu do nás žďuchali a pokřikovali na nás, že jsme škola České televize. Nakonec se nám naštěstí podařilo odejít, aniž by nás zmlátili.
Za novináře z České televize mě nejdřív považovali i na mítinku hnutí ANO. Doteď nevím, čím to bylo, jestli jsem třeba účastníky zmátl tím, jak jsem byl oblečený, jakou jsem měl s sebou techniku, nebo hrálo roli něco jiného. Když jsem jim ale vysvětlil, že jsem jenom borec, který natáčí videa na YouTube, všechny předsudky najednou opadly a přijali mě už velmi vstřícně.
Je pravda, že voliči hnutí ANO s novináři z mainstreamových médií často odmítají mluvit. Vyčítají jim, že jsou zaujatí, že je platí George Soros, Evropská unie a podobně. Možná byste tedy mým kolegům mohl poradit, jak si získat jejich důvěru. Máte na to nějakou osvědčenou techniku?
Možná je jim sympatické, že jsem takový outsider. Že působím nervózně, neohrabaně a nepřicházím jim vnucovat svůj názor, což mnoho z nich ze začátku očekává. Nestojí za mnou žádná velká instituce, takže je pro mě na jednu stranu těžší si s nějakým politikem domluvit rozhovor, ale zároveň to může být moje výhoda. Příznivci některých stran totiž bývají vůči oficiálním institucím včetně tradičních médií velice skeptičtí.
Snažíte se svou tvorbou překonávat příkopy mezi protichůdnými názorovými tábory a přispívat tak ke sjednocování společnosti?
To zní hrozně vzletně, tak vysokou ambici určitě nemám. Je ale pravda, že k různým voličským skupinám přistupuju bez předsudků. Snažím se je vyslechnout a apriori si z nich neutahovat. Legraci si dělám jenom ze samotných politiků, respektive se je pokouším dostat z naučených frází, které mívají nachystané pro rozhovory s novináři. Nejde mi o to politiky zesměšnit, jen je chci ukazovat ve světle, v jakém je voliči ještě neznají, a využívám při tom humor.
Politici od vás dostávají otázky, na které se mohou jen těžko připravit. Andreje Babiše se například ptáte, jestli by se v případě vítězství v prezidentských volbách vrátila na Hrad havlovská tradice. Řekl byste, že se vám šéfa hnutí ANO podařilo vyvést z míry?
Rozhovor s Andrejem Babišem byl velice zvláštní. Připadalo mi, že na většinu otázek reagoval jako Wikipedie. Vybral si z toho, co jsem říkal, pár klíčových slov, ke kterým se nějak vyjádřil, ale zbytek věty úplně přeslechl. Mluvil jsem s ním pět minut a devadesát procent času se neslo v tomhle duchu. Pak jsem mu ale řekl, že nás spojuje podobná fyziognomie - oba máme postavu tvaru hruška. Až v tenhle moment se pan Babiš konečně probral. Zaradoval se, že jsme našli společné téma, a pak byl zhruba třicet vteřin duchem přítomný.
Bývalému ministrovi Karlu Havlíčkovi jste zase položil dotaz, jestli by vláda měla snížit felaci. Jeho se vám ale na rozdíl od Babiše vyvést z míry nepovedlo.
Máte pravdu, přišlo mi, jako by pan Havlíček absolvoval mediální trénink přímo na mě. Jasně pochopil, že se ocitl v satirickém videu, a před všemi mými otázkami hravě uhýbal.
Našel se naopak někdo, kdo vás do poslední chvíle považoval za seriózního reportéra?
Těžko říct. Ještě jsem totiž nezažil situaci, kdy by se někdo z politiků při natáčení pokusil odhalit, že reportáž neberu tak vážně, jak se tvářím. Při velkém rozhovoru s Alenou Schillerovou, který byl mimochodem moc příjemný, mě překvapilo, že ho sama sdílela na své facebookové stránce. Spousta lidí se jí za video v komentářích vysmívala, a paní Schillerová přesto měla odvahu se za něj postavit.
Kdo z politiků při natáčení projevil větší smysl pro humor, než byste od něj čekal?
Před týdnem jsme natáčeli nové video s Petrem Pavlem. Vyšlápli jsme si společně na Lysou horu a překvapilo mě, jak se mu s jeho stoickým klidem, vyrovnaností a soustředěností podařilo většinu mých poznámek odrazit. Skoro bych ho podezíral, že se na některá má videa předem podíval.
Výstup na Lysou horu je docela strmý. Jak jste ho zvládl?
Přiznám se, že jsem se při natáčení pořádně zadýchal. Normálně totiž příliš nevycházím z domu. Navíc jsem si na túru vzal svoje tchajwanské tenisky, které mívám obuté ve všech videích. Pro Petra Pavla naproti tomu výšlap žádnou velkou námahou nebyl. Zdálo se, že podobné trasy zvládá běžně.
Vaši diváci v komentářích oceňují, že i v nejabsurdnějších situacích dovedete zachovat poker face. Vzpomenete si na okamžiky, kdy jste smích zadržoval jen těžko?
To je zajímavé. Sám mám totiž naopak pocit, že se mi smích zadržovat nedaří. Jenom se mi ho v některých situacích povede skrýt tím, že si dám ruku před obličej. Jinak mi ale zachovávání vážné tváře dělá velký problém, a když zrovna nestojím před kamerou, stává se mi, že něco říkám a zničehonic se rozchechtám.
Bojujete při natáčení s trémou? Sám bych měl asi knedlík v krku, kdybych si měl s Karlem Havlíčkem povídat o felaci nebo se ptát Jany Bobošíkové na čípkování.
Strach mívám jenom v situacích, kdy ve vzduchu visí hrozba fyzického konfliktu. V takových chvílích ztuhnu, zakoktám se a nedokážu reagovat. Stalo se mi to třeba právě na zmíněném vlasteneckém setkání, kdy se už pomalu schylovalo ke rvačce. V momentě, kdy mám nějakého politika, nebo voliče oslovit, ale s trémou nebojuju. Kolikrát se vyplatí působit asertivněji a rovnou před dotazovaného předstoupit s kamerou, než se s ním domlouvat předem. Kdybych se ho nejdřív zeptal, jestli s natáčením souhlasí, bylo by větší riziko, že mě odmítne, kdežto takhle mu nedám čas na rozmyšlenou.
Politici navíc bývají za pozornost kamer rádi, obzvlášť když řeknete, že jste youtuber. Najednou mají pocit, že se o ně zajímají mladí lidé, což je sice iluze, ale funguje to. Možná i předpokládají, že pro ně youtuber nebude nijak náročný oponent. Ze všech stran slyší, jak se mladá generace o politiku příliš nestará, takže pak od youtuberů očekávají jenom jednoduché, obecné otázky.
Vám je třiadvacet let a politika vás evidentně baví. Kdy jste se o ni začal zajímat?
K volbám jsem šel poprvé v sedmi letech. Mohl jsem jít klidně i dřív, jenomže jsem do té doby bohužel neuměl číst. Protože jsem zodpovědný volič, říkal jsem si, že by nebylo správné někomu dávat hlas, aniž bych si nejdřív přečetl jeho program. Tak jsem si radši počkal.
Koho jste tehdy volil?
To už si nepamatuju, ale vím, že to byly parlamentní volby v roce 2006. Politiku jsem vždycky vnímal spíš jako pozorovatel, než že bych měl potřebu se společensky angažovat a proklamovat svoje názory. Někdo se dívá na sportovní zápasy, mě zase baví sledovat souboje v politice. Pouštím si snad všechny předvolební debaty, a občas si dokonce do sešitu zapisuju body. Udělám si tabulku, do které si zaznamenávám, kdo z politiků na konkrétní otázku lépe odpověděl, a potom to vyhodnocuju. Oproti devadesátiminutovému fotbalovému utkání je to docela dřina. Předvolební debaty trvají dvě hodiny a branky se v nich dávají jenom zřídka. Občas ale některý kandidát přece jenom skóruje.
Letos jste na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně získal bakalářský titul z politologie. Naučil jste se o politice víc ve škole, nebo při natáčení svých videí?
O politice jsem se samozřejmě víc naučil ve škole. Při natáčení na politických mítincích jsem se ale zase víc dověděl o lidech.
Vědí pedagogové o vaší youtuberské kariéře? Říkám si, že by vaše videa mohla katedře politologie posloužit jako výzkumný materiál.
Vím, že minimálně dva vyučující moje videa sledují, protože se mi o tom sami zmiňovali. Jenom už si nevzpomínám, jestli je chválili, nebo mi pouze oznamovali, že je viděli.
Na vašem úspěchu u bakalářských státnic se to neprojevilo?
Je pravda, že mě tehdy pedagogové grilovali víc, než jsem čekal. Doteď mě ale nenapadlo, že by za to mohla moje videa. Zkusím se jich na to nenápadně zeptat.
Kde se vidíte, až studium dokončíte? Chcete se stát erudovaným akademikem, kterého si zvou do diskusních pořadů, nebo snad aspirujete na funkci ve veřejné správě?
Kandidovat na nějakou politickou funkci určitě nehodlám. Na to mi, jak už jsem říkal, chybí osobní zanícení. A mezi erudované politology jsem si svým působením na YouTube asi už zavřel dveře. Nevím, kdo by mě po tom, co provádím, mohl brát vážně. Pokud mě nezačnou živit videa, tak už mi toho moc nezbývá. Takže děkuju za budíček, nejspíš bych měl se sebou začít něco dělat.
