Češi jsou mistři ve třídění odpadu, ale také v jeho hromadění. Průměrný Čech vyprodukuje 315 kilogramů odpadků ročně, více než polovina končí na skládkách.
O to záslužnější, ale také náročnější se zdá projekt tří českých dívek, Jany Karasové, Michaely Ondráčkové a Heleny Škrdlíkové, které se rozhodly naučit Čechy žít bez odpadu.
Odpadky nejdou z našich životů odstranit najednou. Dívky proto radí, jak je eliminovat postupně. Pořádají také čtyřicetidenní výzvu, na niž mají sepsaný přesný manuál, jehož dodržováním lze odpad za tuto dobu radikálně snížit. Projekt se koná od roku 2015 a symbolicky vždy v postním období. Člověk si může zvolit začátečnickou či pokročilou úroveň.
Trojice kamarádek sdílí na sociálních sítích své osobní zkušenosti, ale také zajímavé články a projekty spojené se zero waste životem a dává tipy na bezobalové obchody. V Česku to jde pomalu, ale jde to.
"Právě tam, kde lidé houfně kupují balíky balených vod, používají jednorázové nádobí, plastové tašky a sáčky, je potřeba zero waste myšlenky dostat. I menší omezení u těchto lidí v konečném důsledku může mít na celkové množství produkovaného odpadu větší dopad, než pokud bude existovat malá komunita lidí, kteří dotáhnou zero waste snahy k opravdové nule. Proto je jedním z poselství našeho blogu 'začněte s čímkoli, co je zrovna ve vašich silách‘."
Jak začít? Zbavte se igelitek a PET lahví
Pro začátek si člověk může pořídit dobrou celoživotní láhev a plátěnou tašku a nosit je s sebou, čímž ušetří desítky PET lahví a plastových tašek.
V Česku tolik populární igelitky ukázaly pozoruhodné smýšlení zákazníků. Ti si na každý nákup natrhali spoustu tašek, pak je vyhodili a příští den trhali znovu. Varování, že igelitky ze supermarketů zavalují skládky a trvá dlouhé roky, než se rozloží, ignorovali. Ale jakmile se zpoplatnily symbolickou korunou či dvěma, rázem byl s plýtváním konec.
"Když za věci platíme, tak víc uvažujeme, zda je opravdu potřebujeme. A naopak. Například reklamní předměty, které dostáváme při různých příležitostech zdarma, bezmyšlenkovitě bereme, aniž bychom je potřebovali," říkají dívky z iniciativy Czech Zero Waste. Zároveň varují, že Češi si na symbolické poplatky za jednorázové tašky postupně zvykli a spotřeba se znovu zvyšuje. Radí proto, aby obchodní společnosti igelitky ze svých prodejen vyřadily.
Zvláštní kapitolou jsou také balicí služby e-shopů. Například objednávka tří knížek často přijde ve velké krabici, která bývá pro jistotu vycpaná igelity a papíry.
"V tomto mají velkou moc zákazníci, pokud bude poptávka po minimalizaci obalového materiálu, firmy se začnou přizpůsobovat, jelikož jim jde o spokojenost zákazníka. Je možné psát přímo do objednávky požadavek, aby danou věc neposílali v plastovém obalu nebo aby ji zabalili do již použitého obalu. Pokud to nepomůže, tak je dobré své znepokojení se spoustou obalu dát do zpětné vazby," radí trojice dívek.
Nebojte se žížal v bytě
Značnou část odpadkových košů zabírá bioodpad. Na chalupách či chatách končí košťály a slupky od zeleniny či ovoce na kompostu, v bytě pak v koši směsného odpadu. Jenže i tu existuje řešení.
Jde o bytový vermikompostér, tedy kompostér obydlený žížalami. "Ačkoliv může mnohým připadat nechutné mít v kuchyni žížaly, tak se nemusí ničeho bát. V podstatě o nich ani nebudou vědět. Vermikompostér totiž nesmrdí a žížaly z něj neutíkají. Jedinou možnou komplikací můžou být octomilky, které se v blízkosti kompostu rády tvoří. Správnou péčí se jim lze však vyhnout," radí trio holek.
Vermikompostér si podle nich může každý vyrobit jednoduše sám, například z kbelíků od barvy, anebo si jej koupit již vyrobený. "Některé z prodávaných kusů jsou opravdu stylové a mohou tvořit krásný doplněk vaší domácnosti. Zkompostované zbytky jídel můžete použít jako hnojivo do květináčů, stejně jako tzv. žížalí čaj, tedy tekutinu, jež se v kompostéru hromadí a je tím nejlepším, co můžete vašim rostlinkám dát."
Kilo mouky si jde navážit stejně jako kilo jablek
Často nejde o nové trendy jako spíše o návrat těch starých. Asi každý někdy viděl ve starém filmu, jak nakupuje zákazník v koloniálu. Obchodník mu sype suroviny buď do přinesených plátěných sáčků, popřípadě do papírových kornoutů.
Jenže leckoho může napadnout, jak nevytvářet odpad, když se dnes vyrábí téměř vše často i několikrát obalené? "I u nás existuje spousta tzv. bezobalových obchůdků a další rostou jako houby po dešti. Nakoupit některé suroviny bezobalově se ale dá i v běžných obchodech, v supermarketech a na trzích," říkají Jana, Míša a Helča a doporučují si najít přehled těchto míst na stránkách reduca.cz.
Obaly vznikly částečně kvůli samoobslužnému prodeji, částečně kvůli vzrůstajícím nárokům na hygienu. Zákazníka již nemusel nikdo obsluhovat a vážit mu surovinu, stačilo popadnout kilo čočky či kilo cukru. Zboží přestalo být díky obalu ochmatané či uválené.
Jenže jak ukazují zejména zkušenosti ze zahraničí, tak bezobalové zboží a samoobslužný prodej se nevylučují - stejně jako si člověk naváží kilo jablek, může si navážit i kilo cukru nebo čočky, popřípadě mu produkt zváží pokladní.
Velice sporné je pak hledisko hygieny či zdravotní nezávadnosti. "Plast sice udrží potravinu v ochranné atmosféře, kam se těžko dostanou bakterie, a jídlo tak většinou vydrží déle. Neuvědomujeme si ale, že tento plastový obal může naše jídlo intoxikovat uvolněnými chemikáliemi. Nechvalně známý je například BPA, který může narušovat hormonální funkce lidského těla, a zvýšit tak třeba riziko rakoviny prsu," upozorňují dívky z iniciativy Czech Zero Waste.
S obaly zmizí i klamavá reklama a placení marketérů
Aniž si to zákazníci uvědomují, na výrobku neplatí jen suroviny, ale také celou armádu reklamních specialistů, jejichž cílem často je povodit dotyčného tak trochu za nos. A produkt bez lákavého oblečku by musel obstát svou kvalitou.
"Dodavatelé do bezobalových obchodů se musí zaměřit na jiné vlastnosti zboží, aby odběratele zaujali. Velkou roli bude hrát kvalita, lokálnost a taky ochota zboží doručit ve vratných obalech. Pokud se bezobalové nakupování stane hlavním trendem, nezbude výrobcům nic jiného než místo do reklamy investovat do těchto parametrů. A to asi nebude pro každého," shodují se dívky.
Pro mouku, cukr či sůl lze vyrazit do specializovaného obchodu, které už dnes existují téměř v každém kraji, na webovou stránku Opobchodu, nebo zkusit zkontaktovat blízký mlýn a jiné výrobce, zda by bylo možné zboží odebrat přímo a bez obalu.
Mléčné výrobky, máslo a občas i tvaroh se v Česku dají sehnat na váhu bezobalově, případně v papírovém obalu. Jogurty se dají kupovat ve sklenicích, které by ideálně mohly být časem vratné.
Nahatá kosmetika a domácí prací prášek
Zbavit se lze i obřích plastových lahví s pracími prášky, šampony či mýdly, existují totiž obchody zaměřující se na tzv. "nahatou", tedy nebalenou kosmetiku. Propagátoři zero waste rovněž prosazují domácí výrobu pracího prášku, mýdla i šamponů.
Doporučují i bezšamponovou metodu mytí vlasů ("no-poo"). To chce ovšem trpělivost a asi tři měsíce chodit s mastnými vlasy. Ty si pak po vysazení šamponu odvyknou mastit a postačí umývat je vodou.
"Od prvotního nadšení, kdy jsme zkoušely vyrobit, co se dalo, jsme taky návalem školních a pracovních povinností od přehnaného vyrábění upustily," usmívají se Jana, Michaela a Helena. "Některé věci, jako například prášek na praní, si ale vyrábíme dál, jelikož jejich výroba je mnohdy rychlejší než cesta do supermarketu. Pokud někomu nevyhovuje no-poo metoda, nebo nemá čas na výrobu zubní pasty či krému na pleť, ať to nedělá. Ať se raději podívá po dostupných bezobalových výrobcích, nebo se třeba domluví na společné výrobě či směňování se známými."
Nehygienické vs. jedovaté oblečení
Pozoruhodné je rovněž chování Čechů při nakupování oblečení, kdy mnozí stále raději nakupují čínské nekvalitní zboží se zdravotně závadným materiálem i barvivy a zcela ignorují second handy plné vytříbené anglické či italské módy z kvalitních surovin a za pakatel. Opět zde funguje stigma nehygieničnosti.
"Lidem vadí, že oblečení již někdo nosil, a tudíž je špinavé. Neuvědomují si ale, že nové oblečení je zdraví mnohem škodlivější. Látky jsou často barveny různými toxickými prostředky a trvá několik oprání tyto chemikálie z oblečení dostat. Když si koupíte oblečení ze sekáče, pravděpodobně už párkrát oprané bylo. Taky to, že se dostalo do sekáče, svědčí o určité výdrži daného kusu," říká trojice kamarádek.
Podle nich se ale trend českého odívání začíná měnit, a to hlavně u mladé generace. "Takzvaná vintage móda teď hodně letí a v podstatě je to jen jiný název pro zboží z druhé ruky. Taky hodně frčí prodávání a výměna oblečení pomocí různých bazarů, internetových stránek nebo třeba aplikace Vinted."
Míchačku za kačku
Značně ušetřit by se dalo i na různých objemných a drahých výrobcích nejrůznějších hobby marketů. Dnes již existují půjčovny stavební techniky, které nabízejí větší stroje jako třeba míchačky nebo sbíječky, ale určitě stojí za to poptat se, jestli nemohou půjčit i menší nářadí.
"Ve světě vznikají také takzvané nářaďové knihovny. Bylo by super, kdyby se toho chopily třeba přímo české knihovny a kromě knížek půjčovaly právě vrtačky, pilky, ale klidně i mixéry, zavařovací hrnce nebo moštovače. Značnou část těchto věcí ale určitě vlastní někdo ve vašem okolí nebo ve vaší širší rodině či mezi kamarády."
Bezodpadový život hodně závisí i na znovuvytvoření sousedských komunit. Dnešní pětatřicátníci či čtyřicátníci si ze svého dětství pamatují, že je maminka posílala k sousedce pro prášek do pečiva, pro trochu mouky, pro ocet, a to i v rámci dnes zcela anonymních paneláků. Když byl člověk tehdy uprostřed pečení koláčků či nakládání okurek a všechny obchody měly dávno zavřeno, nedalo se ostatně ani dělat nic jiného.
"Na vesnicích je i dnes půjčování snad ještě docela běžné. Ve městech se poslední dobou rozjela spousta různých projektů, které chtějí takovouto sousedskou komunitu znovuvytvořit. Snaží se, aby bylo znova normální stavit se u sousedů, když zapomeneme koupit sůl, nebo kamarádovi půjčit vrtačku. Nápomocný může být internet - u běžnějších věcí totiž většinou stačí napsat jeden status na Facebook," míní Jana Karasová, Michaela Ondráčková a Helena Škrdlíková.
