V pasťáku jim bylo lépe než u rodičů. Teď ale hrdinové filmu Pasažéři neumějí žít

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
13. 1. 2019 19:23
V úterý 15. ledna jde do kin celovečerní dokument Jany Borškové Pasažéři. Režisérka šest let sledovala čtyři děti z dětského domova v Dobřichovicích. S kamerou je doprovázela během jejich prvních roků v reálném životě a natočila velmi silné a často smutné chvíle. Díky tomu, že se stala jejich dobrou známou, přinesla velmi otevřené výpovědi. "Bylo by to dobrý vyrůstat s rodiči, ale víc nám dal pasťák. Doma jsme chodili otrhaní, špinaví, smrděli jsme, nezájem. Chodili jsme všude ven. A teď? Podívej se na mě!" říká jeden z hrdinů filmu svému otci.
Můj život po odchodu z děcáku. Jak si děti z filmu Pasažéři představují svou budoucnost | Video: Pilot Film

Vyrůstali v dětském domově v Letech u Dobřichovic. Kvůli zanedbané péči v rodinách trpěli psychickými problémy, docházeli proto na dramaterapii, jež pomocí hraní divadla řeší jejich traumata a učí je také náležité reagovat v různých životních situacích a sociálních rolích.

Se svým velmi působivým představením, v němž hrají sami sebe a své představy o životě po odchodu z dětského domova, se dostali až na prkna Divadla Bez zábradlí v Praze. Tam zaujali scenáristku a dramaturgyni České televize Janu Borškovou. Začala proto jejich zkoušky navštěvovat s kamerou a sledovala zde osm klientů domova.

Postupně jí ale začali mizet. Dosáhli totiž plnoletosti a ocitli se za branami zařízení, v reálném životě. Čtyři z nich se jí podařilo objevit a přesvědčit k dlouhodobějšímu natáčení. Začala k nim jezdit, navštěvovat jejich rodiny, někdy i na několik dní. Získala si jejich důvěru, stala se jejich dobrou známou. Díky tomu vznikl velice silný dokument Pasažéři, v němž protagonisté mluví o svých těžkých osudech zcela otevřeně, jako by tam kamera nebyla. Jana totiž není cizí.

"Točila jsem je šest let. Nešlo mi o šest let natáčení, ale o šestileté vybudování vztahů, abychom mohla natočit tak otevřené scény, jaké tam jsou," vysvětluje autorka. Na dotaz, zda za rodinami normálně přišla a oni ji akceptovali, odpovídá: "Ne, já jsem tam nezazvonila. Oni nemají elektřinu. Já jsem tam prostě přišla."

Šlo o velmi náročné natáčení, vystopovat své hrdiny, kde se zrovna nachází, vyžadovalo skoro detektivní práci.

Nezažili opravdové dětství

Když byli malí, zažili bídu, hlad, chaos, nefungující vztahy v rodině.  Někteří měli dětí víc, než dokázali uživit. Třeba maminka Pepy a Milana, dvou hrdinů dokumentu Pasažéři.  Do "pasťáku" přišli ještě s dalšími čtyřmi sourozenci od různých tatínků.

Pak je tu Bajdy, jenž vyrůstal v Děčíně a už v šesti začal kouřit trávu. Jak ve filmu říká, měl hodně sourozenců a rodiče dávali peníze místo na nájem do hracích automatů a na sázení. "Ale já jim to nemám za zlé. Poznal jsem jiné lidi, jiné prostředí, vyučil jsem se, udělal si řidičák na traktor, naučil jsem se lyžovat, mám svářečák, jsem rád," vyjmenovává spokojeně.

Podobně k tomu přistupuje i Pepa, jenž před kamerou svému tatínkovi říká, jak je rád, že do pasťáku odešel. "Bylo by to dobrý vyrůstat s rodiči, ale víc nám dal pasťák. Doma jsme chodili otrhaní, špinaví, smrděli jsme, nezájem. Chodili jsme všude ven. A teď? Podívej se na mě!"

Ale pak je tu Pali, útěkář. Říká, že mu v děcáku nescházelo nic, jen rodina. A tak čekal, až si pro něj rodiče přijdou. Jenže nepřišli. Maminka mu zemřela, utíkal proto za tatínkem. Ten si ho až na prahu plnoletosti vzal nakonec do péče.

Mají se postavit na vlastní nohy, ale neví jak

V dětském domově se je snažili připravit na život venku, ale nakonec bylo všechno mnohem složitější. Pepa se vyučil kuchařem, ale jak říká, neumí pořádně udělat ani polévku. A tak se zkouší živit jinak, třeba u pásu.

Bajdi se vyučil svářečem a zámečníkem, nedělá ani jedno, bydlí u matky v Děčíně, pracuje jen příležitostně, třeba jako pomocná síla na stavbě.

Pali, jelikož pořád utíkal, se nevyučil vůbec. V rychlém sledu za sebou se mu narodí dvě děti, nedokáže je uživit. "Práci mi nedají, protože jsem černý," říká. To mu ale rozporuje jeho žena Maruška. Prý kdyby opravdu chtěl, nějakou práci by si našel. Třou bídu a neustále se stěhují.

Na novinářské projekci režisérka přináší pozoruhodné rozuzlení tohoto příběhu. "Pali už má s Maruškou třetí dítě, po dvou synech tentokrát dceru Bellu. Stále nepracuje, ale začala pracovat Marie. Dělá ve Škodovce, skládá tam krabice, chodí tam na třísměnný provoz, Pali se doma pokouší starat o tři děti. V rámci možností."

Nevyučil se ani Milan. Našel si přítelkyni. Ta mu vyčítá, že opakuje chyby svého otce - místo aby se najedl, dá si cigaretu a na hlad zapomene. "Milan hledá svou mužskou roli, kterou nemohl okoukat od otce. Někdy to bere přes silácké řeči," vysvětluje Jana Boršková. "Ti nejkřehčí se většinou navenek jeví jako ti nejtvrdší," dodává.

Důvody, proč se jejím protagonistům v některých oblastech života nedaří, jsou prý velmi podobné. Neměli rodinné zázemí, přišli se do dětského domova a nedostali v dětství základní věci, které nutně potřebovali - lásku, přijetí, pocit bezpečí ani hranice a mantinely svého života. 

Hrdinové jsou ve svém životě pasažéři, nikoliv řidiči

Podtitul dokumentu zní "Jaké to je sedět na zadním sedadle svého života?" Tihle mladí lidé jsou totiž většinou pasivními pasažéry, nikoli těmi, kdo by svůj život odněkud někam řídili.

"Pasažéři nejsou schopní převzít za svůj život odpovědnost a směr jejich života určují okolnosti, nad kterými nemají kontrolu. Převzít zodpovědnost za svoje činy je znakem dospělosti. Pro děti, které nevyrostly s dobrými vzory, je to velmi těžký úkol," říká k tomu režisérka.

Stále však u jejich příběhů věří v dobrý konec. Tedy pokud budou chtít a budou mít dostatek síly.

Pepa: Dvakrát skončil na psychiatrii, dokázal se zvednout

Jako nejsvědomitější a nejcílevědomější se ukazuje Pepa. Dokázal se postavit na vlastní nohy, pronajmout si a vybavit domek. Chce dobře žít, a tudíž i vydělat dostatek peněz, maká na sobě i v práci. Jenže s ním těžce zamává rozchod s přítelkyní a skončí na psychiatrii v Bohnicích.

Svou cílevědomostí a zarputilostí se dokáže ze všeho dostat zpět. "Jsem šťastný. Hlavně už ne žádnou ženskou," přeje si. Ale je tu další přítelkyně, další těžký rozchod. Podřeže si žíly a skončí v psychiatrické nemocnici v Dobřanech. "Musím odtud hlavně rychle pryč, nebo tady z toho opravdu zcvoknu," líčí v dokumentu. I tentokrát se dokáže dostat zpět, do normálního života.

Když se ho diváci na předpremiéře v Řevnicích u Prahy ptají, co nyní dělá, usměje se a řekne: "Dělám úplně to samé, co vy. Chodím do práce, platím nájem, prostě žiju."

Mezi čtyřmi hrdiny a režisérkou Janou Borškovou se vyvinuly natolik pevné vazby, že je sleduje i dál, ovšem už ne s kamerou. "Zkrátka mně není lhostejný jejich osud. Ale není to vždy jednoduché je vypátrat. Často nemají mobilní telefon, někteří ani elektřinu," dodává.

Snímek teď míří do kin v rámci distribučního projektu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava s názvem Česká radost v českých kinech. V úterý 15. ledna má premiéru v pražském Kině Pilotů, o den později se představí v kasárnách Karlín během večera, na němž se bude diskutovat o problému, o němž snímek pojednává - jak se "děcka z pasťáku" mohou postavit na vlastní nohy. Po půl roce v kinodistribuci ho odvysílá Česká televize, jež se na vzniku podílela.

Sledujte ukázku z dokumentu Pasažéři: 

Ukázka z filmu Pasažéři | Video: Pilot Film
 

Právě se děje

Další zprávy