reklama
 
 

Dnešní maturitě se musím smát, tyhle věci za nás uměli čtyřkaři, říká vědec Kamil Wichterle

23. 6. 2017
Jeho dědeček byl majitelem strojírenské společnosti, otec slavný autor kontaktních čoček a silonu. Samotný Kamil Wichterle se jako dítě chtěl stát truhlářem. Svou lásku k řemeslu zdědil po zručném a vynalézavém otci, jenž později vytvořil čočkostroj ze stavebnice Merkur, a dědovi, který trávil volný čas v dílně. Jako student si však zamiloval matematiku, a tak se nakonec dal na vědu. Působil na nynějším Ústavu chemických procesů v Praze a od roku 1997 učí na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava.

Máte mnoho titulů, jste autorem pětadvaceti patentů a navíc nesete jméno Wichterle. Přesto, toužil jste někdy dělat něco jiného než chemii?

Chemii jsem vůbec nechtěl dělat, chtěl jsem dělat matematiku. Ale po celostátním kole matematické olympiády nám přednášel uznávaný profesor Jarník a řekl, že když máme smysl pro řemeslo, máme jít na techniku. Uvažoval jsem taky o stavárně, ale nakonec mi k rozhodnutí dopomohl otec. Poradil mi, že bych svůj zájem mohl prodat na chemickém inženýrství.

A jste rád, že jste dal na otcovu radu?

Jsem rád, je to hezké řemeslo. Sice jsem nepostavil velkou fabriku, ale pár aparátů ve fabrikách jsem dohromady dal.

Osobně mi chemie přišla zajímavá, ale vždycky mě mrzelo, že stejně jako fyzika nebo matematika byla pro mě naprosto nehmatatelná, a tudíž těžko srozumitelná. Jak se na současnou výuku chemie díváte vy?

Středoškolská představa o chemii je, že se slévají barevné vodičky, a buď to vybouchne, nebo smrdí. Ale to je dost naivní. Smícháním surovin, stejně jako v kuchyni, můžete dostat za různých podmínek různé produkty. A vědět, jak nejlépe, nejsnáze, nejrychleji a nejlevněji dostat něco užitečného, potřebuje hodně teoretických znalostí, laboratorního měření a počítání.

Vy sám učíte již dlouho na Vysoké škole báňské v Ostravě. Jak se změnila úroveň vašich studentů?

Řekl bych, že dobrých je pořád stejně, akorát těch špatných je víc. Školy jsou placeny od kusu, takže berou pomalu každého, kterého setřepou ze stromu, to je teď nějaká móda.

Když si vzpomenu, co chtěli učitelé na nás a jak se do nás opírali. Na jedenáctiletce, tedy gymnáziu, nás učili vynikající kantoři, které po roce 1948 vyházeli z univerzit. Museli jsme se naučit spoustu faktů, básničky a dlouhé úryvky z prózy; dneska jsou studenti neochotní učit se něco, co je nebaví. Dnešní maturitě se musím smát, tyhle věci za nás uměli čtyřkaři. Oba mí rodiče byli navíc velmi vzdělaní, takže jsem si připadal trapně, když jsem se učil teprve třetí cizí jazyk. Otec jich uměl osm.

Přihlaste se k našim newsletterům
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.

Absolventů technických oborů stále ubývá. Čím to je?

Dneska si studenti můžou vybrat obor, který zmáknou levou zadní. Studium chemie vyžaduje mít matematiku a fyziku v malíku, takže lidi se do toho moc nehrnou. Když jsem studoval, dostat se do výzkumu bylo terno, ústavy a výzkumáky si studenty mohly vybírat. Do ciziny se člověk mohl dostat jako sportovec, kumštýř, někdy i jako vědecký pracovník. Výzkumníci měli vysokou prestiž, dneska na ně každý kašle.

Co je pro vás nejtěžší na učení studentů?

Nejprotivnější je zkoušení, to si nedovedete představit. Přednášet je moc hezké, laborky a procvičování příkladů jsou trošku těžší, ale zkoušení je strašná otrava. Těch pár chytrých studentů se kolem vás mihne na začátku semestru a pak se otravujete s těmi… (odmlčí se), kteří na to buď nemají, nebo to chtějí nějak ošidit. A to není povzbudivé.

Navíc mám takový zlozvyk, že zkoušku beru jako doučovací kroužek. A stejně to není nic platné, když přijdou příště, zase je to bída a utrpení. Když ročník netáhnou chytří studenti, převáží lehká nátura, přestanou chodit na přednášky a myslí si, že to nějak dopadne. Že to od hodného Wichterleho nakonec dostanou.

Váš otec byl nejen velmi vzdělaný, ale údajně také velmi důmyslný při řešení různých nápadů. Koneckonců na svůj vynález kontaktních čoček přišel díky stavebnici Merkur. Pamatujete si to?

Otec koupil Merkur v Praze, kam se po válce vrátil, aby dal dohromady školu. Ještě než nám ji odvezl na Vánoce do Zlína, zkoušel, co všechno to umí. Vzpomněl si na ni o třináct let později, to už jsme Merkur s bratrem místo hraní používali, když jsme doma potřebovali vyrobit nějaké malé technické zařízení. Otec si na stavebnici vzpomněl, když přemýšlel, jak vyrobit otáčivý odlévací strojek. A na dávkování monomeru si ze skla sám vyfoukal čerpadélko.

Američani nám záviděli, že jsme byli schopni sestavit z naprosto podivných kusů normálně fungující zařízení. Otec uměl hodně řemesel a přes rameno mu třeba koukali i profesionální skláři, protože dělal věci, které by je nenapadly. A ten, kdo umí zkombinovat věci, které dřív nikoho nenapadly, tvoří vynálezy. Otec byl přesně takový.

Musíte si uvědomit, z jaké byl rodiny - jeho otec byl technický ředitel fabriky (Prostějovská strojírenská továrna Wikov), která měla asi 1200 zaměstnanců, a k manuální práci a materiálům měl ohromně dobrý vztah. Ve fabrice se uměl postavit k mašině, nebyl to ředitel jako dneska nějaký prďola, který sedí v kanceláři a má manažerský kurz. Byl fanda na mašiny, a ačkoliv továrna vyráběla auta, sám auto neměl. (smích) Když přijel na svůj letní byt, oblékl si pracovní plášť a šel do garáže, kde nebylo auto, ale truhlářský ponk, pracovat se dřevem. Měl stylové a na svou dobu velmi dobré nářadí, ruční pily a tak dále. Když nedělal se dřevem, namíchal si barvy a šel opravit všechny nátěry, třeba i zábradlí u mostu nebo lavičku na návsi. Pak teprve vzal pruty a šel na pstruhy.

Vy sám jste otci s jeho převratným vynálezem pomohl, je to tak?

Pomáhal jsem mu s výpočty kolem kontaktních čoček. Chtěl do toho vidět, takže se postupně naučil všechny "fajnovější" matematické triky. A pak přišly počítače. Tehdy zabíraly celé patro a byly o něco hloupější než tenhle malý telefon (ukazuje na svůj tlačítkový telefon). Otec jednomu technikovi v Chemoprojektu tehdy strčil stovku, aby nám nechal počítač zapnutý na noční směnu, a my jsme tam osm hodin počítali tvary kontaktní čočky. Fantastické kolo děrované pásky jsme nechali proběhat dálnopisem, který rychlostí 10 znaků za vteřinu vyťukával tabulky; ty potom koupili Američani.

Otce počítače tehdy tak nadchly, že se rozhodl jeden si koupit. Nejprve to byly programovatelné kalkulačky a Sinclair. A pak z Američanů vydyndal propašování embargovaného stolního počítače Hewlett-Packard do Československa. Dal dohromady i řadu uživatelských programů. Stejně se nejlépe cítil v laboratoři, ale když pak neměl trpělivost čekat na realizaci svých technických nápadů, vyučil se ještě zámečníkem a koupil si soustruh a frézku.

Dosáhl jste nejvyššího akademického titulu a váš zatím poslední patent je z roku 2015. Máte ještě nějakou vědeckou metu, které byste chtěl dosáhnout?

Teď už ne. Ještě jako student jsem si říkal, že bych chtěl postavit fabriku, ale to už dneska jeden člověk udělat nemůže, všechno dělají týmy. Někdy někam aspoň přiloží polínko.

Na začátku jsem se vás ptala, jestli jste někdy toužil dělat něco jiného než chemii, řekl jste, že matematiku. Přesto, čím jste chtěl být jako dítě, když jste o matematice ještě neměl ponětí?

(zamyslí se) Spousta dětí dneska chce dělat popeláře, protože je vidí při práci. Pro mě bylo prvním povoláním, co se mi líbilo, truhlařina. Když mi bylo pět let, dostali jsme s bráchou k Vánocům ponk, nějaká prkénka a hřebíky. Doma a na autě otec sám dělal běžně údržbu, taky vyvolával fotky a my jsme odkoukávali i další řemesla. Přesto jsme pokládali za samozřejmé jít studovat. Ale stejně jsem později zvládl i elektrikařinu, instalatéřinu a zedničinu. Chemickému inženýrovi se to všechno hodí.

Podívejte se: Není důvod k tomu, abychom na tom byli hůře než Švýcarsko, neumíme ale pracovat se zdroji, nevyužíváme potenciál našich lidí, říká Tomáš Hruda.

Není důvod k tomu, abychom na tom byli hůře než Švýcarsko, neumíme ale pracovat se zdroji, nevyužíváme potenciál našich lidí, říká Tomáš Hruda. | Video: Daniela Drtinová |  18:11

autor: Magdaléna Daňková | 23. 6. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama