V Česku žijete od roku 2007. Proč jste se přestěhovala z Venezuely do rodné země svého otce?
Doma ve Venezuele jsme měli spoustu knih i fotek z Prahy a Československa. Táta pořád mluvil o české kultuře a i každé Vánoce jsme měli české. V Česku jsme ale nikdy nebyli. V roce 2006 jsem se pak dostala do česko-venezuelské asociace, kde jsem si našla kamarády z české ambasády. Na ambasádě v Caracasu jsme pořádali spoustu kulturních akcí. Později jsem dostala stipendium na studium češtiny a byla jsem nějakou dobu v Dobrušce.
Po půl roce jsem se vrátila do Venezuely s tím, že chci žít v Česku. Když jsem svůj záměr oznámila tátovi, řekl mi, že jsem blázen, že je v Česku zima. A měl pravdu. (Smích.) V roce 2008 jsem pak začala pracovat na Ostravské univerzitě, kde jsem učila španělskou konverzaci. V Ostravě jsem zůstala další tři roky a pak se přestěhovala do Prahy.
Jak jste se vlastně ocitla v Ostravě, když váš otec pocházel z Prahy?
Ještě před stěhováním do Ostravy jsem dostala pozvánku od Palackého univerzity, abych malovala v Olomouci a na filozofické fakultě pak udělala svou první samostatnou výstavu v Česku. Dostala jsem tehdy pozvání od historika Ivo Bartečka, který byl děkanem. A v Olomouci jsem dostala i nabídku učit na Ostravské univerzitě. Byla to velmi dobrá zkušenost, naučila jsem se nejen češtinu, ale i to, jak učit ostatní. S některými svými studenty se dodnes kamarádím.
Kateřina Bohač Linares
- Umělkyně a manažerka galerie.
- Narodila se ve Venezuele, žije v Praze, odkud pocházel její otec.
- Vystudovala umění na Universidad de los Andes v Bogotě.
- Působila jako učitelka výtvarné výchovy a španělštiny na střední i vysoké škole.
- Od roku 2013 vede Latin Art Gallery v pražské Jungmannově ulici.
Kdy jste se o svůj český původ začala zajímat více do hloubky?
Víceméně od té doby, co jsem to byla schopna vnímat. Táta dal mně i sestře české jméno, já jsem Kateřina, ona je Eliška. Učitelé se mě ptali, odkud jsem, že nemám venezuelské jméno. A já jim odpovídala, že jsem přece z Venezuely. Československo nikdo neznal, bylo to něco exotického. Otec si vždycky stál za tím, abychom znaly svůj český původ. A já postupem času cítila, že se chci dozvědět, jak vlastně vypadá země a kultura, odkud částečně pocházím.
Vrátil se váš otec někdy zpátky do Československa?
V Praze byl od emigrace jenom dvakrát - když umřel můj děda a moje babička, to bylo ještě za komunismu. Neměl už československý pas a ani se nechtěl vracet, všichni jeho kamarádi byli mimo a myslím, že ho mrzelo, jak to v Československu za komunismu vypadalo. Ale ve Venezuele se rád setkával s českou komunitou, trávili spolu hodně času. Otec ve Venezuele nakonec i zemřel, ale jeho popel jsem na jeho přání převezla do Česka, kde máme rodinný hrob.
Není trochu paradox, že váš otec utekl z komunistického Československa, ale nakonec stejně zemřel v komunistické Venezuele?
Ze začátku si říkal, že to nebude tak zlé. Ale ano, bylo a teď je to ještě horší. Umřel však, asi naštěstí, před tou nejhorší situací. Ani moje máma už ve Venezuele pak nechtěla žít, takže emigrovala do Česka za mnou. Zemřela v Praze.
V roce 2014 jste v dokumentu České televize řekla, že jste přijela do Česka s jedním kufrem a třinácti obrazy. Kolik obrazů a kufrů máte teď?
To už nespočítám. Obrazů mám v galerii určitě více než dvě stě. A kromě toho mám postel, skříň, vybavení do domácnosti a určitě více než deset kufrů. V Praze se mnou už tři roky žije taky moje dcera a sestra Eliška. Poté, co dcera Sujana dokončila bakalářské studium architektury, odjela z Venezuely za mnou, vystudovala tady magisterské studium a nyní pracuje v oboru. Než přijela do Česka, hodně jsem se o ni bála. Po ní pak přijela do Česka i moje nemocná maminka a sestra.
V Praze jste sedm let, z toho pět let vedete galerii latinskoamerického umění v Jungmannově ulici. Jak se vám podařilo prorazit?
Na začátku jsem učila španělštinu, ale potom jsem se potkala s lidmi, kteří mě podpořili ve vystavování s dalšími umělci v prostorách společnosti Dallmayr. A tak začala moje cesta k vlastní galerii. Za těch pět let jsme v Latin Art Gallery udělali více než čtyřicet výstav. Dříve jsem organizovala nejen výstavy, ale i latinskoamerické workshopy a tematické večery. Chtěla jsem, aby u nás lidi ochutnali Latinskou Ameriku všemi smysly. Poslední dva roky ale měním koncept a zaměřuji se výhradně na umění, prostor u nás najdou umělci ze všech zemí, nejen Latinské Ameriky.
Jsou podle vás Češi otevření nevšedním zážitkům a cizím kulturám?
Myslím, že Češi jsou trochu uzavření a pořád se trochu bojí nových věcí. Ale když je konečně vyzkouší, mají radost, že objevili něco nového. I na svých výtvarných workshopech se snažím, aby se otevřeli novým věcem a svému potenciálu. Myslím, že Čechům chybí otevřenost, protože jim chybí moře. Podle mě jsou přímořské státy daleko otevřenější, protože vědí, že hranice na moři neexistují. Na druhou stranu je pravda, že spousta Čechů ráda zkouší a poznává nové věci.
Ve Venezuele jste byla naposledy před čtyřmi lety, jak to tam tehdy vypadalo?
Byl problém sehnat jídlo, dámské hygienické potřeby nebo dětské pleny. Když jsem se tehdy přistála zpět v Evropě, byla jsem šťastná, že jsem z Venezuely pryč. Ale už deset let zpátky, kdy jsem se stěhovala do Česka, to nebylo dobré. Nechtěla jsem žít v komunismu, nechtěl jsem se oblékat do červeného a chodit skandovat na ulici, že Chávez je můj prezident. Nefandím politice, fandím lásce.
Teď ve Venezuele není vůbec nic, regály v obchodech jsou prázdné, není ani jídlo na trhu, ani léky v lékárnách. Lidi umírají na nemoci i hladem, už ani nerespektují ostatní. Když se někomu líbí něčí bunda, tak mu přikáže, ať mu ji dá, nebo ho zabije. Je to hrůza. Respekt k životu se ztratil. Ve Venezuele už se na nic nevěří, je to ztracená země. Lidi už nechtějí komunismus, chtějí se otevřít světu a žít v demokracii.
Zůstal v zemi ještě někdo z vašich příbuzných?
Všichni z Venezuely utíkají, už tam skoro nikdo nezůstal. Všichni moji příbuzní emigrovali do okolních zemí. Zůstala jenom moje stará nemocná babička, které platíme hospicovou pečovatelku.
Myslíte, že se do země někdy vrátíte?
Těším se, až se tam budu moci podívat, až to bude lepší, ale zatím nevíme, kdy to bude. Se známými jsme probírali, co bychom pro Venezuelu mohli udělat. Přemýšlíme o otevření česko-venezuelské asociace v Česku, abychom pořádali setkání s jídlem, hudbou a vybrali i peníze pro neziskové organizace nebo charity, které ve Venezuele pomáhají. Zatím je to ale v začátcích.
A chtěla byste se jednou přestěhovat natrvalo zpět do Latinské Ameriky?
Žila jsem na více místech, nejenom v jednom městě a jednom státě. Říkám, že jsem obyvatelka světa, necítím se jako obyvatelka jednoho ohraničeného státu. Jednou bych se ale asi do Venezuely chtěla vrátit. Chybí mi teplo, slunce, moře a naše skvělé ovoce. Ale Česko mi otevřelo dveře, mám tady všechno a jsem za to vděčná.
