Utajovaný příběh z koncentráku. Syn vypátral tragický příběh své matky v Terezíně

Tomáš Maca Tomáš Maca
24. 11. 2021 11:04
Franka Frištenského odmala formovali slavní zápasníci z otcova rodu, a tak se po emigraci z Československa profesionálně věnoval sportu. O předcích z matčiny strany nic nevěděl. Hana Kleinová synovi nikdy neřekla, že přežila koncentrační tábor a domů se vrátila jako sirotek. Při psaní knihy Moje máma z Terezína, která vyjde 1. prosince, proto pátral v archivech a zpovídal její spoluvězeňkyně.
"Kdykoli jsem se mámy zeptal, kde jsou její rodiče, odpověděla mi, že zemřeli už před válkou. Tím to haslo. Dlouho jsem ani netušil, že máma byla Židovka," říká třiasedmdesátiletý Frank Frištenský.
"Kdykoli jsem se mámy zeptal, kde jsou její rodiče, odpověděla mi, že zemřeli už před válkou. Tím to haslo. Dlouho jsem ani netušil, že máma byla Židovka," říká třiasedmdesátiletý Frank Frištenský. | Foto: Tomáš Novák

Hana Kleinová pocházela z poměrně zámožné židovské rodiny. Otec Rudolf pracoval jako prokurista u farmaceutické firmy, takže si mohl dovolit vilu na pražském Smíchově, kde matce Martě s péčí o děti a domácnost pomáhaly dvě služky. Rodiče Hanu a jejího o tři roky staršího bratra Petra brali do divadla, jezdili s nimi na dovolenou, a dokonce vlastnili automobil, což v Československu v třicátých letech nebyl zdaleka standard.

Prvorepublikovou idylku ovšem záhy začal ohrožovat nástup nacismu. Když Hitler po převzetí moci zavedl norimberské zákony, začali Židé z Německa utíkat do Československa, kde byli před rasovou diskriminací ještě nějakou dobu uchráněni. V říjnu 1938 však země přišla o pohraničí a na jaře následujícího roku ji Němci obsadili. V nově vzniklém protektorátu židovští obyvatelé postupně přicházeli o zaměstnání, majetek i důstojnost.

V následujících letech nacisté začali s deportacemi do koncentračních táborů a ušetřeni nezůstali ani Kleinovi. V květnu 1942 obdrželi oznámení o tom, že je přiřadili k transportu do ghetta v Terezíně, které vzniklo o rok dříve. Pár dnů nato už se i s dětmi museli dostavit na Radiotrh, židovské shromaždiště v pražských Holešovicích, odkud je nacističtí oficíři následně poslali na nádraží Bubny. Tam na ně a další tisíce deportovaných čekaly vlaky směřující do Bohušovic nad Ohří, obce sousedící s Terezínem.

S sebou si mohli vzít jen zavazadla o maximálně padesáti kilogramech na osobu. Proto si na sebe mnoho lidí navzdory teplému jarnímu počasí navléklo několik vrstev oblečení včetně těžkých kabátů. Když z nádraží v Bohušovicích dopochodovali do ghetta, čekala je kontrola ve sklepní místnosti přezdívané šlojska, během níž je nacističtí dozorci obrali i o to málo, co si přinesli. Spousta věcí se totiž Němcům hodila.

Během vstupní prohlídky se navíc rodiny rozdělily do mužských a ženských obytných částí. Tehdy čtrnáctiletá Hana Kleinová nejdřív se svou matkou skončila v Podmokelských kasárnách. Zatímco matka pracovala v kuchyni, její dcera se starala o plodiny v terezínských zahradách. Ještě na podzim 1942 se ale obě ženy musely odloučit, Hanu přestěhovali do nově zřízeného objektu L410 pro dospívající dívky, kde v pokoji číslo 29 strávila většinu svého věznění.

Manželé Rudolf a Marta Kleinovi se svými dětmi Petrem a Hanou na snímku z roku 1937.
Manželé Rudolf a Marta Kleinovi se svými dětmi Petrem a Hanou na snímku z roku 1937. | Foto: Archiv Franka Frištenského

Matčina terezínská kamarádka půl hodiny brečela

Její syn Frank Frištenský, který začátkem prosince při příležitosti 80. výročí vzniku terezínského ghetta vydává knihu Moje máma z Terezína, přitom o pohnutém osudu Hany Kleinové dlouho nic nevěděl. Netušil, že jeho prarodiče z matčiny strany Němci v říjnu 1944 poslali do Osvětimi, kde je hned po příjezdu zavraždili. Ani že jeho matka po osvobození Československa v květnu 1945 z Terezína utekla a po válce už se znovu shledala jen s bratrem Petrem, který na rozdíl od rodičů hrůzy Osvětimi přežil. "Kdykoli jsem se mámy zeptal, kde jsou její rodiče, odpověděla mi, že zemřeli už před válkou. Tím to haslo. Dlouho jsem ani netušil, že máma byla Židovka," říká třiasedmdesátiletý Frištenský.

V mládí se s vyhýbavou reakcí snadno smířil a nijak na matku nenaléhal. Po tragických událostech, které si v sobě Hana Kleinová celý život nosila uzamčené, začal pátrat až dlouho poté, co si své vzpomínky v roce 1998 vzala do hrobu. V archivech se probíral dobovými dokumenty a trpělivě hledal jakékoli stopy. Ve Spojených státech, Ekvádoru, Izraeli i Česku se setkával s matčinými terezínskými spoluvězeňkyněmi. Hodně mu pomohla knížka Děvčata z pokoje 28, v níž spisovatelka Hannelore Brennerová zaznamenala svědectví dívek, které v Terezíně bydlely jen o místnost dál než jeho matka.

"Napsal jsem autorce e-mail, ve kterém jsem jí vysvětlil, po čem se pídím, a požádal ji o pomoc. Ještě ten den mi dodala seznam žen, které mou mámu mohly znát, abych je kontaktoval. Tak jsem jim poslal něco málo o své mámě včetně jejích fotek, přes dvacet z nich mi odpovědělo a většinu jsem pak vyzpovídal. Mnohé z těch pamětnic se s mámou osobně nepoznaly, protože ženy v Terezíně pracovaly a bydlely v přísně rozdělených skupinkách. Často si ji ale pamatovaly od vidění a říkaly, že to byla jedna z nejkrásnějších dívek v celém táboře," přibližuje Frištenský.

S mravenčí prací na knize začal už v roce 2004 a o dvanáct let později se seznámil s první terezínskou přeživší Elou Steinovou Weisbergovou. Setkal se s ní v New Yorku a posléze zjistil, že její sestra Illona Steinová Weinstocková byla jednou z matčiných nejlepších terezínských kamarádek. "Když jsem se jí přihlásil, tak mi pár minut do telefonu jenom brečela, než vůbec něco řekla. Nevěřila, že jí někdo z rodiny Hany Kleinové po sedmdesáti letech od konce války ještě kontaktuje. Nejenže s mámou bydlela ve stejném baráku a pokoji, dokonce vedle sebe spaly na jedné palandě," zmiňuje Frištenský.

"Jedna spoluvězeňkyně mi taky vyprávěla, že za mámou, když se přísné poměry v Terezíně trochu uvolnily, přicházel můj děda. Kdykoli vypukla nějaká epidemie, což se v táboře dělo dost často, přinesl mámě léky a vitaminy. Nevěděla, jak se mu je přes ostrahu podařilo propašovat. Možná měl někde venku uložené peníze a povedlo se mu někoho z dozorců podplatit, nebo pomohly nějaké kontakty ve farmaceutické firmě, kde před válkou pracoval. Máma podle té paní nikdy nebyla nemocná, takže je docela pravděpodobné, že jí dědeček zachránil život," vyzdvihuje.

Mnohým pamětnicím bylo už kolem devadesáti let. Navzdory svému stáří a únavě však většinou svolily, aby je syn Hany Kleinové navštívil. "Říkaly, že jim není moc dobře, ale ať teda na půl hodinky přijdu. Nakonec bylo z půl hodinky mnohdy pět hodin. Napekly koláče, začaly vyprávět a já jsem si v tu chvíli představoval, že naproti mně místo nich sedí moje máma. Že se mi svěřuje se vším, co mi nikdy říct nestihla. To pro mě bylo hodně silné," přiznává Frištenský.

Hana Kleinová s Hildou Taussigovou na snímku z roku 1946.
Hana Kleinová s Hildou Taussigovou na snímku z roku 1946. | Foto: Archiv Franka Frištenského

Setkání s otcem bylo pro matku vysvobozením

O tom, jak matka prožila první poválečné roky, se zase dověděl od rodiny filmového publicisty a scenáristy Pavla Taussiga, jehož teta Hilda se v Terezíně spřátelila s Martou Kleinovou a po osvobození poskytla útočiště její dceři. Hana Kleinová se tak nastěhovala k Hildě Taussigové Sladké do Zábřehu a záhy začala studovat obchodní školu v nedalekém Šumperku. "Otec tam ve stejné době chodil na elektrotechnickou průmyslovku, takže se rodiče pravděpodobně seznámili právě v Šumperku," doplňuje Frištenský.

"Pavel Taussig mi říkal, že setkání s tátou bylo to nejlepší, co se mámě mohlo stát. Po válce byla v dost špatném psychickém stavu a vztah s tátou pro ni byl vysvobozením. Myslím, že z jeho strany cítila naprosté porozumění. Těžko říct, kolik mu toho pověděla o své minulosti, ale když se brali, určitě si všiml, že má v rodném listě uvedené židovské vyznání, takže něco tušit musel," uvažuje. I kdyby však Jaromír Frištenský manželčino tajemství znal, Františkovi ani jeho mladším bratrům ho nikdy nevyzradil.

Samostatnou knihu by ale nejstarší syn Frank mohl klidně napsat také o rodině z otcovy strany. Jak už příjmení napovídá, jeho prastrýcem byl slavný Gustav Frištenský, mistr Evropy v řeckořímském zápase. Věhlasnou sportovní kariéru měl za sebou i jeho dědeček František, který byl sice lehčí váha než známější Gustav, ale dvakrát úspěšně zápasil v Americe. Zároveň se živil jako statkář, jenže o jedno hospodářství přišel za nacismu a druhé mu po znárodnění sebral komunistický režim, který ho pak i se ženou Marií dokonce odsoudil k pobytu ve vězení.

Po propuštění žili manželé Frištenští nějakou dobu v Masečíně, než se přistěhovali za syny do Rožnova pod Radhoštěm, kde dědeček František vedl svého vnuka ke sportu. "Ve sklepě mi založil posilovnu, vyrobil činky a kladky, a když jsem se ptal na tréninkový plán, řekl mi důležitou věc. Poradil mi, že nejlepším trenérem je vlastní tělo. Pokud ho posloucháte, tak vám dá samo vědět, kdy cvičíte moc a kdy málo. Toho se držím dodnes. Děda byl obr, měřil dva metry a pracku měl jako moje dvě ruce dohromady. Zároveň se ale v něčem podobal mámě. Málokdy jsem dědu a mámu viděl veselé," vzpomíná Frištenský.

Když v srpnu 1968 ukončila sovětská okupace uvolněné období pražského jara, měl zrovna po maturitě a nastoupil na povinnou vojenskou službu. Měsíc po invazi si ho v kasárnách v Horních Počernicích nechal zavolat kapitán. "Díval se střídavě na mě, střídavě na papír, co držel v rukou, a povídá: ‚Váš tatínek mi poslal dopis, abyste okamžitě přijel za ním do Rožnova.‘ Bylo mi to divné, z vojny přece nikdo jen tak domů nemohl. Kapitán vzal ale razítko a prohlásil: ‚Kdo chce kam, pomozme mu tam.‘ Doma mi otec oznámil, že všichni jedeme na týden do Vídně," popisuje Frištenský.

Jaromír Frištenský s manželkou Hanou Kleinovou a malým Frankem na snímku z roku 1951.
Jaromír Frištenský s manželkou Hanou Kleinovou a malým Frankem na snímku z roku 1951. | Foto: Archiv Franka Frištenského

Matka se bála okupace, proto rodina emigrovala

Celá jeho pětičlenná rodina tehdy přes Rakousko emigrovala do švýcarského města Chur, kde našla nový domov. "Dlouho jsem si myslel, že o útěku rozhodl otec. Vždycky totiž po vzoru svých rodičů toužil po vlastním hospodářství, které mu komunisti nedovolili. Dnes už ale vím, že za vším stála moje máma. Myslím, že si po příjezdu sovětských tanků vzpomněla na válku a řekla si, že další okupaci už zažít nechce," upozorňuje Frištenský, který ve Švýcarsku následně jako první student z východního bloku absolvoval Národní sportovní institut.

"Na rozdíl od spolužáků jsem sice nebyl ten nejlepší v jednom konkrétním sportu, ale zase jsem jich ovládal víc - od tenisu přes házenou, atletiku a basketbal až po hokej. Učitelé nechápali, že jsem tak všestranný, byl jsem na škole takový výstavní kus. Po škole jsem hrál dokonce první ligu ve volejbalu, vzali mě i do švýcarského národního manšaftu," chlubí se Frištenský. Švýcarská volejbalová federace ho v roce 1978 vyslala na první mezinárodní trenérský kurz do Texasu a díky rodinnému příteli Arnoštu Lustigovi následně získal místo tělocvikáře a volejbalového trenéra na The American University ve Washingtonu.

Vedení tréninků ve školách i ve vlastním fitness centru následně zasvětil celou svou profesní kariéru. Ve Spojených státech žil s manželkou Viktorií až do roku 2018, než se společně usadili v jeho rodném Rožnově. "Po sametové revoluci jsem do Česka vozil skupinky Američanů, vyprávěl jsem jim o rodině Frištenských, pražském jaru a emigraci. Přesvědčovali mě, že musím napsat knihu svých vzpomínek, když mám tak zajímavý příběh. Tak jsem potom s kamarádem žurnalistou začal dávat něco dohromady, jenže když jsem narazil na mámu, zjistil jsem, že o ní nic nevím," vrací se Frištenský k prvnímu impulzu, který ho přivedl k sepsání knihy Moje máma z Terezína. Spolupracoval na ní s novinářem Pavlem Barochem, autorem loňské publikace Mengeleho dvojče A-782.

Při svém pátrání pochopil, že existují dvě skupiny lidí, kteří přežili holokaust. Zatímco jedni o svých traumatech podobně jako jeho matka nechtěli s nikým mluvit a vyrovnávali se s nimi jen ve svém nitru, druzí o nich začali psát knihy, točit filmy nebo přednášet ve školách, aby se na hrůzné události nikdy nezapomnělo. "Některé z terezínských vězenkyň mi říkaly, že se k minulosti dlouho stavěly jako moje máma. Trvalo jim třeba třicet let, než o životě v koncentráku s někým promluvily. Postupně ale zjistily, že si to nesmí nechat pro sebe, aby se už v historii nic podobného neopakovalo," vysvětluje Frištenský.

"Když jsem po letech poslouchal jejich vyprávění o Terezíně, Osvětimi i pochodech smrti, snažil jsem se těch žen mezi řádky zeptat, co se stane, až tady nikdo z přeživších holokaustu už nebude. Kdo pak bude svědectví o tom, co se dělo v koncentračních táborech, předávat dál? Když tahle otázka padla, řekly mi, že tuhle pochodeň teď musí převzít právě lidi jako já, potomci těch, kteří přežili. Právě to mě motivuje příběh mojí mámy vyprávět dalším generacím. Obzvlášť když vidím, že antisemitismus a nenávist obecně v dnešním světě zase sílí. Svým třem dětem proto říkám, že nemusí být se všemi kamarádi, ale je důležité všechny respektovat a chovat se k nim lidsky," uzavírá.

Mohlo by vás zajímat: Hrůzy v Osvětimi? Filmů o holokaustu není dost, impulz bylo zvolení Kotleby, říká režisér Bebjak

Filmů o holocaustu není nikdy dost vzhledem k tomu, co se ve společnosti děje. Film Zpráva je příběh dvou slovenských Židů, které stát prodal na smrt. | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Vláda USA žaluje Texas, změnou volebních obvodů podle ní diskriminuje menšiny

Americké ministerstvo spravedlnosti dnes podalo žalobu na stát Texas, který podle něj překreslením hranic volebních obvodů diskriminuje tamní latinskoamerickou a černošskou populaci. Jedná se o první žalobu, která napadá nové volební hranice po jejich nedávné změně v souvislosti s se sčítáním lidu. Právní experti očekávají, že se podobných sporů povede celá řada.

Podle americké ústavy se přiděluje počet křesel ve Sněmovně reprezentantům jednotlivým státům podle počtu jejich obyvatel. Ten se zjišťuje každých deset let sčítáním lidu. Texas kvůli nárůstu svého obyvatelstva získal loni nárok na dvě křesla navíc, a bude tak mít 38 zástupců v dolní kongresové komoře. V horní komoře, Senátu, je zastoupení států rovné, každý tam má dvě křesla.

Zvýšením nebo snížením počtu obvodů vzniká nutnost znovu nakreslit jejich hranice, což je v USA předmětem dlouholetých politických sporů. Činitelé politických stran totiž mají k dispozici velice přesné voličské mapy, jež jim umožňují zvolit tvar tak, aby v nově vzniklém obvodu získal jejich kandidát rozhodující výhodu. Proces mají často v rukou komise, které ovládá strana, jež je ve státu zrovna u moci.

Podle žaloby pochází téměř veškerý populační přírůstek v Texasu z komunit Hispánců, černochů a Asiatů, nové mapy těmto skupinám obyvatelstva však nezajišťují možnost, aby si spravedlivě zvolili svoje politické zástupce. Tím stát podle ministerstva porušil některá ustanovení zákona o občanských právech z roku 1965.

před 2 hodinami

Grawemeyerovu cenu za skladbu získala Olga Neuwirth, přijede na Pražské jaro

Prestižní Grawemeyerovu cenu za skladbu, kterou udílí University of Louisville v americkém státě Kentucky, letos získá Rakušanka Olga Neuwirth. Porota ocenila její operu Orlando podle stejnojmenného románu Virginie Woolf. Předloni ji jako první žena zkomponovl na objednávku Vídeňské státní opery. Kromě ocenění Neuwirth dostane šek na 100 tisíc dolarů, v přepočtu přes 2,2 milionu korun.

Neuwirth se tak zařadí po bok prestižních laureátů ceny, k nimž patří současníci Kaija Saariaho, Thomas Adès, Tan Dun a György Kurtág nebo dnes již nežijící Pierre Boulez, Witold Lutosławski a Krzysztof Penderecki. V roce 1993 ocenění převzal český rodák Karel Husa.

Třiapadesátiletá Olga Neuwirth bude příští rok hostem festivalu Pražské jaro. V rámci dvoudenní akce Prague Offspring navštíví pražské Centrum současného umění DOX, kde tři její kompozice zahraje renomovaný ansámbl Klangforum Wien. Cena za skladbu nazvaná po filantropovi Charlesi Grawemeyerovi, jenž žil v letech 1912 až 1993, je udílena od roku 1985.

Zdroj: New York Times
Další zprávy