V Toskánsku nikdy nebyla. Češka riskla nákup domu a pod barvou našla skryté fresky

Do Toskánska přitom rodina původně vůbec nemířila. Ještě několik let předtím hledali dům v Bílých Karpatech, odkud pocházejí. Chtěli být blíž přírodě, lesu a klidu a odstěhovat se z prostředí, se kterým se přestávali ztotožňovat. Jenže vhodná nemovitost nepřicházela.

A tak se objevila myšlenka podívat se za hranice. Veronika začala hledat v Itálii, přestože tam předtím nikdy nebyla. Po zhruba půl roce narazila na malý apartmán v Borgu della Sassa. V té chvíli ještě netušila, že se z něj jednou stane jen jedna část jejich nového domova.

Související

22 fotografiíProhlédnout si 22 fotografií

Žádná ruina za euro. Matěj si na Sicílii vybral dům, který má duši, a popsal, co to obnáší

Dva tisíce eur ještě před první prohlídkou

První byt měl tři pokoje, dvě koupelny a kuchyň a byl v překvapivě dobrém stavu. Na místě ji okamžitě zaujaly zachované podlahy a fresky na stěnách. Ještě předtím ale musela udělat něco, co může člověka při hledání domu v cizí zemi pořádně znervóznit: poslat nevratnou zálohu dva tisíce eur, aniž by nemovitost osobně viděla.

Pak s rodinou vyrazila do Itálie. Po prohlídce už neváhali. Psal se rok 2017. „Náhody neexistují,“ říká dnes. Koupě podle ní nakonec trvala přibližně měsíc a administrativu zajišťovala italská mezinárodní agentura. Sama tehdy nemluvila anglicky ani italsky.

První dva roky proto rodina mezi Českem a Itálií přejížděla – někdy na týden, jindy na měsíc nebo na celé léto. Zlom přišel během pandemie. Od roku 2020 jsou rezidenty Itálie. Dnes už dům nevypadá jako nemovitost, kterou si rodina přijela jen na chvíli užít, a zabírá dvě části původního objektu.

Dům z roku 1788 ukrýval fresky

Když Veronika první apartmán kupovala, o minulosti domu prakticky nic nevěděla. Historie přicházela až později – od místních lidí, historiků a při samotných stavebních pracích. Dům nechal v roce 1788 postavit rod Fantacci, který do Sassy přišel ze severu Itálie. Podle místních informací šlo o zámožnou rodinu, jejíž členové vlastnili v obci více domů. Jeden z pozdějších majitelů v objektu provozoval lékařskou ordinaci. Kolem poloviny 20. století se nemovitost začala rozdělovat a prodávat po částech.

Právě rozdělení domu nakonec vysvětluje, proč dnes rodina obývá jeho dvě části. První, malý apartmán koupila v roce 2017. O sedm let později, v roce 2024, přikoupila i druhou, výrazně větší část. A právě ta potřebovala mnohem víc práce. Původní podlahy v horním patře musely pryč, bylo nutné zpevnit strop a renovovat staré trámy. Z domu se odvážely čtyři tuny materiálu – v úzkých uličkách historické vesnice přitom nebylo možné pracovat způsobem, na jaký jsou zvyklé moderní stavby.

Při odkrývání zdí navíc čekalo překvapení. Veronika s dcerou začaly ze stěn opatrně odstraňovat bílý nátěr a postupně se objevovaly další fresky. Pracovaly na nich několik dní. Když už měly zkušenost s jejich odhalením v dolním apartmánu, napadlo je zkusit štěstí i nahoře. V obývacím pokoji skutečně objevily velkou malovanou plochu.

„Nikdy bych si nedovolila zasahovat víc do rekonstrukce tak starého domu, jen jak to bylo nutné. Chtěla jsem ho zachovat tak, jak byl původně, včetně nástěnných fresek a zachovalé původní podlahy,“ říká Veronika, která sama pracuje jako výtvarnice.

Starý dům musel dostat novou techniku

Téměř všechno technické vybavení bylo zastaralé. Vyměnily se rozvody plynu, přívody vody a část elektroinstalace, nové jsou koupelny a původní vytápění malým krbem nahradila peletová kamna v obou částech domu. Naopak tam, kde nebylo nutné zasahovat, se snažili původní podobu zachovat. Jedním z nejvýraznějších prvků zůstalo kamenné zdivo. V některých místech ho nechali znovu odkrýt a odborně opískovat.

„Osobně se mi líbí propojovat moderní věci se starým nebo spíše původním,“ vysvětluje Veronika. Právě u takové práce podle ní není prostor pro improvizaci. Na rekonstrukci proto najali místní firmu, jejíž majitel se opravám starých domů věnuje, stejně jako jeho otec a dědeček. Výhodou nebyla jen zkušenost s kamenem a trámy, ale také znalost místních poměrů.

Celá rekonstrukce obou částí trvala přibližně rok. Rodina přitom v domě během prací bydlela. Nejprve se opravovalo horní patro, potom tři měsíce spodní část a nakonec přišla na řadu sklepní část s jeskynními prostory. Právě tam se skrývalo možná největší překvapení.

Záchod nad služebnictvem a jeskyně pod domem

Při rekonstrukci sprchového koutu v menším apartmánu narazili na zazděný otvor. Teprve místní historik vysvětlil, k čemu kdysi sloužil. Šlo o takzvaný suchý záchod. Podle jeho výkladu bydlela zámožná rodina v horním patře a odpad propadal dolů do prostoru, kde ho odklízelo služebnictvo. Protože byl otvor později zazděný, předchozí majitelé o něm nevěděli.

A pak jsou tu sklepní prostory. V nich se dochovala původní nádrž na dešťovou vodu, která kdysi sloužila celé obci. Navazují na ni skalní jeskyně, kterým místní říkají „groty“ a které měly sloužit k uskladnění obilí. S místem se pojí také legenda o hrobu starých Etrusků ukrytém v jedné z jeskyní. Jistotu o něm rodina nemá, ale Borgo della Sassa leží v oblasti spojené s etruskou kulturou, a tak tajemství zapadá do atmosféry domu, který má za sebou téměř dvě a půl století.

Z domu se stal domov, apartmán i galerie

Původně přitom Veronika žádný velký projekt neplánovala. První malý apartmán měl být jednoduše místem pro rodinu. Když ale o několik let později získali i druhou část domu, bylo jasné, že celý objekt je pro jejich vlastní bydlení příliš velký. Rozhodli se proto část pronajímat.

Vznikla Casa d’Arte, apartmán pro hosty, který má být zároveň místem, kde se lidé mohou setkat s uměním. Výtvarnice Veronika už od roku 2022 provozuje galerii ve Volteře a postupně začala své dvě vášně spojovat i doma. Galerie a Studio d’Arte jsou právě ve sklepních prostorách domu. Hosté se tak mohou ubytovat v historickém domě a zároveň si prohlédnout její obrazy. Součástí prostoru je také sál, kde mohou posnídat.

„Dům doslova dýchá uměním, teď už ze všech stěn,“ říká. Nejde přitom jen o dekoraci. Vybavení vybírali tak, aby staré materiály nepřehlušilo. K původnímu kameni, trámům a freskám přibylo současné vybavení a nábytek v toskánském stylu. Některé části interiéru si rodina zařizovala sama, stejně jako se podílela na odkrývání fresek nebo dohledu nad stavbou.

Zobrazit
28 fotografií

„Začal znovu dýchat“

Dům stojí přímo v centru obce Borgo della Sassa. Rekonstrukce proto nebyla záležitostí, kterou by šlo před okolím schovat. Místní sledovali, co se za zdmi děje, a dnes podle Veroniky chodí někteří dovnitř jen proto, aby si výsledek prohlédli. „Po náročné rekonstrukci v centru obce chodí lidé dům obdivovat a někteří i děkovat, že dům začal znovu dýchat a žít,“ říká.

Přizpůsobit se místním pravidlům a tempu ale podle ní bylo stejně důležité jako najít dobré řemeslníky. Po letech v Itálii už ví, že při opravě historického domu nestačí jen dobrý rozpočet a projekt. Pomáhají vztahy, znalost prostředí a ochota přijmout, že věci mohou fungovat jinak než v Česku.

Dnes už by proto dům neopravovala jinak. Ví, že život v kamenném domě není totéž jako bydlení v moderně zatepleném českém domě. Je v něm chladněji, některé věci jsou méně pohodlné a historická stavba si žádá neustálou pozornost. Přesto říká, že by neměnila.

A když se vrací do úzké uličky Via della Chiesa, je to stále stejné místo, které před devíti lety viděla poprvé. Jen už dnes ví, co se skrývá za jeho zdmi. Fresky, kámen, trámy, stará nádrž, zazděný suchý záchod i jeskyně, kolem nichž kolují příběhy. Z apartmánu, který kdysi koupila téměř naslepo, se mezitím stal domov, galerie i místo pro hosty. A především dům, který podle ní dostal druhý život.

Video: Učitelka Anna Štukhejlová provází svou chalupou

Zdroj: autorský článek