Největší bizár v nádražní restauraci bylo jídlo podávané na frisbee, říkají autoři blogu Vágus

Největší bizár v nádražní restauraci bylo jídlo podávané na frisbee, říkají autoři blogu Vágus
Matouš Hrdina, Alžběta Medková a Jiří Krejčík našli zalíbení v nádražních restauracích, které recenzují na blogu Vágus.cz.
Do této bubenečské nádražky chodili blogeři jako do obýváku. Majitel ji však nedávno musel zavřít kvůli povinné elektronické evidenci tržeb.
Na zákaz kouření v restauracích reagovala nádražka ve Žďáru nad Sázavou následovně.
Blogěři si do nádražek chodívají odpočinout od svých sociálních bublin. Když je v hospodských hovorech něco zaujme, nenápadně se vmísí do debaty.
Foto: Vágus.cz
Tomáš Maca Tomáš Maca
13. 2. 2018 11:08
Třicátníci Alžběta Medková, Jiří Krejčík a Matouš Hrdina mají už deset let zvláštní zálibu. Při cestách vlakem se zastavují v nádražních hospodách, do kterých by se někteří cestující báli vkročit, a hodnotí úroveň jejich pohostinství. Recenze plné nadsázky publikují na blogu Vágus.cz a dvakrát už je vydali i knižně pod názvy Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh a Chcípni do rána na chlupatý zuby, které odkazují na hlášky nádražkových hostů. „Největší bizár, který jsme v nádražce dostali, bylo jídlo v Kojetíně podávané na létajícím talíři frisbee,“ prozradili v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jak se na nádražních restauracích podepisuje zavedení elektronické evidence tržeb a zákaz kouření?

Matouš: Podniky s funkčním byznys modelem EET zvládají. Nádražky ale patří spíš k podnikům, jejichž zisky ani předtím nebyly valné, nacházejí se v prostředí, které často zoufale potřebuje rekonstrukci, a jejich provozovatelé nebývají zrovna schopní podnikatelé. Povinné EET a zákaz kouření tak pro ně může představovat poslední hřebíček do rakve. Záleží taky na tom, jestli se v nádražce vaří, protože jídlo logicky přinese větší zisky než jen točené pivo, i když právě na něj lidé do nádražky chodí nejčastěji.

V jednom z článků na vašem blogu jsem četl přepis esemesky, ve které vám majitel bubenečské nádražky s lítostí psal, že musel kvůli povinné EET zavřít. Stává se vám často, že si na vás v podobné situaci některá navštívená nádražka vzpomene?

Jiří: To ne, ale do nádražky v Bubenči jsem chodil jako do obýváku, takže jsem si s personálem občas volal.

Alžběta: Byla to naše domovská nádražka, kde jsme organizovali i různé kulturní akce. Protože stála na odlehlém místě, mohly se tam konat třeba punkové koncerty, které by jinde neměly prostor. Zajímavá je taky proto, že fungovala i po tom, co ve stanici přestal zastavovat vlak.

Jiří: Když se zastávka přesunula o necelý kilometr dál do Podbaby, zareagovala na poptávku po nádražce okamžitě blízká benzínka, která začala nabízet teplá jídla do ruky, prodávat lahváče a zavedla venkovní posezení.

Proč by byla škoda, kdyby levné hospody z nádraží zmizely?

Matouš: Když vynecháme dojímání a zaměříme se na čistě praktickou stránku, tak je potřeba říct, že lidé tráví čekáním na nádraží dost dlouhou dobu. Proto by měli mít možnost si tam sednout a občerstvit se. Moderní pojetí zastávek se třemi sedátky a automatem na pití jim nevychází příliš vstříc.

Mnoha cestujícím se ale nádražky mohou zdát příliš ošuntělé, takže raději čekají na nástupištích.

Matouš: Všechny nádražky ale nevypadají jako pajzly a výčepy horší kvality.

Alžběta: Když lidi vědí, že se na nádraží vaří dobře, tak třeba i z města přijdou, nebo se tam při cestě vlakem záměrně zastaví. Stejně jako u jiných restaurací najdete hrozné nádražky, ale i ty hezké. Liší se to kraj od kraje a spoj od spoje.

Matouš: Kdybychom se podívali na jídelní lístky prvorepublikových nádražek, zjistili bychom, že to byly spíš lepší restaurace s mnohdy luxusním jídlem a výstavními prostory. Dnes ale manažeři nádraží vůbec nepočítají s tím, že se na nich člověk bude zdržovat. Vybudují maximálně trafiku s oknem, kde prodávají kafe, a tím to hasne.

Jako opačný příklad může sloužit pražské hlavní nádraží, kde nakoupíte i kosmetiku nebo oblečení. Co říkáte na služby, které lidem nabízí?

Matouš: Hlavní nádraží zabírá z poloviny obchoďák, ale místo, kde byste se mohli za normální cenu najíst, tam zase chybí. Burger King a McDonald´s nepočítám. Nejsou tam skoro žádné lavičky.

Alžběta: Ty tam nedávají, aby jim na nádraží neseděli lidé bez domova, nebo jiní takzvaně problémoví občané, kteří tam ale stejně chodí. Bohužel se nejspíš nevyhneme tomu, že se z nádraží stanou výhodné komerční prostory podobné těm v západní Evropě.

Jiří: Na Západě už bývá dálková železniční doprava daleko víc propojená s městskou hromadnou dopravou a cestující tráví na tratích mnohem méně času. A úměrně tomu tráví méně času na nádražích.

O nádražních hospodách jste začali psát v době, kdy jste dojížděli do větších měst za studiem. Co přimělo partu dvacetiletých vysokoškoláků k navštěvování hospod, kde se příliš mladých lidí nezdržuje?

Jiří: Mladí vysokoškoláci čerstvě po maturitě přece cestují nejvíc.

Alžběta: Jasně že lidi našeho typu do nádražek většinou nechodí, protože tu panuje stereotyp, že jsou hnusné. Pokud by mi na přestupu nezbývalo tolik času a nerozhodla se recenzovat nádražky, vyhnula bych se jim podobně jako asi každý. Když jsme ale založili blog, zjistila jsem, že mají své kouzlo.

Matouš: Sebekriticky musíme přiznat, že nás k nádražkám dovedlo hledání autenticity, která mnohým vyvoněným podnikům schází, a proto nás na rozdíl od hospod na nádražích nikdy nelákalo si do nich sednout. I my ale máme limity nádražek, do kterých bychom už nešli.

Stalo se vám někdy, že jste z nádražní restaurace raději vycouvali?

Alžběta: Většinou je objíždíme společně a v partě se dá zvládnout leccos. Jednou jsem ale přišla sama do nádražky, kde to smrdělo tak, že jsem si řekla, že tam nebudu sedět jenom proto, abych si mohla odškrtnout další hospodu. Podobné věci se ale stávají jen výjimečně.

Na blogu píšete, že nádražky představují demokratická místa, kde se scházejí lidé různého věku, vzdělání i národnosti. Přitahuje vás tedy i setkání s jinými sociálními bublinami?

Jiří: Osobně se mi ani tak nechce vstupovat do jiných bublin, jako spíš vystoupit ze své vlastní a na chvíli si od ní odpočinout. Nádražky jsou podniky, kde se může kdykoliv potkat naprosto nepravděpodobná sorta lidí.

Matouš: Já si na rozdíl od Jirky s lidmi zas tak rád nepovídám, což vůbec nevadí, protože ani tichý opilec, který si sedí sám v koutku, nikoho neobtěžuje.

Alžběta: Na rozdíl od hospod ve městech, kam většinou chodí stálí štamgasti, do nádražek přicházejí všichni, kteří cestují vlakem, což je pestřejší klientela.

Jak zahajujete konverzaci, když už se rozhodnete dát se s někým v nádražce do řeči?

Jiří: Volíme spíš metodu zúčastněného pozorování, takže když nás v hovorech něco zaujme, tak se na to zeptáme a nenápadně se vmísíme do debaty. Žádnou konkrétní větu, kterou bychom prolamovali ledy, nemáme.

Vzpomenete si z poslední doby na nějakou nádražkovou historku?

Alžběta: Já jsem byla nedávno v nádražce čtvrté cenové kategorie nedaleko Prahy, kde kamarádi křtili literární časopis. Uvnitř popíjelo patnáct studentů z fildy, kteří opravdu vypadali jako intelektuálové, kteří se zabývají překlady světové literatury. Kromě nich tam seděli jen dva štamgasti pohybující se na hraně sociálního dna a naprosto opilý výčepní, který vyřvával a házel lahvemi.

Jiří: Pointa přišla, když ti dva stálí hosté při odchodu prohodili, jak je super, že do nádražky konečně zavítali nějací normální lidi, a ne ta verbež, která tam chodí běžně.

Alžběta: Hostinský pak po nás vůbec nechtěl zaplatit, takže druhý den asi nebyl moc spokojený.

Vaše čtenáře neinformujete jen o českých nádražkách, ale popisujete i podobné hospody v jiných zemích. V čem se ty zahraniční oproti domácím liší?

Matouš: Nádražky v zemích bývalého Rakouska-Uherska často nerozeznáte od těch českých. Západní Evropa pak na nádražích vypadá hodně supermarketově.

Jiří: I když i na nádraží Liverpool Street v Londýně jsme objevili krásnou nádražku, která vypadala jako typická anglická hospůdka. Já pak dost často cestuju do Indie, kde se v nádražkách netočí pivo a lidé se tam chodí spíš najíst. Cestování vlakem po Indii připomíná situaci u nás před sto lety. Vlaky jezdí daleko, bývají poruchové a mívají dlouhá zpoždění. Několikahodinovému čekání odpovídá i vybavenost tamních nádraží, která počítají s tím, že si budete chtít zkrátit dlouhou chvíli. Podobně jako si v českých bufetech dáte nepovedenou bagetu, tak si v indických rychlých občerstveních pochutnáte na nevalném thálí nebo zvlhlé smažence.

Postřehy z nádražek už jste vydali ve dvou knihách. Kdo je čte?

Jiří: V jednom prodejním místě mi majitel vždycky říká, že knížku kupují jenom hezké ženské. Asi se mi snaží zalichotit. Já si ale myslím, že si ji pořizují jednak mladší vzdělanější lidé, kteří hodně cestují a mají zálibu v lehkém bizáru, a pak starší čtenáři, kteří toho zamlada hodně projezdili a chtějí si na ty časy zavzpomínat. Nepodceňoval bych ani skupinu šotoušů, kteří jsou blázni do všeho, co se týká vlaků.

Všichni tři jste natrvalo zakotvili v Praze, takže vlakem tolik nejezdíte. Podaří se vám nabrat dostatek materiálu, abyste o nádražkovém dobrodružství napsali třetí díl?

Alžběta: Recenze na blog nepřidáváme jenom my tři. Přidalo se k nám kolem deseti dalších lidí, kteří spolupracovali i na knížkách.

Jiří: Je pravda, že už tolik necestujeme a třeba já přijdu s nádražkama do styku, jen když jedu k rodičům nebo na hory. Chystáme se ale prozkoumat nádražky v Sudetech, které jsme zatím míjeli, přestože tam dodnes funguje nejhustší železniční síť v Česku.

 

Právě se děje

Další zprávy