Ressnerová začínala v Brně na výzkumu o využití nanorobotů v biologickém prostředí. "Jelikož jsem studovala molekulární medicínu, strašně mě toto propojení zaujalo," nastiňuje svůj odborný zájem. "Rozhodla jsem se, že na tomto projektu budu dělat rok, maximálně dva, a pak půjdu dál. Nechtěla jsem totiž původně studovat doktorát v Česku. Tento výzkum mě ale strašně chytil. Nakonec jsme se rozhodla na doktorát zůstat tady mimo jiné proto, že mi vedoucí nabízí velkou svobodu a prostor ke kreativitě," vysvětluje, proč se vrátila do Brna, ačkoliv magisterské studium absolvovala v Německu.
Studijní podmínky jsou u západních sousedů mnohem lepší, přiznává. "V Česku je problém, že nejsou peníze na postdoktorandy, a právě ti vedou doktorské studenty. Je jich málo a nemají na ně čas. Studenti se pak cítí osamělí, jsou v podstatě hození do vody a nemají nikoho, kdo by jim poradil. Já mám fajn vedení, ale spousta mých kamarádů, kteří jsou také na doktorátu, je dost frustrovaná," zmiňuje vědkyně.
Vzpomíná na svého kamaráda, který se rok snažil vyladit metodu přípravy vzorku, na níž závisel jeho doktorát, ale stále mu to nešlo. "Jeho vedoucí o tom věděl a jednou mu jen tak mezi řečí, vlastně skoro omylem, řekl, že hned ve vedlejších dveřích je vědkyně, která se touto metodou zabývá a jeden vzorek připraví za týden. Toho vedoucího ani nenapadlo to se svým studentem komunikovat a nechal ho v té frustraci rok. To bohužel není ojedinělý případ. Je známo, že lidé, kteří jsou na doktorátu, trpí častěji depresemi. Je to opravdu psychicky náročné," říká. Přesto akademické prostředí upřednostnila před komerční sférou, která podle ní není tak svobodná.
Laboratoř extrovertů
Ressnerová se domnívá, že vědecké prostředí je nakloněno spíše extrovertům zaměřeným na výkon, mezi něž sama sebe řadí. Přijde jí to ale nefér a sama se snaží motivovat talentované studenty, aby se nebáli vydat na vědeckou dráhu. "CEITEC (výzkumné vědecké centrum v Brně, pozn. red.) dělá letní školu pro talentované středoškolské studenty, kde jsem byla loni jedním z mentorů. Tři dny jsme spolu dělali experimenty v laboratoři. Tohle jsem nezažila a ani jsem nevěděla, že něco takového existuje, nikdo mi tuto možnost nenabídl," srovnává se svou zkušeností.
Zároveň je přesvědčená, že ve svém rodném Příboře chodila na kvalitní gymnázium a motivace ze strany pedagogů pro ni byla dostatečně silná na to, aby se rozhodla, co chce dělat, a šla si za tím. "Já jsem ale cholerik, hraje mi to myslím do karet. Pro lidi, kteří jsou třeba flegmatici, je taková motivace nedostačující. Nemyslím si, že by školství mělo být nastaveno tak, že vyhovuje extrovertům, lidem s tahem na branku a těm, kteří jsou ochotní jít přes mrtvoly," míní.
Upozorňuje také na genderové nerovnosti ve vědě. "Žen se hlásí na přírodní vědy dost, alespoň u nás na biologii, možná víc než mužů. Pak se to ale celé nějak naředí a na vedoucích pozicích končí chlapi. Ti pak mají někdy tendenci znevýhodňovat ženy, které jsou pod nimi. Navíc v Česku je podpora žen, které jdou na mateřskou, velmi malá. Je pro ně pak těžké vrátit se zpět," říká.
Má však pocit, že v posledních letech je větší vůle vědkyně podporovat, například prostřednictvím různých soutěží. Vnímá také, že se svým feministickým smýšlením není ve vědě úplně osamocená, ač jej ne všichni nazývají feminismem. "Mám pocit, že alespoň v prostředí, kde se pohybuji já, se snaží podporovat ženy, které mají potenciál a talent," věří Ressnerová.
Je přesvědčená, že situaci by výrazně zlepšila větší dostupnost zkrácených a flexibilních úvazků. "Můj šéf má dvě malé děti a v úterky nebývá v práci, protože je s nimi doma. Když jako vedoucí jdete svými činy příkladem, je to skvělé. Pokud budou o tom, jak by ženy měly být více ve vedoucích pozicích, mluvit šéfové, jejichž ženy mají na starost celou domácnost a nemohou se kariérně rozvíjet, ani kdyby chtěly, je to nonsens. Změna musí začít u lidí, kteří jsou vidět," říká vědkyně.
Oprava genů? Hranice je tenká
Ressnerová se ve svém výzkumu zabývá využitím různých nanomateriálů pro dopravu genové terapie do těla. Používá pro to takzvaný CRISPR, revoluční nástroj, který dovede opravovat chyby v lidských genech.
Genová terapie pomocí CRISPR je dnes používána v klinických testech pro léčbu srpkovité anémie, což je dědičná choroba, která způsobuje ucpávání cév a s níž se nemocní dožijí v průměru jen málo přes čtyřicet let. Srpkovitou anémií trpí zejména Afričané a jejich potomci, což podle vědkyně ukazuje důležitost toho, aby byly vědecké inovace široce dostupné. Hovoří o takzvané demokratizaci genové terapie.
"Pokud si to budou moct dovolit jen bohatí lidé, selhali jsme. Měli bychom směřovat k tomu, aby z toho profitovalo lidstvo jako takové," věří. Ale i výzkum, jehož výsledkem je finančně nákladná genová terapie, má podle ní smysl. "Za deset let může přijít někdo, kdo bude schopen použít levnější způsob dopravy CRISPR do těla a udělá genovou terapii široce dostupnou," vysvětluje.
S genovým inženýrstvím se úzce pojí otázka, kdy je terapie ještě etická a kdy se již jedná o vylepšování lidstva. Vědkyně přiznává, že je velmi těžké tuto hranici určit. "Dá se na to koukat z různých úhlů, třeba z toho, jak těžká je to nemoc. "Pokud se jedná o nevyléčitelnou chorobu, která by se přenášela na další generace, není na tom inherentně nic špatného. Na druhou stranu, když je to nemoc, která není smrtelná a dá se úspěšně léčit léky, které příliš nezatěžují organismus, tak už je hranice tenčí," říká.
Jako příklad neetické genové terapie uvádí případ čínského vědce, který v roce 2018 geneticky modifikoval dvojčata narozená HIV pozitivním rodičům tak, aby se virem nemohla nakazit. "Problém byl v tom, že ten člověk to udělal tajně, vědecká komunita o tom nevěděla, a později se zjistilo, že ta oprava může zvyšovat inteligenci dětí. CRISPR může udělat někde něco jiného a my to nemusíme mít úplně pod kontrolou. Musíme s jistotou vědět, že opraví jen danou nemoc a nebude mít vedlejší účinky," vysvětluje. "Navíc jsem nepochopila, proč to udělal zrovna v případě HIV, které je dnes velmi dobře léčitelné," dodává.
Právě Čína spolu s Ruskem mají k neetickému zacházení s genovou terapií nejblíž. Podle Ressnerové je to nedostatkem regulací a úcty k lidskému životu v těchto zemích. "Pro západní civilizace je do nějaké míry důležitý jednotlivec, záleží nám na tom, jak se bude vést jedinci poté, co na něm provedeme experiment. Mentalita Číňanů je v tomto asi jiná. Na integritu jednotlivce tolik nedbají a myslím, že to nahrává těmto experimentům," domnívá se.
Zmiňuje, že i potraty jsou v jistém smyslu "editací společnosti". "Svým způsobem to je eugenika, selektujeme lidi, kteří se narodí a kteří ne, ale takhle to s volbou je a svobodná volba ženy je vždy na prvním místě," říká s tím, že až 98 procent dětí s Downovým syndromem bývá potraceno. "Přitom někteří z nich jsou jako dospělí samostatní, ale stigma okolo této nemoci je obrovské," doplňuje. Je přesvědčená, že stát by měl být rodičům mentálně nebo fyzicky handicapovaných dětí silnější oporou.
Dovolit si žasnout
Zároveň jí vadí, že se některé konzervativní křesťanské skupiny snaží přístup k potratům omezovat. Sama je přitom věřící. "Celé je to postavené na hlavu, je mi zle z toho, že si vůbec někdo dovolí takto omezovat jiného člověka. Když věřím, že stvoření začíná početím, tak na potrat nepůjdu. Ale proč bych měla rozhodovat za Evu, která je moje sousedka a tomu stejnému nevěří? I když já bych nechtěla na potrat jít, pokud by to bylo možné, tak to nebudu nutit ostatním lidem. Navíc pokud chceme snížit potratovost, zákazem nic nevyřešíme, potraty budou pouze nebezpečné a ženy u toho budou umírat. Lidé, kteří volají po omezování potratů, by měli volat hlavně po podpoře matek samoživitelek," je přesvědčená.
Sama pochází z převážně ateistické rodiny a věřící se stala až v dospělosti. Připadá jí, že konzervativní křesťané si špatně vykládají Bibli. "Snaha mluvit lidem do života se bohužel objevuje u těchto skupin z nějakého důvodu strašně často. Ať už to je o tom, jak se mám oblékat, jestli si můžu nechat dítě nebo ne, nebo o tom, koho si můžu nebo nemůžu vzít. Nechápu proč, protože to, jak vnímám víru, Boha a Ježíše, je úplně kontra tomu, co předvádějí militantní křesťané. Ježíš byl člověk, který respektoval ostatní, i když s nimi třeba nesouhlasili. Já od těchto skupin necítím respekt," říká.
"Nevím, jakou Bibli četli, jestli četli tu stejnou, co já. Ježíš, kterého tam vidím, je neskutečně úžasná postava plná respektu k lidem, která jim jde naproti. Kamarádil se s lidmi na okraji společnosti, s ženami, dokonce se jimi nechal finančně podporovat, což v té době bylo neslýchané. Měl ženské učednice, to bylo velmi skandální. Dnes lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, říkají, že ženy nemají kázat v církvi. Militantní a konzervativní křesťané utlačují ostatní, nedělají dobrý obrázek Bohu," pokračuje.
A jak jde víra dohromady s vědou? "Myslím, že údiv je vědě a náboženství společný. Věda je jakýmsi probádáváním toho, co Bůh stvořil a jak to zařídil, údiv nad tím, jak ty věci skvěle fungují, jak funguje naše tělo, ekosystém, počasí. Myslím, že vědci v sobě toto mají a mohou to tak mít i křesťané, kteří si dovolí nad tímto žasnout. Údiv nad přírodou a nad stvořením je nám společný," uzavírá.
