Vědci spočítali, kdy na Zemi zemře poslední rostlina. Výsledek překvapil i je samotné

Lidé často přemýšlejí, jak dlouho vydrží život na Zemi. Nová studie se tentokrát zaměřila na rostliny, bez nichž by dnešní svět nemohl existovat. Pomocí klimatických modelů vědci odhadli okamžik, do kdy na planetě zřejmě přežije poslední zelený organismus. Jejich výpočty přinášejí překvapivě optimistickou zprávu, ale zároveň ukazují, co nakonec rozhodne o osudu celé biosféry.

Pokojové květiny možná občas uhynou kvůli zapomnětlivé péči svých majitelů, o budoucnost rostlin jako celku ale podle nové studie není třeba mít hned obavy. Planetární vědci spočítali, že vegetace na Zemi by mohla přetrvat ještě přibližně 1,87 miliardy let. Výsledky zveřejnili v odborném časopise Journal of Geophysical Research: Atmospheres.

Výzkum vedli astrobiolog Jacob Haqq-Misra a planetární klimatolog Eric Wolf z výzkumné organizace Blue Marble Space. Pomocí trojrozměrných klimatických modelů simulovali vývoj Země během následujících dvou miliard let. Do výpočtů zahrnuli očekávané postupné zvyšování svítivosti Slunce i přirozené změny koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře.

Právě Slunce bude podle vědců hrát hlavní roli. Jak bude během miliard let stárnout, jeho zářivý výkon se zvýší přibližně o 20 procent. Taková změna zásadně ovlivní podmínky na Zemi. Zásadní pak byla odpověď na otázku, jestli budou pro rostliny představovat větší problém rostoucí teploty, nebo postupný nedostatek oxidu uhličitého.

Rostliny dnes tvoří přibližně 80 procent veškeré biomasy planety. Ke svému životu potřebují dostatek světla, vody a oxidu uhličitého. Z dlouhodobého hlediska ale množství CO₂ v atmosféře ovlivňuje přirozený karbonátovo-silikátový cyklus. Oxid uhličitý se postupně váže do oceánů, ukládá do hornin a zpět do atmosféry se dostává především vulkanickou činností.

Dva možné scénáře

Protože není jisté, jak silně tento proces závisí na teplotě planety, připravili autoři dva odlišné scénáře. První model předpokládal intenzivnější zvětrávání hornin. V takovém případě by se teplota Země udržovala poměrně stabilní, ale koncentrace oxidu uhličitého by postupně klesala. Rostlinám by nakonec chyběla základní surovina pro fotosyntézu a vegetace by zanikla přibližně za 1,84 miliardy let.

Druhý scénář vycházel z pomalejšího zvětrávání. Oxidu uhličitého by byl dostatek, zato by se planeta postupně oteplovala. Průměrná teplota zemského povrchu by nakonec dosáhla přibližně 65 stupňů Celsia. Takové podmínky by už žádná suchozemská rostlina nepřežila.

Právě tento scénář určil maximální možnou životnost rostlinné biosféry přibližně na 1,87 miliardy let. Podle autorů jde o delší dobu, než předpokládala většina dosavadních studií.

„Výsledky naznačují možnost, že fotosyntetická biosféra Země by mohla v určité podobě přetrvat až do okamžiku, kdy planeta začne přicházet o své zásoby vody,“ píší vědci. Pokud by tomu tak skutečně bylo, životnost rostlin by byla srovnatelná s životností zemských oceánů.

Je v tom háček

Studie má ale důležitou výhradu. Modely totiž nepočítaly s tím, že by se rostliny během příštích miliard let dále vyvíjely. Stejně tak zcela opomíjejí případné technologické zásahy lidstva nebo jiné inteligentní civilizace.

Autoři připouštějí, že evoluce by mohla rostlinám umožnit přizpůsobit se stále extrémnějším podmínkám. Podle jejich úvah by si mohly postupně vyvinout schopnost lépe regulovat vlastní teplotu nebo tlak a přesouvat se do vyšších vrstev atmosféry. Odtud by se život teoreticky mohl šířit i na tělesa s nižší gravitací, například komety nebo Měsíc, případně do volného kosmického prostoru.

Ještě odvážnější jsou hypotézy o technologických řešeních. Některé návrhy geoengineeringu uvažují například o rozptylování odrazivých aerosolů do atmosféry nebo o obřích slunečních štítech na oběžné dráze, které by část slunečního záření odrážely zpět do vesmíru. Důsledky podobných zásahů ale zatím nikdo nedokáže spolehlivě předpovědět.

Mezi nejodvážnější scénáře pak patří například myšlenka postupného přesunutí Země na vzdálenější oběžnou dráhu, nebo dokonce ovlivnění samotného Slunce tak, aby si déle udrželo současnou svítivost. Zatím však jde čistě o teoretické úvahy.

Přesto studie přináší poměrně optimistický pohled. Autoři upozorňují, že dnešní podoba života nemusí představovat jeho konečné možnosti. Limity, které dnes považujeme za nepřekročitelné, mohou být jen odrazem současného stavu biosféry.

„Život na Zemi je mimořádně odolný a omezení způsobená vysokými teplotami nebo nedostatkem oxidu uhličitého mohou odrážet pouze dnešní podobu biosféry, nikoliv její skutečné evoluční možnosti,“ uzavírají vědci. Podle nich je nejpravděpodobnějším scénářem to, že život na Zemi přetrvá přinejmenším tak dlouho jako samotná planeta.