"Od malička jsem byla těžký introvert. Mezi lidmi jsem vůbec nemluvila, jenom doma s rodinou," vypráví paní Ivana. Její rázný a zvonivý hlas přitom introvertní kuňkání připomíná jen hodně těžko. Taneční videa, která jí na Instagramu přinesla tisíce sledujících, pak působí vyloženě jako noční můra každého plachého člověka. Ivana na nich tančí v lese, v parku nebo třeba na pláži na řeckém ostrově Korfu nehledě na zvědavé pohledy kolemjdoucích chodců.
Cesta k bezstarostné taneční improvizaci a popularitě na sociálních sítích ale podle ní nebyla jednoduchá. "Milovala jsem Hříšný tanec a na to konto zkoušela nejrůznější formy a možnosti tanečního světa. Při studiu na vysoké škole jsem byla členem taneční skupiny Studia Lucia Nova. Postupně jsem ale zkusila všechny možné druhy tance: jazz, latinu, výrazový tanec, step, rock'n'roll," popisuje s neskrývaným nadšením žena, které nakonec ze všeho nejvíce učarovala možnost úplné improvizace. "Myslím, že právě proto má videa lidi na sítích baví. Najednou totiž sledují člověka, který dělá přesně to, co ho baví, a navíc je mu jedno, co si o tom kdo pomyslí."
Radost je víc než nenávist
K takovému nastavení ale musela dojít skrz vlnu kritiky a hejtu. Nenávistné komentáře typu "Vezměte tý ženský už konečně někdo mobil," "Vy jste nemocná?" nebo "A to se nestydíte tančit, když vypadáte, jak vypadáte?" se pod jejími příspěvky totiž objevují ve velkém a pravidelně. "Samozřejmě, že mi to vnitřně ubližovalo," přiznává Ivana a druhým dechem dodává, že potřebě lidí se takto vyjadřovat příliš nerozumí. "Vždyť tím nikomu neubližuji, jen dělám, co mě baví, a mám z toho radost," krčí rameny.
Na otázku, jestli měla chuť se ze sítí stáhnout a na tvorbu se vykašlat, odpovídá s úsměvem na rtech: "Jasně, že jsem s tím chtěla kolikrát přestat, jenže čemu by to pomohlo? Ti lidé by šli zkrátka hejtit někoho jiného někam jinam. Stále mám spoustu sledujících, které moje videa baví. Když mě třeba někdo pozná na ulici, tak má radost, že mě vidí. A že se mi někdo směje? Výsměch určitě není v pořádku, jen si myslím, že tady spíš než z nenávisti vychází z nepochopení. Kolik takových lidí na světě musí být, kterým se někdy někdo smál a zranil je?" ptá se Ivana, ale na odpověď nečeká. "Je jich spousta. A tihle lidé se pak uzavřou a bojí se být sami sebou. Proto si myslím, že je důležité se nevzdávat," uzavírá Ivana Jungová.