„V životě to už nikdo neuvidí.“ Pan Jiří po 60 letech kráčí po odhaleném dnu Orlíka

Na Orlík teď míří davy. Ne za koupáním, ale za pohledem na svět, který desítky let ukrývala voda.

„Prohlídněte si to pořádně. Prohlídněte si to. V životě to nikdo neuvidí. Zatopí to voda,“ říkal před více než šedesáti lety učitel dnes osmasedmdesátiletému Jiřímu. Stál tehdy se spolužáky na starém podolském řetězovém mostě, který ještě vedl přes údolí. Dnes Jiří stojí na téměř stejném místě znovu. Jen místo mostu pod sebou vidí trosky a obnažené dno přehrady zaplněné bahnem.

Pro Jiřího má ten návrat zvláštní váhu. Pochází totiž z vorařské rodiny a k řece má vztah, který sahá několik generací zpátky. Jeho předek je v matrice z roku 1790 vedený jako vorař a v Hojšíně nedaleko Kamýka nad Vltavou se podle Jiřího jeho rodina vorařením živila po staletí. Na Podolsko tentokrát přijel se dvěma kamarády a fotoaparátem. Společně procházejí odkrytým dnem a Jiří občas ukáže na místo, které si pamatuje z doby před napuštěním přehrady. Kamarádi fotí, on si některé věci prohlíží zblízka.

Hladina Orlické přehrady je kvůli dlouhodobému suchu na historickém minimu. Voda ustoupila natolik, že se po desítkách let znovu objevují základy někdejších staveb, bunkry, zbytky mlýna přestavěného na elektrárnu i kameny v místech, kde kdysi stával podolský most. Z krajiny, kterou před desítkami let pohltila voda, se na čas znovu stala součást běžného pohledu.

Jiřího první vzpomínka na Podolsko je z roku 1959, kdy sem přijel na školní výlet. Dnes se sem po více než šedesáti letech vrátil a může si prohlédnout místa, která tehdy znal úplně jinak. „Chodili jsme ještě po starém mostě. Akorát nevím, jestli už byly ty kameny očíslované, nebo ne,“ vzpomíná.

Zobrazit
13 fotografií

Na Orlík teď míří davy. Ne za koupáním, ale za pohledem na svět, který desítky let ukrývala voda. |

Foto: Aktuálně.cz – Linda Veselá

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Osmasedmdesátiletý Jiří stál v Podolsku v roce 1959 těsně předtím, než údolí pohltila voda. O více než šedesát let později se potomek starého vorařského rodu vrátil na stejné místo – suchou nohou. Mimořádný propad hladiny Orlíka vytvořil vzácné časové okno, které odhalilo základy domů, mostu i ztracených osudů, než se nad nimi hladina znovu zavře.

„Prohlídněte si to pořádně. Prohlídněte si to. V životě to nikdo neuvidí. Zatopí to voda,“ říkal před více než šedesáti lety učitel dnes osmasedmdesátiletému Jiřímu. Stál tehdy se spolužáky na starém podolském řetězovém mostě, který ještě vedl přes údolí. Dnes Jiří stojí na téměř stejném místě znovu. Jen místo mostu pod sebou vidí trosky a obnažené dno přehrady zaplněné bahnem.

Pro Jiřího má ten návrat zvláštní váhu. Pochází totiž z vorařské rodiny a k řece má vztah, který sahá několik generací dozadu. Jeho předek je v matrice z roku 1790 vedený jako vorař a v Hojšíně nedaleko Kamýka nad Vltavou se podle Jiřího jeho rodina vorařením živila po staletí.

Na Podolsko tentokrát přijel se dvěma kamarády a fotoaparátem. Společně procházejí odkrytým dnem a Jiří občas ukáže na místo, které si pamatuje z doby před napuštěním přehrady. Některé věci si prohlíží zblízka, jiné vyfotí.

Hladina Orlické přehrady je kvůli dlouhodobému suchu na historickém minimu. Voda ustoupila natolik, že se po desítkách let znovu objevují základy někdejších staveb, bunkry, zbytky mlýna přestavěného na elektrárnu i kameny v místech, kde kdysi stával podolský most. Z krajiny, kterou před desítkami let pohltila voda, se na čas znovu stala součást běžného pohledu.

„V tom jediném měl pravdu“

Jiřího první vzpomínka na Podolsko je z roku 1959, kdy sem přijel na školní výlet. Dnes se sem po více než šedesáti letech vrátil a může si prohlédnout místa, která tehdy znal úplně jinak. „Chodili jsme ještě po starém mostě. Akorát nevím, jestli už byly ty kameny očíslované, nebo ne,“ vzpomíná.

Když mluví o tehdejším výletu, ukazuje směrem do stráně. Právě tam podle něj stávala hospoda. A právě tady od učitele slyšel větu, kterou si zapamatoval dodnes. Všichni tehdy věděli, co má přijít. Voda měla údolí zatopit a starý svět kolem řeky zmizet. Nikdo ale nemohl vědět, že se jednou hladina zase stáhne a místo se na čas vynoří.

Řetězový most skutečně zmizel. Na začátku 60. let ho rozebrali a převezli ke Stádleci na Táborsku, kde stojí dodnes. Samotné místo, přes které kdysi vedl, ale po více než šedesáti letech znovu vystoupilo z vody. „Tak v tom jediném neměl pravdu. Ale taky nemohl vědět, že budou taková sucha,“ říká Jiří.

Podolský řetězový most přitom nebyl jen obyčejnou stavbou. V letech 1847 až 1848 tu vznikl jeden z prvních řetězových mostů ve střední Evropě. V první polovině 20. století pak jeho okolí doplnily také bunkry.

Pro Jiřího však nejde jen o technickou památku, která se po letech vynořila z vody. Když se dívá na místa, kde kdysi stály domy, myslí na jejich obyvatele. „Vždycky chodíme s pokorou do těch stavení, spíš kolem. Vždycky říkám: Tady vždycky někdo bydlel,“ vysvětluje.

Jiří však není sám, kdo se na odkryté dno přišel podívat. Proud návštěvníků pokračuje i ve všední den. Pro většinu z nich je to totiž pohled, který se jim možná už nikdy nenaskytne.

„Nikdy jsme ho neviděli takhle odhalený“

Stejná zvědavost přivedla k přehradě také rodinu z Českých Budějovic. Zatímco Jiří má k místu osobní a rodinnou vazbu, oni ho znají především jako krajinu pod vodou. „Přijeli jsme jenom proto, abychom se podívali na ty základy, jak to vypadá zezdola,“ říká žena.

„Znali jsme to tu jen zatopené. O bývalém mostě jsme věděli, ale nikdy jsme ho neviděli takhle odhalený,“ dodává její muž. Pohled na odkryté dno v nich ale vyvolává i méně příjemné pocity. „Říkám si, jak moc tím musela utrpět ta příroda,“ říká muž.

Jeho žena zase při pohledu na odhalené pozůstatky nechápe, jak hluboko pod hladinou se běžně nacházejí. „Člověk si nedokáže představit, kolik tady bylo vody. Já jsem právě říkala manželovi: Nechápu, proč támhle je takový krátký žebřík. Ale ono je to suchem,“ dodává.

Pro sedmdesátiletou Janu z Milevska je pohled na odkryté pozůstatky ještě osobnější. Připomíná jí vyprávění její maminky o krajině, která už dnes vypadá úplně jinak.