reklama
 
 

Mizí lidskost, osudy uprchlíků jsou jako z katastrofického filmu, říká Augustínová

11. 9. 2018
Denisa Augustínová se už při studiu jako dobrovolnice podílela na humanitárních projektech. V roce 1999 potkala svého současného manžela, oceňovaného fotografa Martina Bandžáka, a společně založili organizaci pomáhající dětem a rodinám v krizových oblastech světa. Augustínové bylo tehdy 23 let a za sebou měla mimo jiné práci s umírajícími dětmi. Momentálně MAGNA pomáhá zachraňovat životy v Iráku, Jižním Súdánu, Kambodži, Demokratické republice Kongo, Libanonu a Sýrii. Do terénu přitom bere i své dvě dcery Zaru a Ambru. „Pro moje dcery je těžké pochopit, jak je možné, že přestože víme všechno, co se děje, tak to nezastavíme," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Když jste v roce 2001 zakládala s fotografem a pozdějším manželem Martinem Bandžákem humanitární organizaci Magna, bylo vám 23 let a dokončila jste zrovna školu. Co vás k tomu vedlo?

Důvodů bylo více, ale v oboru jsem nebyla nováčkem. Mým prvním projektem bylo dobrovolnictví v bývalé Jugoslávii, během školy jsem navíc pracovala na dalších projektech pro zneužívané a týrané děti. Magna vznikla u příležitosti jednoho projektu na Kubě pro děti zasažené černobylskou tragédií. Byly zde v hospicové péči bez psychoterapeutické pomoci a nemohly se třeba rozloučit se svými rodiči. Pomáhali jsme tak spojovat rodiny a všímali jsme si, že pomoc by byla mnohem efektivnější v rámci organizace, tak jsme založili Magnu. Dalším důvodem byla potřeba ukazovat, co se ve světě děje, a mluvit o tom.

Podle mě je pro spoustu lidí jednodušší situaci vytěsnit a tvářit se, že neexistuje. Lidé se více uzavírají do sebe a jsou unavení z přetlaku informací o utrpení a smrti. Ale nesmíme zapomínat na to, že dvě třetiny světové populace žijí v konfliktu a jsou z toho taky unavené.

Řekla bych, že vidět ve dvaceti letech umírající děti je velmi psychicky náročné. Proč jste si vybrala humanitární sociální práci?

Vždycky jsem byla vedená k tomu, abych nezavírala oči před tím, co se děje. Určitě mě ovlivnila moje rodina a i můj věk samozřejmě sehrál velkou roli. Když je člověk mladý, dělá bláznivější rozhodnutí. Mně to teda zůstalo dodnes. (zasměje se) Ale já pořád paradoxně dokážu zůstat klidná i v těžkých situacích. Kolikrát jsem sama sebe překvapila tím, že se dokážu zmobilizovat a rozhodnout i v náročných situacích. Navíc poslední věc, kterou lidi v krizi potřebují, je vidět vystresovaného a roztřeseného humanitárního pracovníka.

Zároveň jste matkou dvou dcer. Přistupovala byste k umírajícím dětem na Kubě dneska jinak?

Ptá se mě na to hodně lidí, ale nevím úplně, jak odpovědět. Teď mám dvě dcery, v mezičase jsem si prošla cestu, prožila různé věci, mnoho se naučila o sobě, hněvu, smrti, strachu, ztrátě a bolesti. A taky jsem starší. Navíc jsem se poté starala a pořád starám v Kambodži o děti nakažené virem HIV. Takže ano, asi bych se dnes dívala na děti v hospicové péči na Kubě jinak, možná bych jim pomáhala trochu jinak s ohledem na zkušenosti a svou vnitřní sílu.

Který konflikt nebo problém, se kterým se lidé ve světě momentálně potýkají, považujete za nejpalčivější?

To je dobrá otázka, ale odpovědět na ni není jednoduché. Většina humanitárních katastrof, které se momentálně dějí, jsou dlouhodobé a probíhají v "dobře známých", ale zapomenutých oblastech. Řekla bych, že kromě Sýrie, která se stále potýká s následky vojenského konfliktu, sem patří i Jižní Súdán, Irák a Demokratická republika Kongo. Ve všech oblastech působí i Magna.

Velkým problémem je nedodržování mezinárodního humanitárního práva v Sýrii, což ovlivňuje i ostatní země. Vládní jednotky i guerilly se neštítí napadat nemocnice a humanitární pracovníky v takové míře, jakou jsme před syrským konfliktem neznali. Dá se tedy říct, že se situace za posledních pět let velmi zhoršila. A to, jak jsou porušovány Ženevské úmluvy, je velmi nebezpečný precedens pro budoucnost humanitární pomoci ze zahraničí.

Čemu jste v Sýrii vystaveni?

Jak už jsem řekla, jsou zde napadány nemocnice i humanitární pracovníci. Jsou známé popravy dětí ve školách, personál nemocnice musí pracovat v podzemí. Pracujeme v Idlibu nedaleko Turecka, ale do května tohoto roku jsme působili také v obléhané oblasti severně od města Homs. Tady lidi trpí nedostatkem jídla, vody, benzinu - to vše ovlivňuje i schopnost poskytovat jim lékařskou péči. Potraviny a léky jsme sem mohli dovážet jen v povolených dnech, takže kromě bezpečnostní situace jsme museli řešit také náročnou logistiku a zásobování.

Syrský zdravotní systém je po tolika letech války kompletně zdevastovaný, v minulosti byl přitom zcela samostatně fungující, země si dokázala zajistit devět z deseti léků z vlastních zdrojů. Podle odhadů zemi opustila více než polovina syrských lékařů, dnes zdravotní pracovníci, kteří přežili a zůstali, bojují s psychickým vyčerpáním a stále jsou cílem a oběťmi útoků. Častokrát ani netuší, co se zrovna děje s jejich rodinami, protože jsou v nemocnici a pracují ve velmi složitých podmínkách. To jsou opravdoví hrdinové, díky jejich obětavosti a síle poskytovat i v nepředstavitelných podmínkách zdravotní péči pacientům můžeme v oblasti pomáhat i my.

Denisa Augustínová (40)

Denisa Augustínová (40)

  • Pochází z Bratislavy.
  • Vystudovala sociální práci a psychologii na Komenského univerzitě v Bratislavě.
  • Od roku 1999 je partnerkou fotografa a humanitárního pracovníka Martina Bandžáka.
  • V roce 2001 společně založili humanitární organizaci Magna. Posledních 15 let působila na všech velkých misích Magna.
  • S Martinem Bandžákem má dvě dcery, Zaru a Ambru. 
  • Více informací, včetně toho, jak pomoci, najdete na webových stránkách organizace

Válka v Sýrii trvá sedm let. Častokrát zaznívá názor, že se dostala do takové fáze i proto, že řada států ze začátku nevěnovala konfliktu pozornost. Jak jste se na syrský konflikt dívala vy, myslela jste si, že dojde až tak daleko?

Ne a nemyslím si, že by si kdokoliv dovedl představit, že se z pokusu o převrat stane taková strašná zkáza. Oblast, kde se konflikt odehrává, je komplikovaná a je do něj zamotáno mnoho aktérů.

Během téměř dvaceti let jste viděla a zažila hodně věcí na spoustě míst světa, které jsou určitě těžko vstřebatelné. Byla jste někdy svědkem nebo účastníkem situace, která vás rozplakala?

(zamyslí se) Většinu času trávím v terénu, ale nedokážu si teďka vybavit, zda jsem někdy a někde úplně plakala. Ale je pravda, že při pár momentech mi bylo velmi smutno. Jako když jsem stála před matkou, která při zemětřesení přišla o všechny čtyři děti a nechtěla je po týdnu přestat vyhrabávat z trosek zkrvavenýma rukama. Nebo když skupinka dětí po tajfunu Haiyan (v roce 2013 na Filipínách, pozn. red.) kreslila křídou obrysy ženského těla, lehala si do něj, říkala mu maminka a líbala křídové obrysy.

Když jsem musela babičce, která utíkala před válkou a hladomorem v Somálsku, oznámit, že skoro padesátidenní pěší putování nepřežily ani její dvě vnučky, takže kromě dětí a manžela přišla i o všechna vnoučata. Naposledy pak v Jižním Súdánu, když jsem pomáhala sanitkou převážet deseti- až dvanáctiletá znásilněná děvčátka na naši kliniku. Neplakala jsem, protože jsem tam byla s nimi, ale byl to velmi emocionálně silný okamžik.

Cítila jste se někdy bezmocná?

Nedokázala bych žít s tím, že bych se dívala na to, co se děje, a nic bych nedělala. Ano, bezmocná se občas cítím na místech, kde nemůžeme pomoci přímo. Nebo když bojuji s uzavřenou omezenou myslí. Když člověk odmítá nechat své ego ráno za dveřmi svého pokoje a podívat se na věci očima toho druhého. Egocentrický postoj, hlavní nepřítel pochopení, vede jen ke strachu a izolaci.

Neměli bychom se bát smrti, ale toho, že nikdy nezačneme žit. Strach je náš jediný limit a existuje jen v naší mysli. Takže si myslím, že skutečně poznání je porozumět rozsahu ignorace a nevědomosti. Ale moje dennodenní práce, její výsledky a to, že jsou viditelné, mi dodávají pocit, že to, co dělám, má smysl.

Kolik procent toho, co jste zažila a viděla, sdělujete navenek a kolik si toho necháváte pro sebe?

(zamyslí se) Upřímně, většinu si nechávám pro sebe. Snažím se vysvětlovat lidem způsob, jakým pracujeme a pomáháme. Pro mnoho lidí je to totiž nepředstavitelné, ale rozumím tomu. V pohodlí evropského života je jednoduché zvednout se a dojít si k lékaři, když jsme nemocní, existuje a funguje zde infrastruktura a máme úžasné odborníky. A tak lidem nejčastěji vysvětlujeme, kde a proč zasahujeme, jak určujeme, proč to bude zrovna na daném místě a jak funguje naše pomoc. Musím říct, že s opatrností sdílím příběhy pacientů, protože jsou náročné na prožití, pochopení a častokrát spíše připomínají katastrofický film než realitu.

Dostáváte se s lidmi do konfliktu kvůli migraci, humanitární pomoci nebo dění na místech, kde pomáháte?

Častokrát se spíše jedná o poznámky vycházející z nepravdivých informací, diskuse jsou pak spíše o vysvětlování situace a přimění diskutujících, aby si uvědomili, před čím třeba lidé ze svých zemí prchají. Častokrát zapomínáme na lidskost. Na to, že se bavíme o lidech, kteří neodcházejí kvůli barvě fasády domu, ale proto, že utíkají z konfliktu a nebezpečí, který zrovna nevidíme v televizi. Na takových místech dochází k sexuálnímu násilí, chybí jídlo i práce, těhotné ženy umírají, protože jim chybí lékařská péče a podobně.

Když se na to všechno pak člověk podívá jinýma očima a snaží se ty lidi pochopit, začne se dívat jinak i na migraci. Problém migrace je ale velmi komplexní. Navíc útěk je pro lidi častokrát poslední volba. Opustit domov a zůstat v přeplněném utečeneckém táboře, kde nemáte zabezpečené ani základní potřeby, není jednoduché. A když se bavíme s lidmi v táborech, říkají nám, že by se rádi vrátili domů, ale nemají kam a situace je na mnoha místech stále životu nebezpečná. V současnosti je na světě nejvíc utečenců od druhé světové války, a to nesouvisí pouze se Sýrií, ale taky s trochu pozapomenutým konfliktem v Kongu. Dá se říct, že každý 110. člověk na světě je uprchlík.

Vaše starší dcera Zara se údajně setkala s dětskými vojáky, děti navíc vozíte na mise s sebou. Jak situaci kolem sebe vnímají?

Ta mladší je ještě malá, nedávno oslavila čtvrté narozeniny. Reaguje spíše krásnými dětskými otázkami. Když jsme byli v libanonském utečeneckém táboře, ptala se, proč je tolik lidí na tak malém prostoru. Nebo se ptala, kde mají děti rodiče, rodiny a podobně. Starší byla ve více zemích, nějakou dobu jsme s ní pobývali i během hladomoru v Somálsku. Zažila i Kambodžu, Vietnam, Nikaraguu, Myanmar, Filipíny, Libanon nebo Nepál. Pro moje dcery je těžké pochopit, že nezastavíme to, co se děje, přestože toho tolik víme. Jsou naučené, že každý problém má řešení, a tak nechápou, proč trvá válka, děti nemůžou chodit do školy a musí pracovat.

Starší dcera se setkala i s mladými děvčaty, která se brzy vdávala nebo už měla děti. Tyhle situace v ní vyvolávají řadu otázek a ne na všechny pro ni existuje uspokojivá odpověď. Někdy je na mě naštvaná, že jí neodpovídám dostatečně, a pak svoje dotazy probírá i ve škole, takže její učitel mi říká, že se kvůli ní občas dost zapotí. (smích)

Takže vaše starší dcera je aspirantkou na Nobelovu cenu míru za to, že vymyslí nějaké řešení konfliktů?

No, to asi ne, nevím. (smích) Ale je pravda, že už teď má pocit, že svět je absolutně nemožné místo. (smích) Nechápe třeba, k čemu jsou na světě zbraně, když akorát ubližují lidem. Momentálně teda neustále diskutuje o nesmyslnosti války a zbraní, naposledy se svými prarodiči. A ti pak na mě nechápavě hledí, jestli jsem se úplně nezbláznila, co to s ní probírám.

Přemýšlí nad tím, jak je možná ta nerovnováha nedostatku a přebytku. Třeba že jsou země, kde 70 procent lidí stále nemá přístup k pitné vodě a sanitaci, oproti Slovensku, kde lidé utrácejí litry pitné vody jen tak. Tvrdí, že by vojáci a generálové měli přestat bojovat, zabíjet děti a lékaře. Anebo že mají být potrestáni, vždyť všichni vědí, že je to zločin. Vidíte, už i děti to vidí, jen Bezpečnostní rada OSN a další relevantní instituce ne.

Vaše práce je psychicky velmi náročná. Jak odpočíváte?

Odpočívat se ještě musím naučit. (smích) Dokonce už i Zara mi říká, že to se mnou není k vydržení a že bych si měla vzít dovolenou. Jsem velmi aktivní, takže i dovolenou si vybírám aktivní a vzdělávací. Ale miluju koncerty vážné hudby, které mi pomáhají vyplavit negativní emoce. Takže během léta v Evropě se snažím chodit na koncerty vážné hudby.

Neštve vás, že se v mediálním světě častokrát mluví spíše o hrdinech v terénu než o hrdinkách?

Ne. My ženy nepotřebujeme, aby se o nás tolik mluvilo. (smích) Neděláme to proto, aby se mluvilo o nás, ale aby se mluvilo o problémech, které řešíme, a o jejich řešeních.

Video: Rozhovor s Tomášem Šebkem z Lékařů bez hranic

Mise jsou intenzivnější než práce v nemocnici, ale vztah k pacientovi je pořád stejný, setkání s tamními šamany byl náraz do zdi, říká Šebek. | Video: DVTV, Martin Veselovský |  24:11

autor: Magdaléna Daňková | 11. 9. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama