Česká Třebová - "Čoveče, vy jste do toho bouch!" vyběhne na Josefa Abrháma alias Dalibora Vránu majitel luxusního vozu, do něhož vrazí Vránův velorex. "To je hadrák, pane, ten neublíží, ten leští!" odpoví mu falešný vrchní. V jiné scéně dumá Zdeněk Svěrák alias pan Pařízek nad svým novým autem: "Myl jsem to saponátem, ale teď jsme se v příručce dočetli, že to žere lak, nebo co." - "Já to dávám do čistírny!" odvětí mu Josef Abrhám u svého hadráku.
Tyto scény a tato jména si většinou lidé vybaví, když se řekne velorex. Těmi správnými jmény jsou však František Stránský a Mojmír Stránský, bratři, kteří tříkolové vozítko vymysleli a vyráběli. A tím pravým poutním místem pro milovníky "hadraplánu" by neměly být pražské Vinohrady, kde se Josef Abrhám vždy do své tříkolky soukal, ačkoliv se dotyčná ulice jmenuje stylově - Vozová. Mekkou velorexu je totiž Česká Třebová, konkrétně její část Parník. Tam ho totiž bratři Stránští vymysleli, zkonstruovali i testovali. Dodnes tu jsou na slavné rodáky hrdí, svědčí o tom i rozsáhlá expozice v Městském muzeu Česká Třebová, jejíž autorkou je ředitelka muzea Jana Voleská.
Stroj dle jejích slov vznikl z prosté touhy dvou velmi mladých fanoušků motorismu po vlastním vozidle, které by bylo něco víc než motorka a pochopitelně levnější než automobil. "Mělo to být vozítko, které by nabídlo uživatelům střechu nad hlavou," říká. Vozítko, které po několika pokusech a omylech vzniklo v jejich konstruktérské dílně v době 2. světové války, nejprve pojmenovali OS-KAR a až později Velorex.
Konstrukčně patří do kategorie tzv. cyclecars. Ty zažívaly v různých zemích Evropy boom v letech 1910-1920. Po roce 1920 byly tyto jednoduché tříkolky už na ústupu, lidé dávali přednost klasickým autům z továren. Druhý dech chytily během 2. světové války, kdy se válkou zdecimovaná Evropa potýkala s nedostatkem materiálů na výrobu strojů i s nedostatkem pohonných hmot. A právě tehdy přišli bratři Stránští se svou tříkolkou, kterou v roce 1945 nechává František Stránský patentovat. Sériové výroby se pak dočkala v roce 1951, ve výrobním družstvu v Solnici. To už se ale odvíjel trochu jiný příběh, než si oba bratři představovali. A o deset let staršímu Františkovi zbývaly už jen tři roky života. Stránské totiž postihlo hned několik tragédií.
Pouze pro invalidy
Sériově vyráběný OS-KAR byl nakonec určen pouze invalidům, i když původně jej bratři Stránští vyráběli na zakázku komukoli. Přišel však únor 1948 a následná likvidace živností. Združstevnění malé firmy bratří Stránských a její začlenění do Velodružstva se sídlem v Hradci Králové bylo cestou, jak výrobu tříkolek zachovat, a dokonce rozšířit.
"Od této chvíle bylo vozítko určeno invalidním motoristům, kterých bylo v obnoveném Československu nemálo. Ostatní motoristé pak po podobném vozítku, kterému říkali ‚lidový vůz‘ či ‚lidové vozítko‘, dlouho naléhavě volali," pokračuje ve svém vyprávění Jana Voleská.
Čeští domácí kutilové se vrhali do svých dílen a sestrojují často velmi bizarní stroje. Žádný však nebyl vhodný pro sériovou výrobu. O konstrukci lidového vozu se až do počátku 60. let neúspěšně pokoušely i některé závody.
"Nakonec, po dlouhých letech, se problém s lidovým vozem vyřešil sám. Na konci 50. let a počátkem let 60. se už do Československa dováží například Trabant nebo Fiat 600. V Československu se vyrábí několik modelů oblíbených vozů Škoda. Požadavky na komfort a bezpečnost jízdy a v neposlední řadě na vzhled vozu rychle stoupají. Nakonec o lidové vozítko lid prostě ztratil zájem. Přežívá Velorex, který se na trhu s vozy stává jakýmsi dinosaurem a nedlouho poté, co končí jeho výroba, sběratelským artiklem," dokončuje hlavní část příběhu vozítka ředitelka českotřebovského muzea.
Smrt i pohřeb ve velorexu
Neradostná kapitola se mezi tím psala i v osobním životě Stránských. Staršímu z obou bratří konstruktérů - Františkovi - se velorex stal v lednu 1954 osudným. Na zledovatělé silnici nad Českou Třebovou nezvládl řízení své tříkolky, narazil do stromu a na následky zranění zemřel v orlickoústecké nemocnici. Velorex ho nakonec symbolicky doprovodil i na cestě poslední.
"Kolegové ze solnického výrobního družstva pak připravili důstojné rozloučení. Smutečního průvodu se zúčastnili pracovníci družstva s dvanácti vozítky. Jeden z OS-KARŮ byl upraven tak, aby na něm mohla být přepravena rakev. Do smutečního průvodu se pak zapojilo ještě několik motocyklů a aut," popisuje Jana Voleská.
Ostatky Františka Stránského byly uloženy do rodinného hrobu na parnickém hřbitově, místo nehody dnes připomíná pomníček, který byl odhalen v den pohřbu druhého z bratří – Mojmíra Stránského – v červnu 2011.
V započaté dráze tedy pokračoval sám Mojmír Stránský. Již od 50. let se zabýval myšlenkou, jak zlepšit život invalidním spoluobčanům.
"Ostatně už jedno z prvních vozítek OS-KAR bylo upraveno právě pro invalidu z České Třebové. Snaha usnadnit život tělesně postiženým pak plynula z vlastní rodinné zkušenosti. Jako malý sledoval, jak život jeho rodičů poznamenala invalidita otce, který po úraze na dráze přišel o nohu. Mojmír měl za to, že samostatně se pohybující invalida nabude i své ztracené společenské postavení," vysvětluje Jana Voleská.
Ruční řízení aut, k němuž vzhlížel svět
Dalším počinem Mojmíra Stránského bylo zkonstruování ručního řízení, které by bylo možno jednoduše montovat i do sériově vyráběných vozidel různých značek a navíc tak, aby upravené vozidlo mohl řídit jak člověk invalidní, tak i zdravý. "Na řešení Mojmír pracoval několik týdnů, aby jej nakonec mohl zájemcům i příslušným úřadům předvést. V roce 1958 si konstrukci ručního řízení nechal patentovat. Jednalo se o naprosto jednoduché, ale revoluční řešení, které u invalidních řidičů vzbudilo velký zájem," doplňuje ředitelka muzea.
Podstatou ručního řízení bylo jeho spojení s nožními pedály. Geniální konstruktér pak ještě odvodil 45 dalších variant pro různé značky vozů a pro různé stupně tělesného postižení řidiče. Nedlouho poté na základě objednávky mladíka, který přišel o jednu ruku, zkonstruoval Mojmír Stránský nové řízení, tentokrát pro osoby bez horní končetiny.
Stránského ruční řízení mělo velký ohlas. Zprávy o něm se rychle šířily československým tiskem a zájem vzbudily i v zahraničí. Vynálezce a konstruktér dostal pozvání do Stockholmu na mezinárodní kongres, kde se mělo diskutovat o problematice tělesně postižených. Kongresu se však nezúčastnil, neboť nákladnou cestu neměl z čeho uhradit.
Výroba jeho nejslavnějšího vynálezu, tříkolového velorexu, skončila v roce 1971, v roce 1973 pak byla ukončena i výroba jeho čtyřkolového nástupce. Některé náhradní díly, které jsou určeny pro motocykly Jawa, jsou stále dostupné. Majitelé vozítek si pak při opravách pomáhají nákupy na burzách. Některé nedostupné díly si však majitelé vozítek musejí nechávat vyrábět na zakázku.
Novou vlnu popularity mu v roce 1980 přinesl mimořádně populární film Vrchní, prchni!, kde s ním jezdil falešný vrchní v podání Josefa Abrháma. "Velorex si ale zahrál i v celé řadě dalších filmů, zmíním například film Kolja (1996) nebo Konfident (2011)," upozorňuje Jana Voleská.
Velorex má své obdivovatele i v zahraničí, a to nejen v zemích bývalé RVHP, kam byl vyvážen. Nadšené majitele a sběratele najdeme po celém světě, včetně USA Kanady, či dokonce Thajska.
Pro Mojmíra Stránského znamenal Velorex již delší dobu uzavřenou kapitolu. "On byl vizionář a neustále hleděl do budoucnosti, přicházel s novými a novými nápady," vysvětluje Voleská. "Na druhou stranu se rád účastnil nejrůznějších srazů majitelů těchto vozítek, kam byl často zván a kde měl a dosud má řadu fanoušků a obdivovatelů," uzavírá.