Vypadá jako obyčejné seno. Jedovatá rostlina v něm ale může koním zničit játra

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Žluté květy už dávno nejsou vidět. Rostlina je posekaná, usušená a smíchaná s ostatní pící. Přesto může v balíku sena zůstat něco, co koni postupně a nenápadně poškodí játra. Starček patří mezi rostliny, které se podle chovatelky a zemědělské podnikatelky Barean Witkó mohou stát vážným problémem.

Některé rostliny se po usušení změní tak, že jsou téměř nerozpoznatelné. Ztratí květy, seschnou, polámou se a promíchají s ostatní pící. Přesto v nich může zůstat jed. Jednou z rostlin, které chovatelé sledují s obavami, je starček. Na louce ho lze poznat podle výrazných žlutých květů. V seně už je to mnohem složitější.

„Typická nafialovělá barva stonku se udrží i po usušení a na stonku vždy zůstanou úžlabí listů, podle kterých jde překontrolovat jejich typické uspořádání,“ popisuje Barean Witkó, která se dlouhodobě věnuje chovu a etologii koní. Je to práce téměř detektivní a právě v tom podle Witkó spočívá jeden z největších problémů.

Na zvířecí instinkty se spoléhat nelze

Jakmile se starček dostane do balíku sena, nelze spoléhat ani na to, že ho kůň bezpečně rozpozná a nechá ležet. „Koně nemají tendenci se mu vyhýbat,“ říká chovatelka. Tuto zkušenost potvrzuje také experiment veterinárních vědců, kteří sledovali šest koní krmených senem s příměsí starčeku přímětníku. Jen dva z nich dokázali rostlinu po celou dobu spolehlivě vytřídit. Další čtyři ji opakovaně pozřeli.

Problém navíc nemusí přijít v podobě náhlé otravy, kterou chovatel okamžitě pozná. Starček obsahuje pyrrolizidinové alkaloidy, látky, které mohou postupně poškozovat zejména játra. Následky se proto mohou dlouho skrývat za nenápadnými změnami zdravotního stavu.

Co je starček?

Starček je rod rostlin, jehož některé druhy obsahují toxické pyrrolizidinové alkaloidy. Pro chovatele koní a hospodářských zvířat je problémem zejména starček přímětník (Jacobaea vulgaris, dříve Senecio jacobaea).

roste na loukách, pastvinách, mezích a dalších otevřených plochách;
nápadný je především svými žlutými květy;
problém nastává zejména tehdy, když se dostane do sena;
po usušení může ztratit svůj nápadný vzhled, toxické látky však zůstávají;
pyrrolizidinové alkaloidy mohou při opakovaném příjmu vážně poškodit především játra.

Plíživá otrava, která může skončit smrtí

„Většinou se první plíživé příznaky objeví na kopytech a na játrech. Chovatel vidí, že kůň s něčím bojuje a rozpozná příznaky slabých otrav a metabolického přetížení organismu. Nic speciálního, co by šlo snadno identifikovat,“ upozorňuje Witkó.

Právě nenápadnost považuje za jednu z největších hrozeb. Malé množství rostliny nemusí vyvolat okamžitou reakci a chovatel si často nemusí spojit postupné zdravotní potíže zvířete s tím, co několik týdnů nebo měsíců dostávalo do žlabu. „Malé množství se ani neprojeví, ale nebezpečí tkví právě v tom, že se jed ukládá v těle a nikdy nevíte, kdy si zvíře dá další nálož anebo kolik už měl,“ vysvětluje. Jakmile je poškození jater rozsáhlé, může být nevratné.

Stále rostoucí nebezpečí

Starček podle Witkó přestává být rostlinou, kterou by člověk zahlédl jen na několika zapomenutých loukách. „To není pocit, to je naprostý fakt. Rostlin výrazně přibývá. A je to obrovský problém nejen pro koně, ale od neznalých romantiků trhajících luční kvítí své milé, přes hrající si děti a až po zdraví našich zvířat a kvalitu potravin. Toxiny se dostávají do masa, mléka, medu i vajec. Proto to tolik řešíme a osvětujeme. K šíření přispívá změna klimatu, přetížení pastvin, vyčerpaní půdy a neznalost lidí.“

Starčeku se daří zejména tam, kde je narušený travní porost a vznikají volná místa pro nové rostliny. Rizikem mohou být přetížené pastviny, opakované poškozování porostu i dlouhodobé sucho. Právě kombinace změn hospodaření v krajině a klimatických podmínek je v odborné literatuře uváděna jako jeden z faktorů, které mohou jeho šíření podporovat.

O nebezpečí často ani nevědí

Pro chovatele přitom začíná boj se starčkem dávno předtím, než se otevře balík sena. Nejdůležitější je poznat rostlinu už na louce – a odstranit ji dřív, než se dostane pod sekačku. „Posekat ho nestačí, rostlina znovu obroste s ještě více lodyhami, ale nižším vzrůstem a je víc nenápadná. Je potřeba vydloubnout ji i s kořenovým srdíčkem. Ideálně se po okolí rozhlédnout i po přízemních růžicích listů, které by vykvetly příští rok,“ říká Witkó.

Ani tím ale práce nekončí. Rostlina dokáže šířit semena i poté, co ji člověk vytrhne. „Odkvétající rostlinu je nutné dát nejdřív do pytle a až pak vytrhávat. Neodkvetlá rostlina je schopná i vytržená odkvést,“ upozorňuje. Největší chyba podle ní přitom může nastat ještě mnohem dřív – ve chvíli, kdy chovatel vůbec netuší, že jedovatá rostlina na jeho louce roste.

„Chovatelé o něm často vůbec nevědí. A pak přichází další problém – nekontrolované adlibitní krmení, kdy mají zvířata například neustále k dispozici celý balík sena v příkrmišti nebo v síti. V chovu dobytka je pak velkým problémem současný trend píci rozemlít a smíchat dohromady z celých balíků. Zvíře pak nemá šanci si vybrat a sní všechno, co v krmivu je.“

Zdroj: autorský článek, link.springer.com, pmc.ncbi.nlm.nih.gov

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj