Vrcholky Maroka i bublanina pro Berbery. Učitel vzal studenty z gymnázia na expedici

Vrcholky Maroka i bublanina pro Berbery. Učitel vzal studenty z gymnázia na expedici
Svou první studentskou expedici učitel Antonín Kolář uspořádal před více než 15 lety. Tehdy se vydal se skupinou studentů do rumunského regionu Banát, aby tam studovali český jazyk.
Významným tématem je v Maroku hospodaření s vodou. Například vnitrozemní město Marrákeš je zásobeno výhradně vodou z hor, která proudí skrze kanály. Jeden z nich je vidět zde na fotce vlevo.
"Trasu přes hory studenti připravili sami na základě map. Museli zohlednit fyzické schopnosti všech účastníků i to, kolik toho ponesou," podotýká Kolář.
"Berbeři nemají vlastní stát. Žijí v arabském světě, mají svůj jazyk, který se ale neučí na školách. Na jejich situaci jsme si proto vysvětlovali i české národní obrození," přibližuje Kolář.
Foto: Martina Sedláková
Jiří Labanc Jiří Labanc
13. 8. 2022 13:46
Dějepis a češtinu učí Antonín Kolář na pražském gymnáziu, jako vášnivý světoběžník ale daleko raději přednáší na cestách. Na expedici do Maroka se proto vypravil se svými dvaceti studenty. Za tři týdny přešli pohoří Vysokého Atlasu, vylezli na nejvyšší vrchol severní Afriky a pobývali u marockého národa Berberů. Pro berberské děti se nyní snaží zajistit výměnný pobyt.

"Berbeři nemají vlastní stát. Žijí v arabském světě, mají svůj jazyk, který se ale neučí na školách. Na jejich situaci jsme si proto vysvětlovali i paralely s českým národním obrozením," přibližuje Kolář třítýdenní studentskou expedici Al Maghreb. Do přímořského státu na severozápadě Afriky se vydal spolu s dvaceti studenty z pražského Gymnázia Jana Keplera.

Cestovatelé se mohli spolehnout na pečlivý itinerář - první týden věnuje expedice přechodu pohoří Velkého Atlasu a výstupu na jeho nejvyšší horu Džabal Tubkal, další týden studenti stráví u berberských rodin v horské vesnici Aremd a následně sestoupí z hor do vnitrozemí a na pobřeží Atlantiku.

Kolář podotýká, že cestu si studenti naplánovali sami. "Trasu přes hory si připravili podle mapy. Museli zohlednit fyzické schopnosti všech účastníků i to, kolik toho ponesou. Má-li být expedice úspěšná, tak jedině tehdy, když bude úspěšný i ten nejpotřebnější nebo nejpomalejší."  Výpravu připravovali s půlročním předstihem. Žáci se museli naučit spolupracovat a přijmout odpovědnost za sebe i celý tým.  

Nejdřív si studenti vyzkoušeli expedici nanečisto. Na cvičné výpravě je čekal pohyb v denní i noční krajině se simulovanou zátěží a řešení krizových situací. "Byla to prevence před tím, co by mohlo nastat v terénu," říká učitel češtiny a dějepisu.

Ani důkladné přípravy cesty se však neobešly bez obtíží. Někteří účastníci se totiž při nácviku zranili a úraz se nevyhnul ani Antonínu Kolářovi. "Dost intenzivně mě bolelo koleno, čeká mě i operace. Další z nás měl chvíli před odletem výron kotníku. Vyřešili jsme to ale tím, že jsme si pronajali mulu navíc. Theo měl pak naložený batoh a šel o berlích, já se vybavil ortézou," vzpomíná.

Od vrcholků hor až po… bublaninu

Když studentská expedice přistála v Maroku, zjistila, že letadlem nedorazil batoh s nahrávací technikou. Jedním z cílů výpravy totiž bylo zdokumentovat i život berberských obyvatel ve zmíněné vesnici Aremd. "Spolupráci i pomoc ze strany Berberů nám zprostředkovala kamarádka Tereza Huclová, která v Maroku žije. Jejím prostřednictvím jsme v Maroku získali perfektní servis. Zařídila nám i auta, která nás poté, co konečně dorazil i chybějící batoh, odvezla na úpatí hor," vypráví Kolář. Dodává, že období pandemie razantně odstřihlo berberské průvodce od zdroje příjmů, i proto česká expedice pomohla jejich rodinným rozpočtům. Když bylo vybavení kompletní, mohla cesta na nejvyšší vrchol severní Afriky Džabal Tubkal téměř s 4200 metry nad mořem konečně začít.

"Už mám za sebou hodně výšlapů," podotýká Kolář, "ale následný sestup byl kvůli tomu bolavému koleni ten nejbolestivější," přiznává. Již v minulých letech  vedl podobné výpravy například do Rumunska, Arménie, Himálaje nebo do Číny.

Jedním dechem ale Kolář vyzdvihuje houževnatost svých studentů. "Berbeři sice jeli přes hory s námi, měli jsme k dispozici muly, na kterých se vezly i zásoby jídla. První dny si ale studenti v horách vařili z vlastních zdrojů na vařičích, aby se o sebe dokázali postarat." Mladí cestovatelé se díky expedici oťukají a zkušenosti z výpravy se jim budou hodit, až jednou vyrazí do světa sami. 

Z vrcholků hor se přesunuli do vesnice Aremd, kde expedice podle plánu strávila týden u berberských rodin. "Součástí každé mé expedice je takzvaná etnografická zastávka. Cílem je zastavit se a zkoumat místní život. Studenti se přes den zapojili po malých skupinkách do jednotlivých rodin a vařili s nimi, pracovali a komunikovali. Jeden z nich se začal dokonce učit berbersky," říká učitel, který uspořádal první studentskou výpravu před více než 15 lety. Tehdy se se svými žáky vydal do rumunského Banátu pátrat po českém jazyce v kontextu národního obrození.

Studenti si v Aremdu museli zvyknout na diametrálně odlišné kulturní prostředí. "Už jen to, když vejdete do kamenného domu, naprosto odlišně vybaveného…" vzpomíná. "Byl to vstup do jiných století a kultur. Jiné jsou i vztahy mezi muži a ženami, koneckonců je to islámská společnost, manželé spolu hovoří jinak na veřejnosti a jinak doma. Pro studenty to podle mě byl střet s jiným světem."

Ve vesnici, která má kolem dvou tisíc obyvatel a je položena ve dvou a půl tisících metrech nad mořem, se setkali i s "prezidentem". "Respektive s bývalým starostou, je tou nejváženější osobou v celé oblasti," přibližuje Kolář. Další schůzka s místním učitelem vyústila v projekt, na jehož konci zůstala ve škole česká stopa. Studenti gymnázia vymalovali aremdským dětem třídu. Její zdi teď zdobí mohutná mapa světa i s ilustracemi.

Když se pobyt chýlil ke konci, pro hostující berberské rodiny si čeští studenti připravili překvapení na rozloučenou. Společně jim udělali třešňovou bublaninu a kynuté knedlíky. Nebo se o to v třítisícové výšce minimálně pokusili. "V jeden moment jsem si totiž říkal, že než to udělat blbě, tak vůbec," popisuje své někdejší obavy Kolář. "Široko daleko se nachází jediný kamenný obchůdek a je v něm pouze to, co tam zrovna najdete. Mouku ale studenti našli a na stromech zrovna dozrávaly třešně. Oceňuju, že se do toho pustili. Bylo to takové poděkování za to, jak se o ně rodiny staraly."

Není to však naposledy, co se čeští studenti s Berbery viděli. Členové expedice se totiž pokoušejí zajistit, aby se děti z Aremdu mohly podívat do Česka. "Chceme, aby viděly Prahu, Šumavu a Český les. Už jsme měli setkání s marockou velvyslankyní, která se v září přijede podívat na Gymnázium Jana Keplera. Pokud vše půjde podle plánu, příští prázdniny k nám dorazí deset berberských studentů. K tomu bude ale zapotřebí ujít ještě dlouhou a asi i dost složitou cestu. Především byrokratickou," objasňuje Kolář.

Hřbitov plastů

Poslední týden studentské expedice zahrnoval mimo jiné návštěvu vnitrozemského města Marrákeš a přístavního As-Sawíra. "Při čtení tamního tisku jsem si všiml, že v Maroku má ohromnou prioritu hospodaření s vodou, noviny byly plné výzev, aby s ní lidé šetřili. Dokonce pro to mají i zvláštní ministerstvo. Marrákeš je navíc zcela odkázán na vodu z 80 kilometrů vzdálených hor Vysokého Atlasu, dostává se tam skrze vystavěné kanály," říká rodák z Domažlic.

Kolář připomíná i vodní kanály v samotných horách, kde funguje systém postupného zavlažování polí. "Jednotlivé části vesnic a údolí mají přesně stanovený harmonogram, kdy se z kanálů pustí voda. Vytáhnou přepážku, voda začne proudit na pole a po určitém čase se kanál zase zastaví, aby voda mohla proudit jinam."

Vážnost situace si Kolář uvědomil, když v Marrákeši přecházel přes silnici. "Nejenomže ve stínu bylo přes 40 stupňů, ale dokonce mě od toho rozpáleného asfaltu pálily i dlaně. Člověk vlastně prožil metaforu naší současné situace. Pokud lidstvo nezmění své civilizační návyky, uškvaří se ve vlastní šťávě." V rozpálené krajině tak naléhavost úkolu zacházet šetrně s vodou přestala být pro mladé cestovatele jen teoretická. 

Není to však pouze nedostatek vody, s čím se Maroko musí vypořádat. Kolář vzpomíná i na nedostatečné odpadové hospodářství. "Do marockých horských vesnic se na naše poměry dostává mnoho odpadu, hlavně plasty. Například v Aremdu mají vymezené území, kam jednou za čas navezou veškeré plasty a zapálí je. Je to takový hřbitůvek odpadu." Se studenty pochopil, že snadné řešení neexistuje. "Horské oblasti jsou mnohdy nedostupné, a když už je svoz odpadu možný, je to finančně náročné posílat vozy až z Marrákeše. Opravdu to není jednoduché," říká. 

Na otázku, kde žijí nejpřátelštější lidé, odpovídá jednoznačně. "Jsem přesvědčen o tom, že lidé s dobrým srdcem žijí úplně všude. A potkáte je vždycky," uzavírá. Zážitky z Maroka nezůstanou jen ve vzpomínkách studentů, celou cestu si pečlivě zaznamenávali a teď z materiálu stříhají dokument. 

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 hodinami

Při protestech v Íránu po úmrtí mladé ženy v policejní vazbě zemřelo už 41 lidí

Na 41 stoupl počet obětí protestů, které v Íránu pokračují již více než týden kvůli smrti mladé ženy v policejní vazbě. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na íránská státní média. Počet obětí bude ale nejspíš ještě vyšší, lidskoprávní organizace v pátek hovořily o nejméně 50 mrtvých.

Jak v sobotu uvedl íránský prezident Ebráhím Raísí, Írán se musí s protesty a s těmi, co narušují bezpečnost v zemi, "rozhodně vypořádat". Při protestech v provincii Gílán na severu Íránu zadržela policie 739 lidí, z toho 60 žen, uvedla íránská média. Írán podle nich také kritizoval krok Spojených států, které chtějí udělat výjimku ze sankcí, aby pomohly Íráncům zajistit v době celonárodních protestů internet.

Protesty se konaly ve více než 40 městech včetně Teheránu. Ženy na nich mimo jiné pálily hidžáby, kterými si mají podle pravidel islámské republiky pokrývat hlavy. Právě kvůli porušení pravidel pro nošení pokrývky hlavy teheránská morální policie minulý týden v úterý zatkla Mahsu Amíníovou, která ale ve vazbě upadla do kómatu a zemřela. Bylo jí 22 let a podle rodiny byla předtím zdravá. Policie tvrdí, že zemřela na infarkt. Podle zpráv kolujících na sociálních sítích ji policisté bili obuškem a zranili, když se udeřila hlavou o policejní auto. V kómatu byla tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy