Leštíme náhrobky kvůli výčitkám svědomí, říká vykradač hrobů

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
20. 2. 2015 7:00
Rozhovor s mužem, který si postavil kariéru na vykrádání hrobů. Vysmívá se neschopnosti policie a touží, aby jeho sbírka lidských ostatků došla uznání vědeckých kruhů.
Foto: micadew / Foter / CC BY-SA

Praha – "Myslím, že úcta patří více k životu než pulírování náhrobků. Častokrát leštíme z výčitek. Za života jsme neuměli milovat a být lidští, tak od rána do večera leštíme na Olšanech,“ říká Ondrej Jajcaj, který se celý život pohyboval na hraně zákona, jak on sám říká, kvůli lásce k poznání.

Do hrobu se vloupal poprvé ve svých 14 letech. Nejprve bral cenné věci, pak části lidských ostatků. Fascinovala ho totiž zubní protetika, pro jejíž studium získával z opuštěných hrobů zámožných lidí z mnoha evropských států rozmanité množství materiálů.

Pětačtyřicetiletý Slovák se nijak neskrývá se svou zálibou a pravidelným porušováním zákona, s pobavením také mluví o své nedotknutelnosti. Je to adrenalinová hra na kočku a myš, nebo je slobodohrobár, jak si Ondrej Jajcaj sám říká, opravdu nepochopeným výzkumníkem, který zanechá lidstvu odkaz v podobě cenné sbírky?

V rozhovoru pro Aktuálně.cz hovoří slovenský vykradač hrobů o setkávání se smrtí, prazvláštním poslání a vykradených hřbitovech.

ilegální sbírka Ondřeje Jajcaje
ilegální sbírka Ondřeje Jajcaje | Video: YouTube

Aktuálně.cz: Dlouhá léta jste vykrádal hroby. Kde má váš netradiční koníček kořeny?

Ondrej Jajcaj: Otec byl politický vězeň. Dostal devět roků Jáchymova, protože se zastal v padesátých letech farářů. Když jsem viděl toho lidumila a snílka, jak ho zavírají, narušilo mi to vnímání hodnot, které mi podstrkávala společnost. Toho, co je dobré a co zlé. Proto mám možná odvahu překročit určité hranice.

A.cz: Proč nectíte pietu? Co vás na truchlení tak provokuje?

Je velmi humorné, jak babky na hřbitovech pulírují náhrobky. Když je ale požádáte o chleba, tak vám ho možná nedají. Erich Maria Remarque skvěle popsal ve svém románu Černý obelisk situaci při vybírání náhrobních kamenů. Vykresluje psychoportréty pozůstalých, kteří pláčou, jak ten jejich nebožtík byl dobrý člověk. Celé město přesto ví, že byl tyran.

Smrt je zvláštní právě tím, že je tabuizovaná, nepochopená a lidé se jí vyhýbají. Myslím, že úcta patří více k životu než pulírování náhrobků. Častokrát leštíme z výčitek. Za života jsme neuměli milovat a být lidští, tak od rána do večera leštíme na Olšanech.

A.cz: Vy se smrti nebojíte?

Pokouším se na to dívat z různých pohledů. Nebát se a neutíkat. Smrt je záhada, která mě láká. Nejprve člověk cítí respekt, pak ale zjistí, že je třeba se bát jiných věcí než nějakých lidských ostatků. Je bizarní, jak pyšnému faráři, podnikateli nebo továrníkovi po smrti trčí z obleku kosti. Nemám ale žádnou filii k zatuchlinám. Jde jen o zvědavost, která je silnější než já. Proto jsem lezl do hrobů.

A.cz: Věříte v něco?

Určitě. Myslím, že jsem kreacionista, to znamená, že připouštím něco vyššího, tvořivého, co přesahuje člověka. Odkud to přichází, kde to sídlí, to vám nedokážu říct.

Hrobky jsou sice částečně vykradené, přesto se mi podařilo něco zachránit.

A.cz: Nemají lidé, kteří v něco věří, právě úctu ke smrti? Není to obsahem většiny náboženství?

Rozhodně to akceptuji, proto když jsem někam lezl, bylo to vždy jen do opuštěných hrobek. Každý jsme jiný, máme různý stupeň inteligence a bylo by velmi povrchní a hloupé si dělat legraci z jakéhokoliv náboženství.

A.cz: Vám by nevadilo, kdyby někdo vnikl do rodinného hrobu a vzal ostatky vašich předků?

Moje matka byla velmi svobodomyslná, proto jsem vyhledal naši maďarskou část rodiny. Navštívil jsem hrob notáře pochovaného v oblasti Dunajské Stredy a donesl jsem mámě ukázat jeho zuby. Měla z toho radost.

A.cz: Setkal jste se s nelibostí lidí?

Naopak. Ještě v dětství, když děvčata slyšela, že jdu do nějakého hrobu, byla nejprve zděšená. Vysvětlil jsem jim to a ony pochopily, že nejsem žádný nekrocvok. Jedna dívka mě dokonce nutila, abych ji vzal s sebou, protože chtěla na vlastní oči vidět historickou módu. Ženy bývají odvážnější.

A.cz: Řídíte se nějakými pravidly?

Zajímají mě starší zubní protetika, řekněme do roku 1940. Díky odsunutým Němcům jsem měl dostatečný materiál. Hrobky jsou sice částečně vykradené, přesto se mi podařilo něco zachránit. Z hygienického hlediska se také nedá lézt do cca padesátiletých hrobů, kde ještě může být vysoký stupeň virulence.

A.cz: V hrobech musí být všelico, nejen zajímavá móda. Co všechno jste tam objevil?

Například různé symboly. Když zemřel vinař, tak se obložil vínem. Kdyby lidé věděli, kde se takový hrob plný starého vína nachází, určitě by dorazili i z Francie, aby ho vykradli. Stoleté ročníky vína jsou velmi drahé.

Najdou se tam ale i kuriozity. Například Maďaři měli zvyk dávat intelektuálům do rukou brýle. Nebo jsem našel vedle nebožtíka i zvířátko, nějakou psí kostru. Nejvíce mě ale zajímala protetika, práce starých mistrů. Tehdy totiž dentisté nemuseli být ani vysokoškolsky vzdělaní lékaři. Koncem 19. století se často stávalo, že se dal zlatník bez vzdělání na zubařinu.

A.cz: Jaké to je, když hrob otevřete? Co cítíte?

Když jsem například vstoupil v 90. letech do teritoria vídeňského centrálního hřbitova, uvědomil jsem si, že je tam pochovaná vědecká elita z doby před 150 lety. Současníci Sigmunda Freuda atd. Pronesl jsem jakousi tichou modlitbu a poprosil dávné lékaře, vědce a fyziky, kteří se opovážili porušit nějaké zavedené teorie, aby mi pomohli. Když si ale uvědomím, že to teď vyprávím novináři, zní to humorně. Sahám na mrtvoly, přesto vykonávám nějaké náboženské rituály.

A.cz: Radil jste se někdy s nějakým odborníkem na právo?

Mezi mými přáteli jsou advokáti a dokonce i prokurátor, se kterými jsem to konzultoval. Byl jsem si vědomý promlčecích lhůt atd. Proto jsem například nevynášel nic z pohřebiště. Mám mapu pokladu, jakou měli kdysi piráti. Vybral jsem věci z hrobky a zakopal je u stromu, abych nic nevynesl. Právo se na to totiž jinak dívá, když věci zůstanou na hřbitově. Jen si to vyfotím a nechám tam.

A.cz: Proč to tedy rovnou nenechat v hrobě?

Protože by to vybrali hrobaři. Pražské Olšany jsou totálně vykradené, stejně jako naproti Vinohradský hřbitov. To ale není můj alibismus. Jak je na náhrobku nápis advokát, továrník atd., dávno už nemá zuby. Když přijde nějaký zloděj a vnikne do hrobky, otevře rakev způsobem, který zanechá stopy. Hrobaři ale mají čas.

A.cz: Jak to myslíte?

Hrobaři si u toho zapálí cigaretu a perforují rakev třeba zespodu, protože počítají s tím, že například u rodinných hrobek dojde k dalším pohřbům, takže při odsunutí náhrobku vypadají rakve zdánlivě v pořádku. Takto vypadají na Olšanech v 95 procentech případů hrobky z první republiky. To je ta česká vynalézavost. Jak lidé vidí zlato, je jedno, jestli to je kněz, nebo dělník. Zlatá mánie je hluboko v lidských genech.

A.cz: Vy ji v genech nemáte? Říkáte, že věci zachraňujete, ale neříkejte, že jste si někdy něco nevzal.

Ale ano, samozřejmě. Poprvé jsem vlezl do hrobu ve čtrnácti letech. Měl jsem velmi dobrého kamaráda, se kterým jsem to dělal částečně i z filozofických důvodů. Vývoj člověka je jako lotos, který vyrůstá z bahna. Nemůžete vykořenit podstatu člověka. Ze začátku jsem bral různé věci, pak ale do mého života vstoupili právníci a já si začal dávat větší pozor.

S jedním starým docentem jsem dokonce na Olšanech přelézal v noci zeď.

A.cz: S vloupáním do hrobů jste začínal s kamarádem. Později jste neměl společníka?

Abych mohl jít s někým do hrobu, musím ho trošku poznat. Kdysi dávno jsem společnost měl, člověk touží sdílet. Brzy jsem ale rozpoznal, že skoro nikdo nemá primární zájem o protetiku. Zajímalo je, že tam bude briliantový prsten, kterým ohromí svou přítelkyni.

Něco jiného je to v případě lékařů. S jedním starým docentem jsem dokonce na Olšanech přelézal v noci zeď. Od kontejnerů jsem mu dovezl matrace z jedné i druhé stany zdi, aby to měl měkké. Velmi se zajímal o Bechtěrevovu chorobu, to je onemocnění, kdy lidé nemůžou otáčet hlavou, jen celým tělem.

A.cz: Je vaše sbírka kompletní? Jak vypadá, je pouze plná lidských zubů?

Je starší a obsahuje věci, které jsem dříve vynesl z hřbitovů. Zuby, celé lebky, zubní náhrady atd. Je kompletní. Skladování je ale problematické. Představte si, že musíte někde schovávat zlato. Nehodlám čekat, až mě někdo bude chtít kvůli tomu zabít, když zjistí, že mám doma dvě tři kila zlata. Proto to mám zakopané.

A.cz: Proč jste bral celé lebky?

Protože mi to napovídá, proč zubaři prováděli zrovna ten daný zákrok. Oddělit zuby od lebky by byla škoda.

A.cz: Projevil o vaši sbírku už někdo zájem?

Byli tu tací, kteří ji ode mě chtěli koupit. Kdybych se chtěl mít dobře, prodal bych ji hned, ale netoužím vlastnit majetek. Člověk, kterému to přenechám, musí být osvícenec.

A.cz: Mluvíte o vloupávání do hrobů bez okolků. Nikdy jste neměl problémy s policií?

Už jsem to policii jednou přiznal a byl jsem dokonce na výslechu. Řekl jsem jim, že mám sbírku, a požádal je o pomoc, když mají na autech napsáno heslo "Pomáhat a chránit". Nemusel jsem se ale bát, protože je to už dávno promlčené. Je mi už 45 let a dávno jsem s tím skončil. Na veřejnost jsem s tím vyšel právě proto, abych mohl sbírku někomu předat.

A.cz: Na internetu jste snadno dohledatelný, nechce se mi věřit, že se o vás nikdy úřady nezajímaly.

Dva roky jsem pracoval v Paříži. Jinými slovy raboval. Vlezl jsem do hrobky skladatele Johannese Brahmse a Johanna Strausse, odnesl si jejich zuby a druhý den jsem na rakouské ministerstvo kultury poslal autentické fotografie z jejich hrobů. V dnešní době, když na sebe napíšete udání, tak tomu nikdo ani nevěří. Takže trvalo deset let, než hrobky otevřeli. Což bylo pro mě vlastně dobře. Protože kdyby to udělali hned, Interpol by možná zasáhl.

Nechal jsem jim tam vzkaz. Lámanou němčinou jsem napsal: "Pane kriminalisto, nenamáhejte se, jen trpělivě čekejte. Soukromý výzkumník Ondrej Jajcaj".

I kdyby mě ale zavřeli, tak už poznání zvítězilo. Moji sbírku zubů by totiž stejně nikdo do hrobů už nevrátil. Už před 15 lety jsem nabízel různým muzeím, že jim zlato daruji. Podařilo se mi poslat mnohé zuby na světové univerzity. Něco mají v Izraeli, něco také v Praze v Kateřinské ulici, kde je Stomatologické muzeum. Mnohé instituce se toho ale bojí.

A.cz: Sám o vynášení ostatků z hrobů mluvíte jako o práci, ne o vykrádání. Kde se tedy vzal výraz vykradač hrobů?

Když se chce člověk prosadit, musí být v kulturních aglomeracích, jako je Praha atd. To je pro mě velký stres, který dlouho nevydržím, proto jsem médiím podsunul to slovo vykradač hrobů, což je negativní nosič. Nekrotéma láká. Když lidem povíte něco rozumného, moc to nefunguje.

A.cz: Jak vůbec své výpravy po hřbitovech financujete?

Nejsem zaměstnaný, ale jsem komunikativní člověk a mám to štěstí, že jsem poznal hodně lidí, kteří byli ochotni přispět mi na výzkum. Nechtějí být ale jmenováni. Vždy se našli lidé, kteří mě financovali, a já se mohl věnovat výzkumu. Představte si, že mnozí si čtou jen knihy o slavném francouzském malíři a já z jeho chrupu můžu zjistit, jak co vyslovoval.

A.cz: Když víte, jak to vypadá uvnitř hrobů, přemýšlel jste někdy o své smrti? Kde chcete být pochovaný?

Je mi to fuk. Někde v ústraní. Neláká mě být na nějakém hřbitově v řadě, aby tam někdo chodil. Své biologické ostatky bych mohl odložit někde v lese. Velmi se mi líbí i sebevražda v tom antickém smyslu. Antické Řecko ve vyšších vrstvách ctilo sebevraždu, pokud nebyla ze zoufalství. Když člověk usoudí, že ho už všechno bolí a láduje do sebe jen léky, je nedůstojné se tu zdržovat. Nesmí to být pod nátlakem, ale rozumné uvážené rozhodnutí.

 

Právě se děje

Další zprávy