Vytvořil si v Anglii malý tým, v němž je Čech, Rakušan a Maďar, načež přišlo zásadní rozhodnutí - odchod z University of Birmingham na Masarykovu univerzitu do Brna, která profesora letos v dubnu získala díky grantu Muni Award in Science and Humanities.
Jedním z důvodů, proč Rampley změnil působiště, je blížící se brexit a naprostý chaos v tom, co to vlastně bude pro Brity znamenat - třeba pro zdejší vědce a jejich evropské granty.
"Brno pro mě jednak znamená strategické místo, neboť to je odtud blízko do Prahy, Vídně i Bratislavy a i cesta do Budapešti a zpět se dá zvládnout za jediný den," vysvětluje Matthew Rampley. "Dalším důvodem je má manželka, která přímo z Brna pochází, takže i naše děti mluví částečně česky. Zatím tedy spíše rozumí, než mluví, ale učí se."
K samotnému tématu o umění a architektuře končící habsburské monarchie říká, že jde v podstatě o bílé místo v historii umění a že ani v Rakousku či Maďarsku se o této kapitole mnoho neví. "Jedná se o událost, která se tu neslaví - pád monarchie byl zejména pro Rakušany prohra, temné období dějin, jež se nijak zvlášť nepřipomíná."
Nespokojenost menších států uvnitř Rakouska-Uherska přirovnává k dnešní nespokojenosti s Evropskou unií. "Mnozí lidé na ni nadávají, vadí jim rozhodování mimo jejich stát, mnozí ji tolerují jen proto, že si pragmaticky spočítají, že se jim vyplatí v ní setrvávat. Ale že by ji milovali, že by k ní měli pozitivní vztah?" říká Rampley a dodává: "Ostatně i Britové, kteří v referendu chtěli zůstat v EU, často hovořili o ekonomickém benefitu, ne o sympatiích k unii."
Čeština? Horší než maďarština!
V novém projektu ho také zajímá, jak politické režimy využívají vizuální umění k prosazování svých zájmů a k propagandě a jak se tedy politické, geografické a sociální změny promítají do architektury a umění. Popisuje i specifickou situaci ve Vídni, kde po pádu monarchie najednou zůstalo mnoho prázdných ohromných budov, kde sídlily centralizované úřady pro celé mocnářství, a najednou se musely přizpůsobit a proměnit na toliko rakouské instituce.
Ve své práci by rád vyzdvihl i menší historická města Česka, Maďarska a Rakouska, nejen metropole - kromě Brna například Salzburg, Innsbruck či Segedín. "Žil jsem v Birminghamu a viděl jsem, jak trpí tím, že je neustále ve stínu Londýna. Takže mám velké sympatie k městům ve stínu metropole."
Studium středoevropských měst spojil vědec i se studiem jazyků. Možná trochu překvapí jeho tvrzení, že mnohem těžší než maďarština je pro něj čeština. "V češtině si vždycky říkám, panebože, jaký je to pád? Čtvrtý, šestý, nebo jiný? Je tu mnohem víc nepravidelností než v maďarštině!"
Po brexitu nastal v Británii zmatek
Jednodušší pro něj rovněž bylo získat evropský grant než se vyznat v "brexitové" situaci ve Velké Británii a zjistit, co se bude s těmito granty dít, pokud Britové vystoupí z Evropské unie. Mnozí tamější vědci prý už ani o ně nežádali, protože si mysleli, že vzhledem k brexitu nemají šanci. "Ukázalo se však, že se mýlí, britské univerzity nakonec byly velmi úspěšné v těchto žádostech."
Ještě větší zmatek prý panuje v představách, co se bude dít po brexitu. "On to totiž nikdo neví, ani vláda. Co bude s těmito evropskými granty? Stopnou nám je? A kdy? Britové obecně nevědí, co se bude dít, akorát vědí, že přijdou o značné peníze, ale to věděli již dříve. To je jeden z důvodů, proč jsem teď tady v Brně na Masarykově univerzitě - díky tomu grant každopádně zůstane v EU," vysvětluje.
Rozhodně neodchází ze Spojeného království sám, ví i o dalších vědcích. A i o mnoha jiných, kteří odchod zvažovali, ale nakonec ho vzdali, protože mají rodinu a bylo by složité začínat v jiné zemi. "Mnoho lidí také vyčkává, co se bude dít. Nicméně že by odcházeli do České republiky nebo směrem na východ Evropy jako já, to asi opravdu běžné není," dodává.
Britové zažívají krizi identity
Dle jeho slov celá zmatečná situace s referendem o opuštění Evropské unie ukazuje na krizi britské identity. "Vypadá to, že se Británie ještě stále nerozhodla, čím je. U řady lidí převážila nostalgie po impériu, ale nepochopili, že to oboje lze zkombinovat, že se nemusí kvůli tomu vzdávat své příslušnosti k evropanství."
Tato krize sebeurčení trvá podle vědce již od druhé světové války. "Stali jsme se sice vítězi, ale ztratili jsme svou identitu. Paradoxně Němci, tedy poražení, si díky válce a jejímu výsledku novou identitu velmi dobře vybudovali. Oni zkrátka věděli, že musí začít od znovu a zcela jinak."
Těsný výsledek hlasování společnost velmi rozdělil - téměř polovina populace, která hlasovala pro "zůstat", je naštvaná, ale naštvaná začíná být i část těch, kteří hlasovali pro "odejít", protože se dění nevyvíjí podle jejich představ a podle toho, co jim slibovali politici v kampani. "Z výsledků jsem byl v šoku, hlavně z toho, že jsem ta minorita," vzpomíná Rampley.
Společnost je rozdělená, spojit ji půjde těžko
Nejdřív prý byl velmi hlasitý a agresivní tábor vítězů hlasování, teď jsou zase hodně slyšet ti těsně poražení. "Protože když se nyní ukazují všechny ty problémy s brexitem a všechny naše ztráty, které jsou následkem, tak zas ta druhá strana hlasitě říká: 'Vidíte, vždyť jsme vám to říkali! To je všechno kvůli vám!'"
Situace nemá podle historika umění žádné jednoduché řešení, a to i kdyby se konalo nové referendum a voliči se tentokrát rozhodli v EU zůstat. "Co by se změnilo? Těsný poměr 48 : 52 by zůstal, akorát by se změnilo, v čí prospěch. Jenže napětí ve společnosti by zůstalo celkem stejné a zase by byla půlka společnosti naštvaná. O to víc, že by měli pocit, že jim někdo ukradl jejich rozhodnutí. Otevřeli jsme Pandořinu skříňku a ta už nejde zavřít," říká.
Dodává však, že bylo nutné ji otevřít, protože volání po odchodu by nezmizela. "Ti lidé by s tím nepřestali do konce svých dnů. Cameron jim chtěl referendem zavřít pusu, protože byl pod neustálým tlakem od vládní opozice i od opozice ve své vlastní straně. Jenže se s výsledkem hlasování velmi přepočítal."
Touha Čechů po odchodu z monarchie? Něco jako Britové a brexit
A opět se tu nabízí paralela s jeho současnou prací o konci rakousko-uherské monarchie a vzniku nových států. Tehdy také velká část Čechů spílala mocnářství, jeho centralizaci a nařízením a toužila po samostatném svobodném státu, jenž by se nemusel řídit "cizími" rozhodnutími z Vídně. Ale pak přišla druhá světová válka, po ní nástup komunismu a mnozí začali váhat.
"Češi viděli v konci Rakouska-Uherska jen svobodu, samostatnost, ale už neviděli, že když opustí náruč mocnářství, budou muset sami čelit nebezpečí ze strany velmocí jako Německo nebo Rusko," říká britský badatel. "Já miluju Švejka, on se chová jako rebelující dítě. A přesně tak se chovali Češi v rámci monarchie. Jenže pak získali samostatnost, o niž tak dlouho usilovali, a najednou přišli o tu svou roli věčně rebelujícího dítěte a museli se ze dne na den začít chovat jako dospělí."
Brno nebere jako krátkou pracovní epizodu pouze na jeden projekt. Podotýká, že jeho kontrakt s Masarykovou univerzitou má otevřený konec. "Mám rád tohle město, jeho kulturu, muzea i zdejší kvalitu života," uzavírá.
