V horách chátrá někdejší pýcha komunistů. Místo turistů tam dnes rostou stromy

Nacházíme se v německém pohoří Harz. Minulou noc jsem strávila na oslavách v jednom ze zdejších historických měst a dnes mě čeká cíl, který mám v soukromé urbexové mapě uložený už roky. Kdysi slavný hotel, z něhož je dnes jen rozpadající se torzo. Přesto mě to uvnitř neuvěřitelně láká.

Parkuji hned vedle objektu a vydávám se na průzkum. Přicházím ke vstupní hale s hlavním schodištěm. Venku panuje letní horko a slunce, uvnitř naopak chlad a přítmí. Okna v přízemí jsou zatlučená a světlo do chodeb proniká jen z dálky. Trvá poměrně dlouho, než si oči přivyknou na tmu.

Související

12 fotografiíProhlédnout si 12 fotografií

Ochranka se blížila, přesto vyfotila opuštěný špitál. Pach dezinfekce brzy vystřídají byty

V přízemí se necítím úplně komfortně – v šeru hrozí, že šlápnu na něco ostrého nebo nebezpečného. Vydávám se proto raději prozkoumat vyšší patra.

Cihly, plíseň a stromy ze zdí

Uvnitř nezůstalo prakticky nic z původního vybavení, ale samotný proces rozpadu je úžasně fotogenický. Vlastně chvílemi nevím, co fotit dřív. Kombinace cihel, plísně a dravé vegetace má své neopakovatelné kouzlo. Stromy a kapradí tu rostou přímo ze spár ve zdech i z dřevěných podlah a pomalu narušují celkovou statiku budovy.

Přestože je objekt mezi urbexery známý a bývá tu celkem rušno, vcházím do jedné z chodeb a leknu se postavy, která náhle vyjde zpoza rohu.

Ukáže se, že je to Němec, který je se svou ženou na dovolené v obytném voze a chátrající stavba ho zaujala. Bavíme se spolu poměrně dlouho a nakonec mě doprovází při prohlídce celého objektu. Vypráví mi o svých cestách a plánech. Je to neuvěřitelně milé a spontánní setkání. Místo našel úplnou náhodou, když hledal parkoviště na přespání.

Zobrazit
10 fotografií

Jediné, do čeho se mu příliš nechce, je výstup na chátrající střechu. Čeká tedy dole, než si náležitě užiji výhled na okolní lesy. Cestou ven si měníme kontakty na Instagramu a loučíme se.

Mezitím míjíme další dvě ženy a jednoho muže. V duchu mi bleskne hlavou vtipná myšlenka, že by se tu mělo začít vybírat vstupné a ze zisku by se možná zaplatila i rekonstrukce.

Místo bez graffiti

Při procházení dalších částí je však krásné sledovat přirozený rozpad architektury bez destruktivního přičinění člověka. Nejsou tu žádné graffiti ani hromady odpadků. Podle starších fotografií jiných urbexerů navíc zjišťuji, že stav budovy se nemění tak rychle, jak jsem si původně myslela. Co zde ale vlastně kdysi bývalo?

Historie budovy se začala psát v roce 1909, kdy vznikla jako luxusní reprezentativní sídlo s názvem Villa Waldpark. Díky čistému horskému vzduchu a blízkosti nejvyšší hory pohoří Harz – legendárního Brockenu – se celá oblast rychle stala vyhledávaným cílem turistů i lázeňských hostů.

Během první světové války sloužil objekt jako vojenský lazaret a po jejím skončení se proměnil v lázeňský hotel. Ve 20. letech prošel dalším rozšířením a stal se rekreačním zařízením pro zaměstnance německého průmyslu.

Největší proměna však přišla po druhé světové válce. Objekt v tehdejší NDR převzal východoněmecký odborový svaz FDGB. Hotel dostal nový název Hermann Duncker podle známého německého komunisty a odborového předáka. Za éry socialismu sem ročně mířily tisíce pracujících na odborářské rekreace, rodinné dovolené a ozdravné pobyty.

Po sjednocení Německa v roce 1990 však obří odborářský hotel ze dne na den ztratil svůj smysl. Objekt byl definitivně uzavřen a začal chátrat. V následujících dekádách se sice objevilo několik soukromých plánů na kompletní rekonstrukci a přestavbu na moderní wellness resort, žádný z nich se ale nepodařilo zrealizovat. Dnes je z dřívější pýchy regionu jen fotogenická ruina, jejíž obnova je již v nedohlednu.

Zdroj: autorský text