Xindl X: Politici kšeftují se strachem. Koronavirus lidi unavil, tak vytáhli migranty

Tomáš Maca Tomáš Maca
24. 10. 2021 6:50
V českém popu si vydobyl pověst hitmakera. Zároveň ale patří mezi hudebníky, kteří se nebojí vyjadřovat ke společenské situaci. Dokazuje to i na nové desce Terapie, kterou napsal během pandemie koronaviru. V rozhovoru pro Aktuálně.cz se písničkář Xindl X rozpovídal o tom, proč některým lidem nevadí totalita ani klimatická krize, proč nemá rád motivační citáty a proč se už nesnaží usmířit s hatery.
"Když někdo nemá odpověď na váš argument, může vás snadno shodit tím, že politika není váš obor. Podle téhle logiky ale zpěváci můžou mluvit jen o mikrofonech a zedníci jen o stavbách," říká Xindl X.
"Když někdo nemá odpověď na váš argument, může vás snadno shodit tím, že politika není váš obor. Podle téhle logiky ale zpěváci můžou mluvit jen o mikrofonech a zedníci jen o stavbách," říká Xindl X. | Foto: Honza Mudra

Na konci října vám vychází nová deska Terapie. Měl jste sám někdy pocit, že už vám pomůže jen terapie, jak zaznívá v titulní písničce?

Občas si člověk samozřejmě říká, jestli už na terapii není zralý. Zatím mi ale vždycky stačilo, když jsem se z problémů vypovídal s kamarády nebo jsem se z nich vypsal a vyzpíval v písničkách. Vzít do ruky kytaru a skládat texty mi pomohlo i teď během pandemie. Všichni jsme sice zažívali těžké chvíle, ale spousta z nás měla zároveň čas nad sebou přemýšlet, což v běžném pracovním kolotoči kolikrát odkládáme.

Spíš se snažíme být pořád výkonnější a spousta z nás hledá útěchu v motivačních mantrách. Sám na to upozorňujete v písničce Neony, kde zpíváte: "Z rádia nám vyhrávají motivační citáty, že i když už nemůžeš, ještě padesát procent sil zbývá ti. Že všechno špatný jednou v dobrý se zas otočí, dál si lžeme do uší, lžeme si do očí."

Myslím, že jednoduché motivační pravdy o tom, že když chcete, tak všechno dokážete, člověku kolikrát příliš nepomůžou a spíš ho jen dostávají pod ještě větší stres. Reklamní estetika v televizích a na sociálních sítích nám ukazuje, že když budeme jíst tenhle přípravek, tak zaručeně zhubneme, nebo že když vsadíme do téhle loterie, tak zaručeně zbohatneme. Podobné návody ale bývají spíš reklamou na svět než skutečným světem a nelze se podle nich řídit. Ne všichni navíc máme stejné startovní podmínky, a i když žijeme v privilegované zemi, kde jsou lepší příležitosti než v 80 procentech světa, pořád si nemůžeme říct, že je na tom v Česku každý stejně.

Vůči přehnaně pozitivnímu myšlení jste se vymezoval už ve skladbě Růžový brejle. V textu jste řešil slepotu vůči celosvětovým problémům, jako je klimatická krize. Proč podle vás tolik lidí současné globální výzvy radši přehlíží?

Myslím, že řada lidí uvažuje tak, že jakmile se jich něco bezprostředně nedotýká, berou to jako problém, kterým je někdo otravuje. A nesetkávám se s tím jenom u klimatické krize. Když jsem psal písničky proti totalitnímu režimu, našli se lidi, kteří mi namítali, že se jim za komunismu dařilo líp. Měli jistou práci a všechnu tu hrůzu, která byla s totalitou spojená, odfiltrovali. Stejně tak se najde spousta lidí, kterým u některých politiků nevadí, že podvádí a kradou, protože to pro ně osobně není důležité.

Souvisí to s neochotou vidět velký obraz a tendencí řešit si jen to svoje. Někdo si zkrátka řekne, že bude žít tak, aby se měl dobře jen on sám, někomu záleží i na jeho rodině, pro někoho je důležitý i jeho stát a někdo chce, aby se měl dobře celý svět. Pokud se člověk stará hlavně o svoje pohodlí, vidí ve snaze čelit klimatické krizi jenom buzeraci, která ho bude omezovat. Z pohledu jeho vlastní rodiny v horizontu jedné generace může mít pravdu. Kdyby ale podobně jako já chtěl, aby přežily i příští generace, a záleželo mu na zbytku světa, díval by se na to nejspíš jinak.

Písničky na desku Terapie jste napsal během první vlny pandemie, které se v textech taky věnujete. Zatímco v optimistickém singlu Něco je ve vzduchu vyzdvihujete, jak se společnost v době krize semkla, v Prodavači strachu kritizujete politiky za to, že "pod rouškou obav o naše zdraví valí lidem klíny do hlavy". Zdá se mi, že jste hodně kolísal mezi nadějí a beznadějí.

Je to tak, nálady lítaly nahoru dolů. Jeden týden jsem napsal Něco je ve vzduchu, druhý týden Prodavače strachu a obě písně mají v něčem pravdu. Vlnu solidarity jsem během pandemie určitě viděl, jen je otázka, jestli si toho, co nás spojuje, budeme všímat, až slunce zas vysvitne, jak zpívám ve třetí sloce. Kšeftování se strachem pořád neskončilo a nezmizí ani po volbách.

V textu Prodavač strachu nezpíváte jen o strachu z koronaviru, ale i strachu z jinakosti. Narážíte na uprchlickou krizi?

Ano, protože než se objevila hrozba covidu, strašili nás politici příchodem uprchlíků nebo tím, že naše společnost zhyne, když vymizí tradiční rodina. U klimatické krize nás dokonce straší z obou stran. Buď tím, že když nezměníme svoje návyky, nastane ekologická katastrofa, nebo tím, že když se podřídíme aktivistům, čeká nás ekonomický krach, který nám vezme naši životní úroveň. Někdy je proto lepší naslouchat hlasům ve své hlavě než těm, co na nás mluví z televize.

Čekal jste, že se obavy z imigrantů i v letošních parlamentních volbách stanou jedním z hlavních témat, jak ukázala kampaň hnutí ANO?

Koronavirus už lidi unavil, tak se musela z klobouku vytáhnout jiná stálice. Na druhou stranu je třeba říct, že migrační krize během pandemie nikam nezmizela, jen se v médiích psalo o něčem jiném. Stejně tak nezmizela klimatická krize, i když se v posledním roce mluvilo hlavně o covidu. Člověk má někdy dojem, že se nějaký palčivý problém vytratil jenom proto, že se jím přestala zabývat média. To ale neznamená, že už je vyřešený. Situace na Ukrajině je pořád hrozná a ani v Bělorusku se nic nezlepšilo. Jen jsme o tom přestali mluvit, protože se nás to z naší omezené perspektivy netýká. Díky médiím jsme získali přehled o tom, co se děje kdekoli na světě. Možná se nám kvůli tomu hůř spí, ale zároveň nevíme, co s tím dělat, tak jenom čekáme, až to v médiích vyšumí.

"V Česku nejsem znechucený jen politikou, ale i tím, jak se prohlubuje propast mezi lidmi, kteří si kvůli odlišným názorům dokážou říkat čím dál horší věci."
"V Česku nejsem znechucený jen politikou, ale i tím, jak se prohlubuje propast mezi lidmi, kteří si kvůli odlišným názorům dokážou říkat čím dál horší věci." | Foto: Honza Mudra

V posledních letech se s rodinou snažíte trávit alespoň několik měsíců ve Španělsku, kde jste si pronajal byt. Utíkáte do zahraničí i proto, že jste rozladěný ze společenské atmosféry v Česku?

Ne nadarmo se říká, že máloco vás vyléčí z rasismu tak jako cestování. A protože po narození dětí už se ženou nemůžeme cestovat tolik jako dřív, snažíme se aspoň pendlovat mezi Českem a Španělskem. Důvodů, proč jsme se tam částečně přestěhovali, bylo víc, ale hledání odstupu od situace u nás bylo určitě jedním z nich. V Česku nejsem znechucený jen politikou jako takovou, ale i tím, jak se prohlubuje propast mezi lidmi, kteří si kvůli odlišným názorům dokážou říkat čím dál horší věci. Ve Španělsku se možná děje to stejné, ale aspoň tam všemu nerozumím a ve španělské politice se neorientuju. Od věcí, které mě žerou v Česku, mám v zahraničí větší odstup, takže mě nežerou tak zblízka a můžu si od nich trochu pročistit hlavu.

Tím, že se ve své tvorbě vyjadřujete k veřejnému dění, dostáváte se, předpokládám, často do konfrontace s nenávistnými komentáři. Jak to zvládáte? Snažíte se s hatery po dobrém domluvit, jak to dělá třeba Tomáš Klus?

Člověk si může říkat, že je na nenávistné komentáře připravený. Když se s nimi ale konfrontuje a naráží třeba i na různé výhrůžky, tak ho stejně překvapí, jaký je to hnus. Dřív jsem se některým haterům snažil své názory vysvětlovat, ale neměl jsem pocit, že by ty pokusy dopadaly na úrodnou půdu. Naopak mi přišlo, že svými komentáři jen přesvědčuju přesvědčené a nahrávám haterům, aby jejich nenávistné příspěvky měly co největší dosah.

Politiku a společenskou situaci ve svých textech glosujete minimálně od své čtvrté desky Čecháček Made. Váhal jste někdy, jestli se na tenhle tenký led pouštět, nebo jste tu odvahu měl vždycky?

Vzhledem k tomu, že pořád žijeme ve svobodné zemi, jsem to popravdě nikdy nebral jako něco odvážného. Vždycky jsem si říkal, že radši budu psát písničky, které půlku lidí potěší a půlku naštvou, než ty, které u nikoho nevzbudí emoce a projdou bez povšimnutí.

Určitě jste se ale mnohokrát setkal s výroky o tom, že muzikant by měl hrát a zpívat, ne fušovat do politiky. Kde se podle vás tenhle názor vzal? Zahraniční popové hvězdy se přece k veřejnému dění vyjadřují už od dob Beatles.

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, a když někdo nemá odpověď na vaše argumenty, může vás snadno shodit tím, že politika není váš obor. Většinou vám to přitom na sociálních sítích napíše člověk, který sám není žádný politolog. Kdybychom se řídili podle téhle logiky, tak zpěváci můžou mluvit jenom o mikrofonech a zedníci zase jenom o stavbách.

Na svých posledních deskách kombinujete tradiční písničkářství s moderním tanečním zvukem, což je směr, kterým se v zahraničí vydal třeba Ed Sheeran. Nemá vám část posluchačů za zlé, že už nejste jenom chlápek s kytarou?

Naštěstí se s tímhle názorem setkávám čím dál míň. V začátcích jsem slýchával výtky vůči tomu, že se chlápek s kytarou pokouší rapovat. Přijetí folkové komunity bylo tehdy na druhou stranu vřelejší, než jsem čekal. Větší vlnu odsouzení jsem schytal až u druhé desky, když jsem do akustického zvuku začal přimíchávat popové prvky. Hodně lidí tenhle krok vnímalo tak, že se něčemu zaprodávám. Já jsem měl pop ale vždycky rád, tak jsem si říkal, proč bych se mu měl ve svých věcech vyhýbat.

Na desku Terapie jsem chtěl zase zpátky dostat zvuk country a americany. Proto jsem si na novinku pozval kytaristu Pepu Štěpánka, se kterým jsem spolupracoval už dřív a vím, že umí skvěle proplouvat mezi country i popem. Zároveň jsem si ale dovolil zazlobit tím, že jsem se pustil do ještě tanečnějších vod než dřív. Na albu tak zazní dva úplně rozdílné póly. Baví mě, co se žánrem country dělají Kacey Musgraves a Miley Cyrus nebo jak s folkovým písničkářstvím pracují Taylor Swift, Niall Horan a Shawn Mendes. Proto by ode mě bylo pokrytecké, kdybych se sám držel oldschoolových mantinelů.

Ondřej Ládek (42)
Autor fotografie: Honza Mudra

Ondřej Ládek (42)

  • Už jako puberťák hrál v několika kapelách, z nichž ale žádná neprorazila, a tak šel po maturitě studovat češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vydržel tam rok, pak ho vzali na pražskou FAMU, kde absolvoval studium scenáristiky.
  • Po vysoké škole se živil tvorbou reklam, spolu s režisérem Juliem Ševčíkem napsal scénář k jeho celovečernímu debutu Restart a ve spolupráci s kamarády vymyslel námět televizního seriálu Comeback, na jehož první sérii se pak jako scenárista podílel.
  • Za peníze, které si díky populárnímu sitkomu vydělal, v roce 2008 pod pseudonymem Xindl X nahrál své debutové album Návod ke čtení manuálu. Ve stejném zvítězil na festivalu Porta, jeho píseň Anděl uspěla v českých rádiích a získal za ni i nominaci na stejnojmennou hudební cenu.
  • Jako hudebník dodnes vydal sedm studiových alb a 29. října mu vychází novinka Terapie. Zároveň ho 25. listopadu čeká jeho produkčně nejambicióznější koncert v hale O2 Universum. Příležitostně skládá písně pro jiné interprety, například Hanu Zagorovou nebo Olgu Lounovou, a také je autorem hudby či textů u několika muzikálů.

V českém popu máte pověst hitmakera. Přemýšlíte při psaní písniček nad tím, jak oslovit co nejširší publikum?

Posluchačům do hlavy nikdy nevidíte. Žádné počty ani tabulky vám nezajistí, že u nich bude písnička fungovat. Proto se každou věc snažím natočit tak, aby se líbila aspoň mně, což je pořád o jednoho člověka větší jistota, než kdybych se pokoušel o nějaký kalkul. Ten by pak totiž nakonec nemusel bavit ani mě, ani publikum.

Pokud se situace s koronavirem radikálně nezhorší, čeká vás na konci listopadu váš dosud největší koncert v hale O2 Universum. Když jste před 13 lety nečekaně prorazil s hitem Anděl, představoval jste si, že budete jednou zpívat v aréně pro tisíce lidí?

Myslím, že jsem si to představoval už mnohem dřív. Ještě než vznikl Xindl X, měl jsem kapelu, která trochu tápala v tom, jaký styl chce vlastně hrát. Některé písničky v našem repertoáru byly úplný popík, některé zněly jako Alice in Chains a některé byly rapované. Vůbec jsem ale nepochyboval, že jednou budu hrát v arénách. I když ne, to bych lhal. Nepochyboval jsem nad tím jako dítě, pak už jsem si jenom říkal, že by bylo hezké, kdyby se mi to podařilo. Čím je člověk starší, tím jsou pochybnosti větší a zbaví se jich až postupně, když se mu jeho sen začne plnit.

Koncert v O2 Universum nebude největší co do počtu lidí, protože jsme už s kapelou hráli na festivalech pro 30 tisíc návštěvníků. Určitě ale bude náš největší z hlediska produkce, kterou na něm chceme předvést. Vystoupí s námi šedesátičlenný gospelový sbor, a některé písníčky tak zazní v úplně nových aranžích. Taky společně s Ondrou Pfeifferem, který pro nás tvoří naše animované videoklipy, chystáme ke každé písničce krásné projekce. Chtěli jsme koncert pojmout jako audiovizuální zážitek, na který fanoušci, doufám, budou ještě pár let vzpomínat.

V době, kdy se vám začala rozjíždět hudební kariéra, jste zároveň zažíval úspěch jako spoluautor sitkomu Comeback. Není vám líto, že jste scenáristiku nakonec odsunul na druhou kolej?

Na začátku jsem samozřejmě řešil dilema, kudy se vydat. Říkal jsem si, že hudbu budu mít víc pod kontrolou. Při psaní Comebacku jsem totiž byl jenom jeden člen scenáristického týmu, který byl navíc jenom jedním kolečkem celé televizní mašinérie. Výsledek se pak člověku hůř koriguje, zatímco u muziky jsem cítil mnohem větší svobodu, která mi vydržela doteď. Jasně, psaní scénářů mi občas chybí. Co mi na druhou stranu brání v tom, abych se do toho pustil?

Už dlouho například mluvím o tom, že bych si jednou chtěl napsat autorský muzikál, ve kterém budu mít pod sebou libreto, texty i hudbu. Mohl bych tak hezky propojit všechny věci, kterým jsem se doteď věnoval. Na několika muzikálech už jsem se podílel. K Cyranovi v Divadle na Vinohradech jsem skládal hudbu, u Plantáže jsem napsal texty na hudbu Tomáše Poláka z Mig 21 a v Divadle ABC je teď k vidění muzikál Petr Pan, pro který jsem napsal texty na hudbu Dareka Krále. Pro film Raportér, který se bohužel nepodařilo natočit, jsem složil celé písničky a spolupracoval jsem i na scénáři. Nedávno jsem začal psát muzikál o konci světa, jenže přišel covid, což mě trochu zarazilo.

Lekl jste se, že se vám to, co píšete, začíná zhmotňovat před očima?

Ano, realita byla najednou ještě šílenější než všechny moje představy. Už mi ale otrnulo, tak jsem se ke psaní muzikálu zase vrátil. Chtěl bych v něm na pozadí příběhu Noemovy archy vyprávět o polepšení jednoho podvodníka. A možná se mi nakonec v některých postavách otisknou i ti prodavači strachu z doby covidové.

Mohlo by vás zajímat: Nemám žádná zadní vrátka než hudbu, turné se Stypkou byl zážitek, říká frontman kapely Jelen

Chceme hrát tradiční české písničky jako Michal Tučný, na koncerty chodí děti i babičky, cílová skupina jsou všichni. Živé publikum nám chybí. | Video: DVTV, Michael Rozsypal
 

Právě se děje

Další zprávy