reklama
 
 

Patří k předním světovým odborníkům na husity. Za komunistů dělal tramvajáka a studoval na konečných

2. 1. 2018
Vědec, jenž je považován za jednoho z největších světových znalců lucemburské dynastie, husitství a české reformace, vystřídal 11 zaměstnání, napsal 32 knih a obdržel 49 poct. Na vysokou školu byl připuštěn až po roční práci v ostravských dolech. Dodnes pracuje v Centru medievistických studií Filozofického ústavu Akademie věd, které založil.

František Šmahel se narodil v městečku Trhová Kamenice na Chrudimsku. Jeho děda byl sedlák, otec vlastnil obchod a psal se rok 1934. U takto rozdaných karet bylo po nástupu komunistů v roce 1948 jasné - až bude pomýšlet na vysokoškolská studia, bude mít problém…

Tatínek po "Vítězném únoru" o živnost přišel, stal se prodavačem ve svém vlastním obchodě, což těžce nesl a předčasně zemřel. Starost o tři děti tak zůstala jen na mamince.

Už na chrudimském gymnáziu Františkovi učarovala postava Jeronýma Pražského. Jeho slova "Lidé jste, a ne bohové", určená těm, kteří jej soudili, jsou pro profesora Šmahela symbolem odhodlání vzdorovat režimním inkvizitorům, a to v každé době.

"Jeroným Pražský mi zcela imponoval. Mimo jiné tím, jak brilantně argumentoval a také že na hranici zemřel jako pravý stoik," říká třiaosmdesátiletý historik.

Na studia filozofie se František Šmahel pro svůj "špatný třídní původ" nedostal, psal se rok 1953, takže syn živnostníka a vnuk sedláka neměl šanci. Aby si svůj "kádrový profil" vylepšil, rok pracoval jako horník v ostravském dole Jan Šverma. Skutečně to pomohlo a o rok později se již stal z horníka student historie. Když se ho dnes optáte na toto údobí, necítí hořkost ani vztek, bere to jako životní zkušenost.

Ovšem jeho původ se s ním táhl dál, podezřelý byl i tím, že navázal pracovní styky s kolegy v Paříži. Soudruzi ho proto uklidili do Litvínova, kde vykonával funkci ředitele městského muzea. Zlepšení přišlo až s uvolňováním poměrů v 60. letech. V roce 1964 ho přijali do Historického ústavu na Akademii věd.

Otázka, proč si vybral právě husitství, se vzápětí ukáže jako nepřesná.

"V Historickém ústavu jsem ho nejprve dostal přiděleno. Husitské revoluční hnutí tehdy bylo plné marxismu-leninismu, ale neodradilo mě to. Už tehdy jsem věděl, že je to jediné naše období, kdy jsou evropské dějiny propojené s českými a naopak. Vše, co se odehrávalo v Čechách, mělo vliv na to, co se dělo v Anglii či Itálii. České otázky byly minimálně otázkami středoevropskými," líčí.

Na námitku, že husité bývají na jedné straně glorifikováni, na druhé haněni jako příliš krutí a radikální, říká: "V dějinách není nikdy nic jen černobílé. V případě husitů souhlasím s Karlem Čapkem, který ač vyhlášený pacifista, vyzdvihoval na nich, že byli ‚mužsky stateční‘."

S normalizací začaly Františku Šmahelovi znovu krušné časy. V roce 1974 ho vyhodili z Historického ústavu a dali mu deset dní na to, aby si našel novou práci. To byl skutečně šibeniční termín, a tak když si při cestě tramvají všiml náborového letáku, jenž sháněl nové tramvajáky, neváhal. Přihlásil se, absolvoval dvouměsíční kurz a vyjel poprvé po pražských kolejích.

Vedl si dobře, jen za těch pět let práce jeho kolegům neuniklo, že se chová na jejich poměry poněkud výstředně. V kabince s sebou vozil cizojazyčné knihy a na konečných stále cosi psal. V pracovním kolektivu byl ale oblíben.

"Své tituly jsem do práce netahal, nad nikoho jsem se nepovyšoval, takže mě kolegové tramvajáci brali a málokdo z nich věděl, že s nimi jezdí historik."

Když se ho zeptáte, zda je na komunistický režim naštvaný, že z historika udělali tramvajáka, láteření ani smutku se opět nedočkáte.

"Po roce 1968 bylo plno mých kolegů vědců doživotně umístěno do dělnických profesí, někteří i do dolů. Oproti tomu byli tramvajáci dělnická aristokracie, takže jsem se měl ještě výborně. A říkat, že se mi příčí vozit lidi do práce, mezi nimiž byla celá řada vědců, jež jsem ctil, to by také nedávalo smysl."

Jeho tramvajácká dráha skončila v roce 1979, když mu zemřela manželka. Musel se starat o děti a to při práci na směny nešlo. A tak putoval do Tábora, kde až do revoluce v listopadu 1989 pracoval v Muzeu husitského revolučního hnutí. A znovu se oženil.

Po převratu mu konečně nastaly lepší časy. Hned v roce 1990 se stal ředitelem Historického ústavu na Akademii věd. V roce 1998 pak založil Centrum medievistických studií a působil zde jako ředitel, později jako zástupce ředitele. V roce 2002 získal státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně. Na konci roku 2017 obdržel Cenu Neuron za přínos světové vědě.

Ačkoliv je František Šmahel mezinárodně uznávaný odborník na pozdní středověk, zejména na dějiny husitství a počátky reformace, říká, že z historie se poučit nelze.

"Historie není žádnou učitelkou života a nic se úplně neopakuje, to si jen člověk myslí a pak pozdě přijde na to, že se to vyvinulo jinak. Protože historik má vždycky špatné prognózy."

Pozastaví-li se člověk nad touto teorií, odvětí, že to může dosvědčit z vlastního příkladu. A vypráví o nepovolené sešlosti historiků v jednom soukromém pražském bytě.

"Bylo to v pátek 17. listopadu 1989 a bavili jsme se o Jagelloncích. Na konci byla volná diskuse, kde padl dotaz, jak dlouho ještě může tenhle komunistický režim trvat. Ačkoliv to bylo asi v šest hodin večer a v tento památný den, všichni říkali, že za našeho života či alespoň v tomto tisíciletí se to nemůže změnit. Pak nás deset slovutných historiků přišlo v deset večer domů, pustili jsme si televizi a zjistili, že se kolo dějin pohnulo."

Proč se člověk aspoň nedokáže z historie jednorázově poučit a opakuje stále tytéž chyby? I na to má svou teorii plynoucí z dlouhých desítek let historických studií.

"Chod států a národů neurčují dobré úmysly, ale moc a to, kdo ji drží a jak ji zneužívá a jak ti ostatní se proti tomu umějí bránit. A to je konstanta dějin, která se stále opakuje. A stále jsou tu ti, kteří nic nemají a něco chtějí mít, a ti, kteří něco mají a bojí se o to," uzavírá František Šmahel.

Video: Nejsme národem udavačů a kolaborantů, ale málo si vážíme hrdinů, říká Padevět

O víkendu se na obrazovce České televize zjeví Jan Hus, sedmý největší Čech. Bude to neoficiální začátek oslav šesti set let od jeho upálení. Film Jiřího Svobody je plný důležitých myšlenek a emocí. | Video: Petr Fischer |  01:34

autor: Zuzana Hronová | 2. 1. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama