Brno- Třicet let po únosu 66 československých občanů v Angole jeden z unesených, Lubomír Sazeček, stále bloudí ve svých snech Afrikou.

Na událost vzpomíná se smíšenými pocity. Na jedné straně podle něj měli lidé strach o své zdraví a prožívali velkou nejistotu, na druhé straně je to prý posílilo.

Vojáci povstaleckého hnutí Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA) zadrželi skupinu Čechoslováků 12. března 1983 v angolské obci Alto Catumbela a s unesenými pak 85 dní pochodovali krajinou, celkem ušli 1500 kilometrů.

Lidé z Československa přijeli do Angoly pomoci zprovoznit výrobu v místní papírně a celulózce. Podle Sazečka se všední život v Angole značně lišil od československé reality. V zemi byla tehdy občanská válka mezi marxistickou vládou, kterou podporoval socialistický blok s Kubou, a povstalci, kteří měli podporu západních zemí.

Věřili jsme jim

"Do práce jsem to měl zhruba kilometr, ale kvůli bezpečnosti mě vozili autem. Jednou mi ujeli a musel jsem jít pěšky. Najednou jsem se octl uprostřed přestřelky," vypráví muž, jemuž se únosem prodloužil pobyt v africké zemi o 15 měsíců.

Angolský incident se řadí k největším únosům Čechů v historii.

Ráno v den únosu Sazečka tušil, že se něco děje. "Z okna bylo vidět vojáky, jak vedou náměstka z továrny a další lidi. Když přišli ke mně, řekli mi, ať se sbalím na pochod. Jeden voják mi dokonce radil, co si mám vzít s sebou," popsal Sazeček.

Vojáci prý lidem slíbili, že je odvedou do místa, odkud je transportují domů. "Věřili jsme jim. Během pochodu nám dokonce občas nosili jídlo," řekl Sazeček a doplnil, že s některými vojáky se dokonce podařilo navázat téměř přátelské vztahy.

Horko, pijavice, divoká zvěř a nejistota

"Rozdělili jsme se na dvě části. Jednu tvořili lidé, kteří měli s sebou děti a neustále se snažili protežovat pomalejší tempo nebo více přídělů jídla. Ve druhé skupině jsme byli my bezdětní, kteří jsme se chtěli do cíle dostat co nejdříve," popsal dění muž. Mezi oběma skupinami prý občas panovalo napětí. Všichni ale údajně věřili, že jim vojáci nechtějí ublížit.

Krizi skupina zažila v den, kdy jeden z nich zemřel. "Byli jsme z toho hodně špatní. Zároveň jsme si ale uvědomili, že musíme dělat všechno pro to, abychom neskončili jako on," uvedl Sazeček.

Pochod africkou krajinou byl ale náročný a unesení se museli během něj vypořádat s horkem, pijavicemi v mokrých částech cesty i divokými zvířaty.

Po absolvování pochodu muži strávili ještě nějaký čas v lágru. Ženy a děti pustili povstalci dříve.

"Tady jsem měl v jednu chvíli skutečný strach o život. Chtěli nás vyměnit za jiné lidi, ale druhá strana své zajatce postřílela. Bál jsem se, co s námi bude," vypověděl Sazeček. Nakonec se ale v pořádku dostali domů.

Nelituji, přestal jsem se bát

Lidé, kteří prožili únos v Angole, jsou stále ve spojení prostřednictvím stránky Přátelé Alto Catumbela na sociální síti Facebook, občas se někteří z nich potkávají i osobně. Sazeček události nelituje.

"Myslím, že mě to změnilo, že jsem se potom v životě ničeho nebál," řekl. "Dokonce si nyní říkám, že jsem tenkrát v Angole stál na špatné straně. Po příjezdu jsem se hodně zajímal o tamní politické dění a dospěl jsem k tomuto názoru," podotkl.

O události a svém životě v Angole napsal Sazeček, který je nyní v důchodu, čtyři knihy a před několika lety se vrátil do země točit dokument.

"Tam to na mě padlo. Několik nocí mi bylo opravdu zle, měl jsem úzkosti," řekl. Nyní se chce do Afriky vrátit na delší čas. "Chci to v sobě uzavřít, dokončit. Brno je mi malé," dodal s úsměvem Sazeček.