Z války na Ukrajině je mi špatně, říká Vesna Evans. O životě uprchlíků napsala knihu

Marek Pros Marek Pros
16. 4. 2022 14:48
Už je to 30 let, co s rodiči utekla ze Sarajeva před válkou. Byla ještě dítě, stejně jako hlavní postava její nové knihy Sametový domov. Spisovatelka Vesna Evans se v ní vrací do Jugoslávie a Prahy 90. let a popisuje, co všechno zažívají a prožívají lidé prchající před tanky. "Když jsem se do Bosny jela podívat v roce 1996, po válce, bylo to úplně jiné místo, než na jaké jsem si pamatovala," říká.
Vesna Evans
Vesna Evans | Foto: Jakub Plíhal

Sametový domov vypráví příběh čtyřčlenné rodiny, která prchá před válkou do Prahy a musí si v ní najít nový domov, přátele i práci. Spisovatelka Vesna Evans svoji třetí knihu věnovala mámě a tátovi. Vychází totiž ze skutečných událostí, které sama prožila. Jelikož se s ní autor rozhovoru zná ze studií, ponechá v textu tykání.

Marku, jak ty jsi tenkrát vnímal, že jsem utekla před válkou?

Takže ty povedeš rozhovor se mnou?

Můžu, ne?

Dobře, znám tě z vysoké školy, ale nevzpomínám si, že bych tě někdy měl spojenou s tím, že jsi válečná uprchlice…

Že jo? Já jsem o tom vlastně ani nemluvila.

Ano, jednak jsi o tom nemluvila, a přestože si byla excentričtější, tak ses oproti ostatním na škole nechovala nějak odlišně. Navíc jsi mluvila skvěle česky, češtinu jsi přece studovala, tvoji rodiče v Praze taky provozovali dvě restaurace. Kdyby ses nejmenovala Vesna, tak ani nevím, že jsi původem cizinka. 

Jo, podobně to měla řada lidí. Moje kamarádka z gymplu mi říkala, že vlastně o mně a emigraci vůbec nic neví. Myslím, že řada známých bude překvapená. Možná jsem si podvědomě přála být normální a neřešit, že jsme utekli před válkou, a pořád o tom mluvit s kamarády. Tak teď se můžeš už ptát ty.

Vesna Evans, rozená Tvrtković
Autor fotografie: Jakub Plíhal

Vesna Evans, rozená Tvrtković

  • Narodila se v roce 1982 v Sarajevu, v roce 1993 uprchla s rodinou před válkou do Prahy.
  • Vystudovala tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze. 
  • V roce 2009 vydala povídkový debut Ani ve snu, o tři roky později novelu Idioti 21. století.
  • Od roku 2014 žije v Norsku s manželem a dcerou, má české a chorvatské občanství.

Díky. V Sametovém domově působí řada událostí velmi autenticky, sama ale zdůrazňuješ, že se jedná o beletrii, byť vychází z reálných zážitků a vzpomínek. V rozhovorech musíš často odpovídat na to, co je skutečnost a co fabulace, ale mě by zajímalo, jak se tobě při psaní dařilo po těch letech odlišit fikci od reálných zážitků?

V životě bych nemohla napsat autobiografii, baví mě tvůrčí proces, při kterém rozpracovávám myšlenku nebo vzpomínku, rozvíjím je, doplňuju a celé mi to klíčí a vzniká pod rukama. Tohle je při psaní pro mě ta největší zábava, které ale není tolik, kolik bych si někdy přála, protože často to je hlavně dřina. Vzpomínky umí být i nespolehlivé, navíc když jsi dítě. V knížce se mi podařilo zachytit řadu pocitů, ale pak jsem si uvědomila, že to klidně mohlo být celé jinak. S bráchou jsme se o některých událostech bavili a oba dva jsme si je vybavovali odlišně. 

O co šlo?

On si třeba na žádné bunkry nepamatoval, a přitom je starší o šest let. Táta mi pak potvrdil, že jsme se skutečně chodili schovávat do bunkrů. Nevím, jestli brácha nakonec nebyl někde jinde, ale tohle ukazuje, jak vzpomínky nejsou úplně vypovídající. Nicméně součástí debaty o Sametovém domově se stalo luštění, co se mi doopravdy stalo a co je fikce, řada novinářů si myslí, že jsem se třeba narodila 5. dubna jako hlavní postava. To je ale fikce, kterou jsem do knihy dala, protože mi seděla s dalšími motivy a událostmi. 

Foto: MOBA

Sametový domov je tvoje třetí kniha, asi nejvíc mě na ní překvapilo, že ses válečné téma a emigraci rozhodla literárně zpracovat až teď. Čekal bych, že budeš mít tendenci nebo potřebu se z toho vypsat dřív.

Procházela jsem si různými obdobími, například při příjezdu do Prahy jsem vůbec nechtěla přijmout, že jsem v Česku a budu tu teď jako dítě žít. Pak jsem měla teenagerské rebelující období, kdy jsem si říkala, že mi je všechno jedno. Až na gymnáziu, kde jsem byla v novém prostředí a potkala nové lidi a kamarády, jsem se nenápadně integrovala, aniž bych si to sama uvědomovala, a přestávala jsem to řešit. 

Poprvé jsem si uvědomila, že Praha je můj domov, až na studentské stáži Erasmus v posledním ročníku vysoké školy, kdy jsem strávila semestr ve Finsku. Takže to bylo docela pozdě. Ve Finsku jsem se těšila na lidi v Praze a tehdy jsem pochopila, že domov, kde mám rodinu a přátele a kam se chci vrátit, najednou není Sarajevo, ale Praha. 

Ulevilo se ti, nebo tě to spíš překvapilo?

Překvapilo mě to, a dost. Ale to téma knížky jsem v sobě tedy zpracovávala docela dlouho, aniž bych si to asi uvědomovala. A vlastně mě pak mrzelo, jak se třeba Češi a politici chovali během migrační krize, kdy odmítali uprchlíky. Tehdy jsem si taky uvědomila, že Česko a Čechy beru za své. Bohužel mi chyběl dialog s lidmi, kteří se tu usadili a adaptovali, nic o tom nebylo pořádně napsané. Nerada bych se porovnávala s lidmi ze Sýrie nebo Afghánistánu, mají jinou kulturu i zkušenosti, jenže já už svoje češství přijala a jsem otevřená dialogu. Nebojím se o tom mluvit.

Jaké jste s rodiči v 90. letech měli přijetí, když jste přijeli do Prahy?

Ani nevím, byla jsem prostě dítě. Dali mě do třídy mezi české děti, nechodila jsem na žádné doučování, hodně mi pomohli učitelé, kteří byli výborní, a to ani neměli žádnou podporu nebo zkušenosti. Pracovali s novým žákem, který je mimo a zpomalený, a zároveň museli zvládat dalších třicet dětí. Rodiče hned po příjezdu začali pracovat, uklízeli v hotelu, nevyužívali jsme žádné pomoci, když jsme přijeli. 

Jak dlouho ti trvalo zpracovat a přijmout, že jste v Česku napořád a stane se tvým novým domovem?

Dlouho. Když jsem se do Bosny jela podívat v roce 1996, po válce, bylo to úplně jiné místo, než na jaké jsem si pamatovala. Na gymnázium jsem dokonce uvažovala, že bych šla studovat do Sarajeva, jenže už jsem měla všechny blízké a kamarády v Česku. Mám opravdu velké štěstí na lidi, které jsem tu potkala. Prahu miluju, prožila jsem v ní formativní léta svého života. Líbí se mi, jak jsou Češi kulturní, chodí do divadla, jsou tu stovky divadel! Lidi jsou tu zruční, různorodí, každý má jiný styl. A miluju český humor. 

Vesna Evans
Vesna Evans | Foto: Jakub Plíhal

A jak dlouho ti trvalo se na něj naladit?

To víš, že to trvá, než pochopíš vtipy a hlavně než sám začneš být vtipný. A do té doby nejsi sám sebou. I když se naučíš jazyk, tak jsi pořád hodně daleko od toho, abys ho ovládal stejně jako svoji mateřštinu. Seš pozadu, seš blbější. I to je fajn si uvědomit, že dětští uprchlíci, kteří se sem dostanou, budou v některých věcech prostě pomalejší. Ale kdoví, třeba si jen namlouvám, že umím česky a že mě baví Cimrman a Pelíšky. 

Tebe baví Cimrman?

Jo, to jsi nevěděl? Manželovi, který je Nor, jsem třeba namluvila, že Cimrman je skutečná postava. Šli jsme i do jeho muzea, on ho chudák obdivoval, to je prostě super.

Jak reagovali rodiče, když jsi jim řekla, že budeš psát o vašem útěku před válkou?

Měli radost. I když nevím, jak zareaguje táta, protože jsem o jeho mámě napsala řadu skutečných věcí, ale přidala jsem tam i některé fabulace, asi to pro něj nebude příjemné čtení. Rodiče měli velký vliv na to, že jsem to dotáhla, hodně to pro ně znamenalo. 

Vydání knihy ale nebylo úplně jednoduché, první nakladatelství ji kvůli  tématu uprchlictví odmítlo, teď naopak rozdáváš řadu rozhovorů, protože velmi připomíná události, které se dějí na Ukrajině. Nepřijde ti to paradoxní?

Kdysi jsem poslala do jednoho nakladatelství ukázku, ale jim vadilo, že to není atraktivní téma. Teď je mi špatně z paralely, jak je to téma zase aktuální. Přemýšlela jsem, čím to je. Válku, knížku, češství i svoje kořeny mám v sobě srovnané, už mě nerozhodí hejteři, kteří mě posílají zpátky do Bosny. Klidně bych udělala setkání pro všechny hejtry, co nesnáší uprchlíky, a budu jim v klidu odpovídat na otázky. 

Jenže teď přišla úplně jiná válka, tu v sobě srovnanou nemám, a navíc se ve mně probudily i nějaké vzpomínky a jsem z toho celá rozhozená. Bavila jsem se se známými z Bosny a Hercegoviny a všem se probouzejí traumata. Když se na Ukrajině střílí a bombarduje, dokážu si to živě představit, mám to zažité, pro mě to nejsou jen události ze zpráv. I když se v Sametovém domově řeší podobné věci, není to knížka o ukrajinské válce. Doufám ale, že čtenáři z ní trochu pochopí, jak se cítí lidi, kteří prchají před válkou.

Mohlo by vás zajímat: Uprchlíci žili v krytech s mrtvými. Je jim jedno, kam jdou, hlavně pryč, říká v DVTV novinářka

Nejhorší to bylo v Buče, žili tam s mrtvými v krytech, humanitární koridor selhal. Na autobusy marně čekaly tisíce lidí. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy