


Když se Marcela Kvello před sedmnácti lety stěhovala kvůli lásce z Chebu do Norska, plánovala, že zůstane jen na chvíli. Dnes na norském venkově vychovává dvě děti, učí na střední škole a o svém životě v Norsku píše blog. „Přes zimu se tady člověk zklidní. Zapálíme krb, vezmu si knížku. Je to hlavně o nastavení,“ říká.

Když spolu mluvíme, Česko už má za sebou první horké dny. V norském vnitrozemí je jedenáct stupňů a vytrvalý déšť. A podle předpovědi se na tom v nejbližších dnech nic zásadního měnit nebude. Norové ale mají na počasí jednoduchý recept: neřešit ho. Děti jsou venku prakticky za každých podmínek – už od školky. Můžou se válet v bahně, moknout, umazat od hlavy k patě. Podstatné je jediné: správné oblečení.
„Moje maminka se vždycky směje, že u nás nejde schovat zimní oblečení. Stačí, aby foukalo trochu jinak, a zase potřebujete čelenku a rukavice,“ říká Marcela Kvello. Norové podle ní skutečně žijí venku. „Rozdíl proti Česku je, že když jdete do přírody, tak opravdu jdete do přírody. Nečeká vás v horách hospoda s párkem a pivem,“ dodává se smíchem.



Když bylo Marcele Kvello z Chebu osm let, její maminka se vrátila z cesty po Skandinávii. Psal se začátek devadesátých let, hranice se právě otevřely a cesta vlakem na sever Evropy byla pro mnoho Čechů symbolem nově nabyté svobody. Domů tehdy přivezla fotografie nekonečného světla, severské krajiny a vyprávění o místě, kde v létě slunce téměř nezapadá.
„Vždycky říkám, že za to může moje maminka,“ směje se dnes dvaačtyřicetiletá žena, která už sedmnáct let žije v Norsku. O každodenním životě v Norsku píše na profilu Sob na smetaně.
Usadila se v regionu, který má mezi Nory zvláštní pověst. „Já tomu občas říkám norský Texas,“ popisuje s nadsázkou. Oblast na sever od Trondheimu je silně zemědělská a lidé z Osla i z jihu země ji vnímají jako venkov. Na norské poměry jde ale o regionální centrum - s nemocnicí i univerzitou, což není u měst této velikosti samozřejmost.
Původně přitom Marcela viděla svou budoucnost úplně jinde. „Vždycky jsem měla blízko k jazykům. V sedmnácti jsem byla jako au pair v Anglii a spíš jsem si myslela, že skončím tam,“ říká. Vystudovala angličtinu, během vysoké školy odjela na Erasmus do Vídně. Po návratu do Prahy se ale náhodou seznámila s mužem, který její plány zásadně změnil.
„Strašně jsem se zamilovala. Čekala jsem už jen na státnice, pracovala jsem v jazykové škole a říkala si: tak to zkusím. Odstěhuju se na chvíli do Norska, zjistím, jaké to je žít tam a žít s ním. Pak se vrátím.“ Na státnice se sice ještě vrátila. Jinak už ne.
První týdny byly pro mladou Češku šok. Nejen kvůli únorové tmě a zimě, ale i kvůli samotnému životnímu rytmu. „Znala jsem jen tehdejšího přítele a v zimě se v Norsku seznamuje dost špatně. Lidé jsou zalezlí doma,“ vzpomíná. Práci našla ve školce – a tam přišel další kulturní střet.
„Byla jsem zvyklá z českých školek na procházky za ručičku. Tady jsme naložili tříleté děti do minibusu, odjeli na zamrzlé jezero chytat ryby, pak jsme je v lese uložili do spacáků, aby si odpočinuly, a večer jsme se vrátili domů,“ popisuje. Překvapivé pro ni bylo i složení personálu. „Ve školce pracovalo hodně mužů. V Česku jsem na to vůbec nebyla zvyklá. Byli to úžasní kolegové a přinášeli mezi děti úplně jinou energii.“
Dnes učí na střední škole angličtinu a němčinu. Když mluví o rozdílech mezi Českem a Norskem, často se vrací právě ke školství. Její děti – třináctiletý syn a desetiletá dcera – dosud prakticky neznají známky. „Prvních sedm let školy nedostaly jedinou známku. Nikdo nedělá žebříčky, nikdo nesrovnává. Až v osmé třídě začíná klasické známkování,“ říká. Tenhle přístup jí dává smysl. „Hlavně u malých dětí mi přijde známkování zbytečně demotivující.“



Podobně vnímá i širší společenské rozdíly. „V Česku je mnohem větší tlak na výkon. A taky určitý elitářský přístup. Tady si nikdo nepíše tituly před jméno a vlastně to nikoho nezajímá. Společnost je mnohem plošší.“
Na zvykání si na sever ale vzpomíná i z jiné stránky - na dlouhé zimy, mráz a období, kdy slunce na týdny zmizí. Dnes už to ale nepopisuje jako nevýhodu. „Člověk se zklidní. Zapálíme krb, vezmu si knížku. Je to hlavně o nastavení,“ říká.
Do Česka se vrací několikrát ročně – v létě i na Vánoce. Děti mluví česky, přesto se cítí být víc Norové než Češi. A ona sama? „Myslím, že jsem tak půl na půl,“ říká s váháním. Většinu dne dnes tráví v norštině nebo angličtině, přijala místní způsob života i pohled na svět. Přesto v ní zůstává něco, co se nedá úplně přepnout.
„Vždycky to cítím v létě, když přijedeme do Česka. To české léto má nějakou zvláštní vůni. Ani neumím vysvětlit jakou,“ popisuje. Někdy si doma pustí české písničky. „A občas mi u toho tečou slzy,“ dodává. Po sedmnácti letech na severu už ví, že člověk nemusí patřit jen k jedné zemi – někdy může být doma na dvou místech zároveň.
Zdroj: autorský text









Ukrajinská armáda zničila ruský bombardér Tupolev Tu-95, řekl v pátek ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Letoun byl na letišti Engels v Saratovské oblasti ve vzdálenosti asi 800 kilometrů od ukrajinsko-ruské hranice. Rusko se k tomu nevyjádřilo. Ukrajinská armáda zasáhla také objekty ruského ropného průmyslu a cíle na Ruskem okupovaných územích, dodal ukrajinský prezident.



Ochromit ruský vývoz ropy a připravit Kreml o jednu z hlavních finančních tepen války. Takový je cíl ukrajinské operace, během níž se od začátku července podle Kyjeva stalo terčem útoků nejméně 159 plavidel takzvané ruské stínové flotily. Jen během čtvrtka měly ukrajinské drony zasáhnout dalších 12 lodí, které Kremlu umožňují obcházet mezinárodní sankce.



V Dublinu ve čtvrtek večer po vleklých zdravotních problémech zemřela irská oscarová herečka Brenda Frickerová. Bylo jí 81 let. V pátek o tom informovala agentura AP. Frickerovou čeští diváci znají například jako holubí ženu ze snímku Sám doma 2: Ztracen v New Yorku (1992).



Adam Pavlásek s Patrikem Riklem vyhráli čtyřhru na turnaji v Umagu a vybojovali první společný titul na okruhu ATP.



Místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová často dává najevo, že je političkou, která se snaží komunikovat i s oponenty, což je patrné například v Poslanecké sněmovně. Deník Aktuálně.cz proto zajímalo, co tedy v tomto ohledu říká na svého šéfa a premiéra Andreje Babiše, který opakovaně odmítá setkání s prezidentem Petrem Pavlem.