Vlci, které lidé krmili ze svého hrnce. Unikátní nález mění pohled na domestikaci

Představte si vesnici u moře, kde mezi lidmi pobíhá smečka vlků. Nikdo nekřičí, nikdo neutíká, vedle si klidně hrají děti. Zní to jako pohádka, jenže podle nové studie švédských, britských a norských vědců se něco podobného mohlo skutečně odehrávat na malém ostrůvku v Baltském moři, kam se dnes jezdí spíš za ptáky a bohatou květenou.

Ostov Stora Karlsö v Baltském moři má sotva 2,5 kilometru čtverečních, úředně patří ke Švédsku a je známý hlavně díky rozsáhlým ptačím koloniím, žádní suchozemští savci se tu přirozeně nikdy nevyskytovali. Přesto archeologové v jeskyni Stora Förvar našli kosti dvou vlků staré tři až pět tisíc let. Vysvětlení? Podle Linuse Girdlanda-Flinka z Aberdeenské univerzity je sem lidé museli dovézt z pevniny na lodi.

Tahle informace sama o sobě by stačila na vědeckou senzaci, jenže genetici a antropologové zjistili, že příběh vlků z jeskyně Stora Forvär je ještě zajímavější.

Vlci, kteří jedli jako místní rybáři

Analýza ukázala, že kosterní pozůstatky rozhodně nepatřily psům, ale vlkům – nenašli v nich jedinou stopu po psí genetické linii. Izotopová analýza, tedy metoda, která z kostí dokáže vyčíst, čím se dané zvíře živilo, prozradila, že vlci jedli hlavně tuleně a ryby. Přesně to samé, co tehdejší obyvatelé ostrova. Jinými slovy: někdo je krmil ze stejného hrnce jako sebe – jako domácí mazlíčky.

„Zjištění, že šlo o vlka, a ne o psa, bylo velké překvapení,“ říká Pontus Skoglund z britského Institutu Francise Cricka. „Jde o převratný nález, který naznačuje, že lidé tady dokázali chovat vlky přímo ve svých osadách, protože v nich viděli nějaký užitek.“

Kombinací vědeckých technik vědci objevili i další ukazatele, které jsou spojovány s blízkým soužitím s lidmi, třeba že byli menšího vzrůstu než jejich příbuzní na pevnině.

„Zjistili jsme, že vlk s nejkompletnějším genomem měl velmi nízkou genetickou rozmanitost, nižší než kterýkoli jiný starověký vlk, kterého jsme našli,“ vysvětluje Anders Bergström z Východoanglické univerzity. Podle něj je to typické pro izolované populace nebo pro domestikovaná zvířata. „I když nemůžeme vyloučit, že tito vlci měli nízkou genetickou rozmanitost z přirozených důvodů, naznačuje to, že lidé s vlky interagovali a řídili je způsoby, které jsme dříve nezvažovali,“ dodává.

„Kombinace těchto dat nám otevřela zcela nové a velmi nečekané pohledy na vztahy mezi lidmi a zvířaty v době kamenné a bronzové – a to obecně, ale i konkrétně ve vztahu k vlkům a psům,“ doplňuje Jan Storå ze Stockholmské univerzity.

Přežil se zraněnou packou

Nejdojemnější část příběhu patří zvířeti, které žilo v době bronzové a které mělo vážně poškozenou kost jedné končetiny. S takovým zraněním by se v divočině sotva sám uživil, natož ulovil něco většího.

Přesto se zranění stihlo na kosti zahojit natolik, že po něm zůstala jasná stopa – zvíře tedy přežilo dost dlouho na to, aby se dalo mluvit o nějaké formě péče, nebo přinejmenším o období, kdy nemuselo lovit velkou kořist samo.

Dosud se přitom vztah lidí a vlků vykládal hlavně jako dlouhá cesta k domestikaci, na jejímž konci stojí pes ležící u našich nohou. Tihle baltští vlci ale do úhledné evoluční přímky nezapadají.

Jestli šlo o ochočená zvířata či zvířata chovaná v zajetí, se možná nikdy s jistotou nedozvíme. Jisté je, že tahle smečka z malého baltského ostrova nikdy nevyústila v psa, jak ho známe dnes. Přesto se jedná o velmi neobvyklý archeologický nález: důkaz, že vztah člověka a vlka mohl být mnohem vřelejší a komplikovanější, než jsme si kdy mysleli.