reklama
 
 

Rozdával lidem utíkajícím na Západ snímky okupované Prahy. Teď se poznal na Koudelkově fotce

20. 8. 2018 17:35
Od vpádu vojsk Varšavské smlouvy letos uplynulo padesát let. Aktuálně.cz při příležitosti výročí hledá hrdiny ze slavných fotografií Josefa Koudelky, který události srpna 1968 zaznamenal. Na snímku z Václavského náměstí, kde skupina mladíků s pomocí kovových trubek brání sovětskému tanku v cestě, se poznal dvaasedmdesátiletý Jan Špaček. Nyní přinášíme jeho svědectví. "Vojákům už naše snažení bylo jedno. Zalezli si dovnitř a pokuřovali. Byli odmítaví a odpovídali nám jen málokdy. Když jsem se pak vrátil domů do Dejvic, zjistil jsem, že si tam vojska vybudovala štáb, a tanky zaplnily celý Kulaťák," líčí Špaček se snímkem v ruce.

Tu osudovou srpnovou noc ho v bytě v pražské Hanspaulce probudil dunivý hluk motorů. Na podobná vyrušení ze spánku si tehdy dvaadvacetiletý Jan Špaček už zvykl. Zvuky z letiště při inverzním počasí doléhaly do vilové čtvrti často, a tak mladík zamhouřil oči a pokusil se vrátit zpět do říše snů, snů o kompromisu mezi socialismem a kapitalismem.

Když 21. srpna ráno vyšel ven, čekal ho na Velvarské ulici děsivý pohled, protože se tam už srocovaly tanky vojsk Varšavské smlouvy, které Československu přijely nabídnout "bratrskou pomocnou ruku".

V době Pražského jara, která sovětské okupaci předcházela, dnes dvaasedmdesátiletý Špaček studoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT. "O politiku jsme se já ani mí spolužáci příliš nezajímali. V létě 1968 nás trápilo spíš zkouškové a taky jsme se už snažili nějak vydělávat," přiznává.

Přestože patřil k lidem, kteří se politice při svých každodenních starostech spíš vyhýbali, změny společenského ovzduší si začal všímat už po studentské stávce v listopadu 1967.

Na jaře následujícího roku pak sledoval zářící pohledy spolužáků, kteří se vraceli ze zahraničních studijních pobytů. "Pořád si vybavuju, jak mi popisovali chuť Coca-Coly, kterou popíjeli při výletu na Glossglockner a kterou jste u nás nesehnali ani v Domě potravin na Václaváku," usmívá se Špaček.

V červenci strávil nadšený vodák tři týdny sjížděním Vltavy, ale na začátku srpna už nastoupil na brigádu v jednom z výzkumných ústavů v pražské Krči, který se stal v roce 1971 součástí nově založeného Institutu klinické a experimentální medicíny. Jako stážista spolupracoval na vývoji defibrilátorů pro pacienty se srdečními problémy. Do Krče zamířil přes ucpanou Prahu i v den sovětské invaze, ale na práci tehdy s kolegy ani nesáhl.

"Všichni jsme byli pokleslí, napínali jsme uši k rozhlasu a všechno nahrávali na magnetofony," popisuje Špaček. Do ulic mezi protestující ovšem vyrazil až o dva dny později, kdy byla situace o něco klidnější, a i když nebyl náturou zrovna revolucionář, dostal prozíravý nápad. Tušil, že skutečný obraz toho, co se v Československu děje, by se do zahraničí přes sovětskou propagandu nedostal, a tak vzal úkol do vlastních rukou.

Coby vášnivý fotograf popadl svou německou zrcadlovku Exa a 23. srpna ráno se vydal na Václavské náměstí, kde už z budov čouhaly díry po střelách tanků. Připletl se ke skupince vrstevníků, kteří tankům rvali pod kola kovové trubky, a následujících padesát let netušil, že po fotoaparátu v ony kritické dny nesáhl jen on a že ho při jeho procházce okupovanou Prahou zvěčnil fotograf Josef Koudelka.

"Vojákům už naše snažení bylo jedno. Zalezli si dovnitř a pokuřovali. Někteří z nás se s nimi pokoušeli mluvit rusky, ale byli odmítaví a odpovídali jen málokdy. Pokračoval jsem na Staroměstské náměstí, kde dělo mířilo přímo na radnici, a pak jsem se pěšky vrátil domů do Dejvic, kde si vojska vybudovala štáb a tanky zaplňovaly celý Kulaťák. Když jsem v září dodělával některé zkoušky, tanky mě z okna pozorovaly, což byl hrůzostrašný pohled," líčí Špaček, jak to vypadalo na pražském Vítězném náměstí.

Hned druhý den se pokusil pořízené snímky vyslat za západní hranice a to nejrychlejší možnou cestou. Zastavoval řidiče spěchající z okupované země pryč a chtěl po nich, aby jeho svědectví zavezli až tam, kde se bude moci šířit dál.

"Dálnice na Vídeň ještě neexistovala a všechna auta jezdila výpadovkou kolem našeho ústavu v Krči. Spolu s kamarády jsme z plátěných tašek vytahovali kinofilmy nebo vyvolané fotky a rozdávali je prchajícím zahraničním turistům nebo Čechoslovákům, kteří se rozhodli emigrovat. V autech mizeli brečící ženské a chlapi, co si řekli, že už je u nás nic dobrého nečeká," vypráví Špaček.

Dubček ani Smrkovský pro zemi víc udělat nemohli

Jeden z jeho dobrých kamarádů stihl před uzavřením hranic odejít do Francie, ale Špaček o exilu příliš neuvažoval. Doma ho drželi starší rodiče, kteří v důchodu potřebovali, aby se o ně syn postaral. A tak nevyužil ani šance, která se mu naskytla zkraje roku 1969, kdy vyjel na dvouměsíční stáž do nizozemské centrály technologické společnosti IBM. "Bojoval jsem s cizím jazykem, ale hlavně se mi hrozně stýskalo. Po kamarádech i po Dejvicích. Návratu domů jsem nikdy nelitoval," svěřuje se.

Přestože Špaček ani jeho známí nechtěli věřit, že by Sovětský svaz uvolňování politických poměrů v Československu mohl utnout, signály naznačující budoucí vývoj se podle něj objevily už v červenci.

Ve východoslovenském městě Čierna nad Tisou poblíž hranice s Ukrajinou se tehdy sešel symbol reforem Alexander Dubček se ztělesněním sovětské síly Leonidem Brežněvem. "Zároveň s tím přišla do Československa na vojenské cvičení ruská posádka a nechtěla pryč. Byla to zdvižená pěst, která hrozila, že takhle to dál nejde, což si ale nikdo nepřipouštěl," vzpomíná Špaček.

Když reformní komunisté varování silnějšího bratra neuposlechli a nezbavili československý socialismus lidské tváře, následoval o necelý měsíc později trest, kvůli němuž se Dubček a Brežněv setkali znovu. Při jednáních v Kremlu už sověti dali svému neposlušnému satelitu ultimátum, a tak většina představitelů československé vlády včetně lidmi vzývaného Dubčeka nebo podobně populárního Josefa Smrkovského, podepsali Moskevský protokol, kterým vpád vojsk Varšavské smlouvy odsouhlasili.

"Když jsem po letech pracoval ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí, kde umíral Smrkovský, prohodil jsem s ním o tom pár slov a bylo vidět, že byl z toho, jak to dopadlo, strašně zklamaný. Věřím ale, že on, Dubček ani nikdo jiný pro zemi víc udělat nemohli," říká smířlivě Špaček.

Perzekuce na vysokých školách, které zesílily po upálení Jana Palacha v lednu 1969, se ho osobně nedotkly, a tak v roce 1971 úspěšně dostudoval a v následujících letech se staral o technické vybavení nemocnic.

"Pár skvělých pedagogů z mé fakulty zmizelo a všichni docenti pak vstupovali do komunistické strany. Já jsem naštěstí zůstal nestraník a v nemocnicích, kde jsem pracoval, jsem se pohyboval mezi odborníky v medicíně, na které normalizace tolik nedoléhala. Na konci osmdesátých let jsem se ale setkával i s chartisty, například se sochařem Olbramem Zoubkem, kteří řádění režimu odnášeli daleko hůř," dodává Špaček.

Video: Podívejte se, co si o reakci československých politiků na sovětskou okupaci, myslí Petr Pithart

Okupace? Dubček to nemohl ani vyslovit, neměl odvahu, bylo to tabu. Ustoupili jsme síle a šli jí vstříc, porážka byla nevyhnutelná, říká Petr Pithart | Video: Daniela Drtinová |  31:26

autor: Tomáš Maca | 20. 8. 2018 17:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama