O tom, že by si otevřela vlastní cukrárnu, Hana Pokorná snila už na střední škole. "Kdybych ale rodičům hned po gymplu oznámila, že budu péct dorty, a poprosila je, ať mi na podnikání půjčí peníze, řekli by mi, že jsem spadla z jahody na záda," připouští devětadvacetiletá tmavovláska. Po maturitě proto ostravská rodačka začala studovat medicínu na místní univerzitě a cukrařinu dál brala jako koníček. "Během zkouškového bylo pečení mým oblíbeným způsobem prokrastinace," usmívá se.
Na gymnáziu nejvíc tíhla k přírodním vědám a myslela si, že by jí mohla být blízká titěrná práce v zubní ordinaci. Na stomatologii ji ale nevzali, tak zkusila všeobecné lékařství. "První tři roky studia jsme hlavně seděli nad kvanty knih, učili jsme se jenom teorii. Teprve potom nás pustili do praxe. Nejdřív jsem si vyzkoušela práci ošetřovatelky, při které jsem krmila pacienty, dávkovala jim léky a podobně. Na operační sál jsem se pořádně podívala, až když jsem přes neziskovou organizaci vyrazila na letní stáž v zahraničí," vrací se Hanka do roku 2015.
Stáž trvala dva měsíce, vydala se na ni až do Thajska a překvapivě během ní zjistila, že z nových zkušeností v nemocnici není ani zdaleka tak nadšená jako její spolužáci. "Všichni ostatní se na koleje vraceli celí zapálení, probírali mezi sebou, co všechno ten den zažili, na jakých výzkumech se začali podílet, a já jsem si uvědomila, že mi to nic neříká. Jediné, co mě zajímalo, bylo, kam půjdeme večer na drink. Medicína ale není jen o tom, že získáte diplom a máte klid. Pokud se jí chcete věnovat, musíte se celý život vzdělávat a taky máte obrovskou zodpovědnost. Je to práce, která vás musí bavit, pokud ji chcete dělat pořádně," popisuje Hanka důvody, které ji posléze přiměly, aby ze školy odešla.
Nejdřív studium na rok přerušila, aby si všechno nechala rozležet v hlavě, a nastoupila jako brigádnice do kavárny. Tam si jenom potvrdila, že se na medicínu vracet nechce. "Nenašla jsem ale odvahu, abych doma řekla, že jsem se školou dobrovolně skončila, takže jsem se tak trochu nechala vyhodit. Po přerušení mě čekala jedna zkouška, kterou jsem si musela dodělat, aby mě pustili dál, a já jsem se na ni nenaučila. Táta s mámou nesli konec mého studia hodně těžce. Když jsem jim prozradila, že jsem se mezitím přestěhovala do Brna a začala si hledat prostor pro vlastní cukrárnu, snažili se mi moje plány rozmluvit," vypráví Hanka.
Oba její rodiče jsou podnikatelé, takže si dobře uvědomovali, do jakého rizika se jejich dcera pouští. "Pamatuju si, jak mi táta radil, ať se radši nechám zaměstnat. Připravoval mě na to, že mě čeká neustálý stres, že se budu nervovat se zaměstnanci a že se můžu rozloučit s pevnou pracovní dobou. Vycházel z vlastních zkušeností, kdežto já jsem si ještě užívala sladkou nevědomost a nedala jsem si říct. Přesto mě rodiče podpořili a zafinancovali mi počáteční investice. Mamka se navíc živí jako bytová návrhářka a taťka má stolařství, takže mi pomohli i s vybavením. Mamka nábytek navrhla, taťka ho vyrobil a pak mi všechno společně přivezli do Brna," říká Hanka.
Do makronek dostala parmezán i gorgonzolu
Začínala s maličkou prodejnou o 17 metrech čtverečních, kterou si před pěti lety otevřela v Kozí ulici nedaleko brněnského náměstí Svobody. Pojmenovala ji Mlsná holka a nejdřív vsadila na americké donuty, které tehdy ve městě nikdo nesmažil. "Říkala jsem si, že jsem našla díru na trhu. Ideální recept a přípravu jsem ale dlouho pilovala. Musela jsem vychytat, aby donuty měly stabilní tvar nebo aby po usmažení vydržely čerstvé až do večera a ideálně chutnaly dobře i druhý den. Těsto, ze kterého je dneska vyrábím, tvoří 16 ingrediencí, což je oproti českým koblížkům podstatně víc. Taky jsou oproti koblihám výrazně hutnější," přibližuje Hanka.
Aby zákazníky nalákala, založila si krátce před zahájením provozu facebookovou stránku, kam přidala pár fotek a napsala, že se Brno konečně dočká svého obchůdku s donuty. Vůbec nečekala, že se jí před vchodem hned první den utvoří dlouhá fronta. "Prodávala jsem tolik, že mi původní várka nevystačila a musela jsem honem dodělávat další. To bylo ale jediné štěstí, protože mi už skoro došly peníze a nechtěla jsem si zase půjčovat od rodičů. Řekla jsem si, že z toho, co jeden den vydělám, nakoupím suroviny na další den, a takhle se to vezlo celý měsíc," líčí Hanka.
Zpočátku navíc všechny fáze provozu obstarávala sama. "Ve čtyři ráno jsem vstávala, abych donuty stihla nasmažit, pak jsem je celý den prodávala, a když jsem zavřela, jela jsem na nákup, abych mohla další den začít nanovo. Zpětně nechápu, že jsem tenhle šílený koloběh zvládala. Po půl roce jsem si naštěstí najala první kolegyni, která mě na prodejně odpoledne zastupovala. Aby toho nebylo málo, výrobnu jsem nejdřív měla pět kilometrů daleko, takže jsem si musela zboží do prodejny sama vozit autem. Vždycky jsem se nervovala, aby se mu cestou něco nestalo. Repráky v mém autě už bohužel pár polev poznaly," přiznává Hanka.
Když už je řeč o polevách, momentálně mívá každý den v nabídce devět druhů donutů s nejrůznějšími polevami i náplněmi. Nechybí mezi nimi donuty s vanilkovým krémem zalité čokoládou, ovocné s bílou čokoládou a sušenými malinami, ani karamelové, které chutnají po oblíbených sušenkách Lotus. U donutů ale Mlsná holka nezůstala a brzy v její vitríně přibyly taky makronky. "Jejich příprava mi vždycky připadala jako velká alchymie. A právě proto jsem se hecla, že se je naučím péct. Základ těsta tvoří mandlová mouka, bílky a cukr. Makronky ale stojí hlavně na náplni," upozorňuje Hanka.
Častý nedostatek makronek na pultech běžných obchodů podle ní spočívá v tom, že lépe vypadají, než chutnají. "Když je rozkousnete, tak kolikrát ani nepoznáte, jakou mají příchuť. Já se naopak snažím, aby člověka už při prvním soustu trklo, jakou makronku si vzal," vyzdvihuje. U Mlsné holky patří mezi nejprodávanější druhy slaný karamel, pistácie nebo malina. "Zkoušeli jsme ale i experimenty jako hruška s gorgonzolou nebo parmazánové juzu. Okraj byl slaný a vnitřek naopak sladký," překvapuje Hanka s nečekanou příchutí.
S příchodem covidu měla štěstí v neštěstí
Sama se při kombinování nečekaných surovin ráda odváže, což dokazují i další moučníky, které do nabídky své cukrárny postupně zařadila. "Nedávno nám zbyly grepy, a protože s kolegyněmi po pracovní době rády popíjíme gin, vymyslely jsme si punčový řez napuštěný ginem a grepem. Kupodivu se chytil i mezi zákazníky, což se ne vždycky podaří. Už jsme se naučily držet nohama na zemi, protože příliš divoké dezerty se tolik neprodávají a pak je do sebe cpeme samy," směje se Hanka.
Obzvlášť pyšná je na roládu Red Velvet s konfitovanými malinami a krémovým sýrem, obalenou v sušených malinách a dozdobenou lehkým šlehaným krémem s ovocem. Velké oblibě se mezi lidmi těší taky punčový řez s mangem a malinovou marmeládou. "Zakládám si na dezertech, které si zákazníci doma jen tak nepřipraví. Sice by mohli, ale když se do toho pustí, tak obvykle zjistí, že jim to zabralo příliš práce, v kuchyni mají příšerný nepořádek a výsledek často nebývá úplně povedený," zmiňuje Hanka.
V současnosti už má pod sebou dvanáctičlenný tým tvořený samými holkami. Jenom jedna je přitom vyučená cukrářka, zbytek ženského kolektivu si ke kreativní práci v kuchyni stejně jako Hanka odskočil z jiných oborů. Další výpomoc si našla i proto, že se během pandemie koronaviru z původního kamrlíku přesunula o pár desítek metrů dál. Znovu si půjčila peníze od rodičů, aby mohla zrekonstruovat prostory v Poštovské ulici, a z Mlsné holky je už teď díky tomu velká cukrárna s desítkami míst k sezení i vlastní výrobnou. Její interiér je stejně barevný jako sladkosti ve vitrínách.
"Měla jsem štěstí v neštěstí. V únoru 2020 jsem opustila starou prodejnu, a když se v březnu kvůli covidu všechny podniky zavřely, tolik mi to nevadilo, protože jsme stejně plánovali přestavbu nové pobočky. Aspoň jsme mohli v klidu všechno dodělat a v červenci už jsme díky rozvolnění opatření mohli zase otevřít," pochvaluje si Hanka. Rozhodnutí vyměnit medicínu za podnikání prý dodnes nelituje. "Jako cukrářka sice taky občas prosedím hodiny nad knihami, ale nedělám to z donucení. Učím se věci, které mě baví," dodává.
