Praha - Odbojář Josef Šubrt se během války připojil k pražským skautům a stal se členem Zpravodajské brigády. Pomocí systému kurýrů a lístečků získávali cenné informace pro Západ. On byl u zdroje citlivých dat, neboť pracoval v pražském závodu brněnské zbrojovky.
Když se řekne Pražské povstání, vybaví si, jak coby kluk od Vltavy stavěl barikády u Národního divadla a u Karlova mostu a jak na ně Němci stříleli od vysokých škol.
Dnes je mu 95 let, člověk by mu však hádal maximálně osmdesát. Jelikož je členem velmi akčního pražského Klubu seniorů Průhon Řepy, jenž spadá do projektu Senzační senior, aktivit má více než dost. Každý týden chodí na výlety, na plavání, do sauny a na bowling. Krom toho pravidelně vyráží se stanem po Evropě.
Aktuálně.cz: Co jste dělal na začátku války?
Josef Šubrt: Vyučil jsem se v boleslavské Škodovce. Abych nemusel do Reichu na nucené práce, tak jsem si udělal nástavbu a šel do pražského závodu brněnské zbrojovky.
A.cz: Co jste pak dělal během války?
Byl jsem v odbojové skupině. Spolu s jedním kolegou jsem se přidal k mladým pražským skautům a působil ve Zpravodajské brigádě. Prováděli jsme pro Západ zpravodajskou činnost, pomocí systému kurýrů jsme předávali na lístečkách důležité údaje, co potřebovali, a plnili jsme i další úkoly po Praze.
A.cz: Zpravodajská brigáda byla pověstná tím, že ačkoliv v ní pracovali často nezletilí skauti, tak se většinou na její činnost nepřišlo. Jak zvládla mládež pracovat takto v utajení?
Celé to bylo založeno na tom, že jsme se navzájem moc neznali, aby kdyby někoho chytili, tak nepraskl celý ten systém.
A.cz: Co jste třeba předával za zprávy?
Jelikož jsem dělal ve zbrojovce, tak jsem podával pravidelná hlášení pro Západ o vyzbrojování, co a jak se vyrábí a kolik se toho dělá. Tyto informace se pak pomocí sítě kurýrů dostávaly ven.
A.cz: Dalo se za války i normálně žít?
Ale ano. Já jsem měl bezvadnou partu horolezců, když to šlo, tak jsme vyráželi o víkendech na skály. Přiběhl jsem z práce, sbalil pingl a jel.
A.cz: Co se vám první vybaví, když se řekne květen 1945, Pražské povstání?
Vybaví se mi hlavně, jak jsme stavěli barikády. Bydlel jsem dole u Vltavy, měli jsme na starosti okolí Karlova mostu. Tam nebylo úplně bezpečno, protože v této oblasti je hodně vysokých škol, které byly kompletně obsazené Němci. Odtamtud na lidi stříleli. Ale člověk byl za těmi barikádami poměrně dobře schovaný, nebezpečnější bylo spíše jít po chodníku.
A.cz: Pamatujete si po těch sedmdesáti letech ještě na detaily?
Ano, vytrhávali jsme kostky z dlažby z vozovky tramvaje, sunuli na barikády popelnice. Jednu jsme postavili u Národního divadla, jednu u Karlova mostu.
A.cz: Kdo tomu velel?
Nikdo nerozkazoval, bylo to naprosto spontánní a na barikádách jsme nebyli jen my odbojáři, ale vyrazili tam spontánně normální pražští občané.
A.cz: Připadal jste si v těch dnech a týdnech jako hrdina?
(smích) Tak to vůbec ne. Hrdina byl možná ten, kdo byl pod přímou palbou, ale já jsem patřil jen do širšího okruhu naší odbojové skupiny, takže jsem u těch nejožehavějších bojů nebyl.
A.cz: Co si myslíte o dnešních Češích? Byli by schopní hrdinských skutků, kdyby bylo potřeba?
Tak to nevím, ale jsem trochu skeptický. Když vidím, jak i ti, co by mohli pracovat, se práci vyhýbají a raději jen nastavují ruku a nechají se od státu platit, tak si nejsem úplně jistý. Dnes se mnoho mladíků nedokáže postavit na vlastní nohy a nechává se živit maminkou. Na druhou stranu je otázka, zda tehdejší Češi byli skuteční hrdinové…
A.cz: Tehdejší doba přinesla hrdiny jako třeba Gabčíka a Kubiše, kteří provedli atentát na Heydricha…
Ano, ale tady je zase otázka, do jaké míry plnili vojenský rozkaz a do jaké míry to bylo jejich osobní dobrovolné hrdinství. Nicméně jejich čin byl určitě obdivuhodný.
A.cz: Jak vzpomínáte na dobu po válce?
No, smíšeně. Ta radost z osvobození a konce války byla obrovská, ale za chvíli přišel rok 1948 a komunistický režim. A to nebyla účast v odbojové skupině orientované na Západ zrovna výhodou. Ale nemohu si stěžovat, celkem jsem vyvázl, dali mi pokoj, a dokonce jsem se i vyhnul vstupu do strany. Zkrátka jsem se k této své válečné činnosti nehlásil.
A.cz: Scházíte se stále se svojí odbojovou skupinou?
Ano, scházíme se vždy jednou ročně v květnu. Ale je nás stále méně a méně. Patřím tam k nejstarším. No, při svém věku 95 let už jsem skoro všude nejstarší…
A.cz: Vypadáte nicméně báječně. Jak to děláte?
Nepolevuji (smích). Stále se snažím být aktivní. Každý týden chodíme s partou na výlety, každý týden chodím cvičit, plavat a do sauny. A taky chodím na bowling, to za nás nebylo, tak jsem to chtěl vyzkoušet, tuhle novinku. Také rád cestuju. Jelikož jsem nežil ve šťastné době, snažím se teď vše dohonit.
A.cz: Kam cestujete?
Mám proježděnou velkou část Evropy. Nejraději jezdím na zájezdy se stanem, ale lidé o tento způsob rekreace bohužel už poslední dobou ztrácejí zájem, takže se mi už dvakrát stalo, že jsem si objednal zájezd a vrátili mi peníze, že se nesešlo dost účastníků.
A.cz: Kde se vám líbí nejvíce?
Nejvíce se mi líbí Skandinávie, protože tam si člověk ten stan může postavit skoro všude a příroda je tam nádherná. A rád to mám také na Korfu a vůbec v celém Řecku. Ostatně na Korfu se zase letos v říjnu chystám, už asi pošesté. A také bych se rád podíval do Bretaně, to je můj sen, tam jsem ještě nebyl.
A.cz: Měli jste nějaké slavnostní shromáždění k 70. výročí od konce války?
Ještě ne, budeme mít schůzku až 14. května u památníku v Nuslích.
A.cz: Vás ale v květnu čeká ještě jedna velká oslava – bude vám 95 let. Co plánujete za oslavy?
No, bude to veliké. Nejdříve v rodinném kruhu a pak bude velká akce s kamarády u ohniště. Jsem členem hned dvou turistických skupin, takže účastníků bude hodně.
