Vlastenka s vařečkou. Kuchařkou Magdalena Dobromila nešířila recepty, ale něco úplně jiného

Traduje se, že učila české ženy plýtvat máslem a vejci. Magdalena Dobromila Rettigová přitom slavnou kuchařku nenapsala z dlouhé chvíle u plotny. V době, kdy byla čeština považována za podřadný jazyk, vytvořila nástroj, jak emancipovat mladé dívky a dostat národní hrdost k rodinnému krbu.

Magdalenu Dobromilu dneska známe hlavně jako tu, co do těsta vrazila kopu vajec a žejdlík másla, a citáty vytržené z kontextu po internetu kolují jako důkaz bizáru tehdejší doby. Ve skutečnosti to s její kuchařkou je ale úplně jinak.

Z německé rodiny k lásce za hrob

Pro pochopení nejen receptů, ale i jejího života je nutné vzít v potaz, že se narodila v roce 1785, tedy v době, kdy habsburské monarchii vládl Josef II. a Evropu brázdila Napoleonova vojska. Vrchol jejího života byl za tvrdé cenzury, jakékoliv spolky s jen nádechem politiky byly zakázané. Český venkov rozhodně nebyl žádná romantika. Josef II. sice zrušil nevolnictví, ale čeština tehdy stále byla hrubý, podřadný jazyk, kterým slušní lidé nikdy nemluví. Rettigová vyrůstala v německy mluvící rodině a po otcově smrti se ještě jako dítě musela starat o domácnost a pomáhat vydělat na prosté živobytí.

Od dětství se přátelila s Janem Aloisem Rettigem, kterého si nakonec i vzala. Jí bylo 17, jemu o 10 let víc a podle korespondence i svědectví to byla láska až za hrob. Právě její manžel ji přivedl k češtině a vlastenectví a celý život ji v jejích aktivitách podporoval.

Spolu se přestěhovali do východních Čech, odkud Rettig pocházel, a pod vlivem královéhradeckého vlasteneckého spolku J. L. Zieglera přijala jméno Dobromila (její manžel byl ze stejného důvodu Sudiprav).

Kuchařka jako trojský kůň obrození

Ani tak to ale Rettigová neměla jednoduché. „Všeobecná a díle spravedlivá stížnost jest, že v naší mateřské řeči posud žádná knížka kuchařská nevyšla, podle které by se dívčiny v malých městech, jakož i na statcích, zámcích, farách a dědinách říditi mohly,“ začíná předmluva Domácí kuchařky.

Knížka rozbouřila nejen vlastenecké vody a jen za jejího života vyšla česky ještě třikrát. Její úspěch pokračuje už dvě stě let, a ačkoliv dnes už podle ní nevaříme, známe ji všichni. Právě nyní Domácí kuchařka při výročí svých 200. narozenin ostatně vychází znovu. Rettigová také rozhodně není autorkou jedné knihy a za svého života publikovala velmi četně.

Tady se ale vraťme ke knize, která psala dějiny nejen českého kulinářství, ale i šíření vlastenectví v českých domácnostech. Dívky tehdejší doby chodily do školy jen na pár let, střední školy nebo univerzity nepřipadaly v úvahu, čtení knih bylo považováno za lenošení. To, že se objevila česky psaná kuchařka, která se mohla masově rozšířit do domácností, bylo pro národní povědomí zásadní.

Kopa vajec a správně rozpálená trouba

Recepty v kuchařce jsou jiné, než je známe dnes. Na první pohled zaujmou míry, které se používaly jiné (žejdlíky, libry, kopy), množství i postupy – vlož do řádně rozpálené trouby, nech na kraji plotny dojít dozlatova. Kniha ale odráží svou dobu. Tehdejší rodiny byly vícegenerační, vařilo se běžně pro osm až dvanáct lidí i s čeládkou. Sama Rettigová v předmluvě píše, že recepty jsou přesně tak, jak je vařily její matka a babička.

„Tehdejší hospodyně si musely přinést vodu do místnosti, neměly odpad, takže vodu zase musely vynést. Musely vařit na otevřeném ohni, něco se skladovalo ve sklepě, něco se muselo denně nakupovat na trhu, něco naopak do zásoby na celý rok,“ popisuje Hana Klimešová z Regionálního muzea v Litomyšli. Ve vybavení kuchyně nebyly váhy a minutky, používaly se pece. Péct 12 minut při 180 °C zkrátka nebylo jak.

Z dnešního pohledu zaujmou i nečekané suroviny. Hojně se používají vnitřnosti, mezi surovinami jsou raci, šneci, žabí stehýnka, ale i parmazán. Jenže zatímco dnes jsou žáby a raci braní jako delikatesy, ještě před sto lety do českého jídelníčku patřili spíš než rajčata nebo eidam. A parmazán nebo sardelové máslo? Nasolené mořské ryby se k nám vozí od 11. století a italský parmazán se do středostavovské kuchyně rakousko-uherské říše sahající až do severní Itálie taky dostal relativně snadno.

Vlastenka s vařečkou

Posledních 11 let Rettigovi prožili v Litomyšli. Magdalena Dobromila vedla kafíčkovou společnost, takový dámský vlastenecký salon. Podporovala je ve vzdělání, půjčovala jim české knihy. Ačkoliv její mateřštinou byla němčina, ve své domácnosti ji později netrpěla. Prý doma měli kasičku a za němčinu se do ní platila pokuta, z níž se pak nakupovaly nové české knihy.

O generaci mladší Božena Němcová si jí velmi vážila, Rettigová podle ní ale byla málo radikální a málo feministická. Rettigová vlastenectví, úměrně své generaci, spatřovala v tom, že české ženy budou dobrými hospodyněmi a jejich domácnosti budou moci být příkladem.

Tak až příště budete vařit podle českého receptu, vzpomeňte si na jednu statečnou ženu, i díky níž je to dnes vůbec možné.