Zatímco jeho vrstevníci na vysoké řešili zkoušky a večírky, Miroslav Perout si v jednadvaceti letech pořídil zámek. Jenže místo romance koupil torzo, kde zůstaly jen obvodové zdi s deseticentimetrovými prasklinami. Dnes jsou Korozluky na Mostecku vyhledávanou památkou. Cesta k ní ale zabrala třicet let dřiny.
Když člověk přijíždí do Korozluk v Ústeckém kraji, už z dálky ho vítají komíny mostecké elektrárny. Krajina severních Čech nenechá nikoho na pochybách, že se pohybuje v regionu, který desítky let formoval průmysl. Stačí ale odbočit z hlavní silnice a kulisy se promění. Ruch dopravy sice ještě doléhá mezi stromy a nad obzorem se stále tyčí komín, přesto jako by člověk vstoupil do jiného světa.
Klasicistní zámek obklopují květiny, v korunách stromů zpívají ptáci a park zdobí sochy. Hned u vstupu stojí svatý Jan Nepomucký. „Sochy nejsou původní. Ty původní naházeli do náspu silnice. Ty, které dnes vidíte, jsme vykopali ze skládky,“ přibližuje majitel zámku Miroslav Perout.
Jen málokdo by dnes hádal, že ještě před třiceti lety byl zámek ruinou odsouzenou k demolici. „Když jsem ho koupil, zůstaly jen obvodové zdi. Nebyla okna ani dveře, uvnitř chyběly stropy. Všechno bylo rozbité, rozkradené. Park zarostlý. Kaplička zatlučená a sloužila jako sklad průmyslových hnojiv. Vitráže byly pryč, zvon ukradený, oltář zmizel,“ vzpomíná.
Na místě dnešního zámku stála už ve středověku tvrz. Současnou klasicistní podobu získala stavba v 19. století. Její novodobý příběh se ale začal psát až o mnoho let později – v okamžiku, kdy se jí ujal tehdy student stavební školy Miroslav Perout. Bylo mu pouhých jednadvacet let, když se rozhodl koupit zchátralý zámek a pokusit se ho zachránit. A spolu s manželkou Janou na něm pracují dodnes.
„Jedna kamarádka mojí ženy říkala, že jsem musel být v minulém životě strašný tyran. A že si teď všechno odpracovávám veřejnou službou,“ směje se Perout.
Začátek třicetiletého projektu
Perout pochází z nedalekého Mostu, jeho otec byl stavitel a jako hlavní stavbyvedoucí podniku, který areál spravoval, do Korozluk pravidelně jezdil. „Bohužel se tehdy podílel i na demolici Richtterova hospodářského dvora, který zámek po staletí živil,“ říká Perout. Na zámek s otcem jezdil už jako kluk.
Když se po roce 1989 otevřela možnost majetek získat, měl jasno. „Člověk podvědomě touží po něčem starém,“ shrnuje.
Po studiích stavební školy v Kadani pokračoval ve studiu v Českých Budějovicích, kde se specializoval na rekonstrukce a obnovy budov. „Přišel jsem za jedním z profesorů poradit se, jestli do toho mám jít. A on mi řekl: To je jasné. To musíte. Ať to nespadne. A my vám s tím pomůžeme.“ Tak začal projekt, který Miroslava Perouta provází už více než třicet let.
Rozhodnutí o demolici
Zámek přitom provází pohnutý osud. Po druhé světové válce byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován původním majitelům, rodině Richtterů. V následujících letech sloužil jako ubytovna pro dosídlování pohraničí, později jako dívčí internát a zemědělské učiliště. V 70. letech areál převzal Státní statek, který zahájil neodbornou rekonstrukci. Při ní nechal vytrhat okna, parkety i stropy, práce však kvůli nedostatku peněz nikdy nedokončil. Zámek pak zůstal opuštěný, okolí postupně pustlo a areál byl téměř dvě desetiletí napospas vandalům i počasí.
Nakonec padlo rozhodnutí o demolici.
„Když sem přijel Karel Richtter, poslední žijící potomek původní rodiny, podíval se skrz chybějící stropy až na oblohu. Řekl, že nechápe, jak může několik generací něco budovat a jedno zřízení to během pár desítek let úplně zničit. A prohlásil, že už s Čechami nechce mít nic společného,“ vypráví Perout.
Práce na plný úvazek
Rekonstrukce se rychle stala jeho zaměstnáním na plný úvazek. Koupí nezískal žádné pomyslné klíče k zámku – budova žádná okna ani dveře neměla a nejdřív bylo potřeba prosekat se náletovými dřevinami, protože areál byl úplně zarostlý. Samotná budova byla místy roztržená až deset centimetrů širokými prasklinami.
„Ten dům jsme doslova šroubovali zpátky k sobě,“ popisuje Perout. Co šlo, opravovali svépomocí. S otcem, kamarády a známými nejprve vybudovali schodiště, následovaly stropy, krovy, střechy, okna. „Nejtěžší bylo vůbec zabránit tomu, aby se dům rozpadl,“ vzpomíná.
Práce komplikoval i fakt, že se nedochovaly žádné fotografie interiérů. Existovalo jen několik snímků exteriéru. „Věděli jsme, kdy zámek vznikal, a podle podobných staveb jsme se snažili odhadnout, jak mohl vypadat,“ přibližuje. Financování pak kombinoval ze státních prostředků a rodinných úspor.
Hodiny práce
Během studií v Českých Budějovicích poznal také svou budoucí ženu. „Pořád o tom zámku vyprávěl. Myslela jsem si, že je to jen trapná historka, jak zaujmout holku,“ směje se Jana. Jejich cesty se spojily až o několik let později.
Perout to potvrzuje. „Jezdil jsem na abiturientské plesy s albem fotografií. Říkal jsem si: Teď ji konečně ohromím, zase máme hotové další patro. Ale vůbec to nezabíralo,“ dodává se smíchem Miroslav.
O několik let později už spolu s Janou měli malého syna a rodina se stěhovala přímo na zámek. Do té doby bydleli v Mostě, kam se Jana přistěhovala ze středních Čech a nikoho tam neznala. „Po jedné zimě jsem sbalila peřinu, polštář a řekla jsem, že tu budeme spát někde zemi a budeme tady,“ popisuje Peroutová. V zámku tehdy ještě nebyla elektřina ani tekoucí teplá voda. Jana vařila na kempingovém vařiči a postupně se zabydlovali v domě, který byl stále spíš staveništěm než domovem.
„Dneska už to děti neřeší, ale když byly malé, ptaly se, proč nemůžeme bydlet v nějakém normálním domečku,“ vzpomíná Jana Peroutová. „Většina lidí jen pronese: ‚Aha, zámecký pán.‘ Málokoho napadne, že za tím jsou hlavně hodiny práce.“
Příspěvek na záchranu
Zámek se veřejnosti otevřel v roce 2008. Dnes už návštěvníci procházejí oběma patry zámku. Vstupní hala představuje také fragmenty zachráněného umění ze zbouraných mosteckých kostelů, následují reprezentační schodiště, koncertní a svatební sál i obytné interiéry, které se Peroutovi snažili obnovit tak, jak podle dostupných pramenů mohly vypadat za života rodiny Richtterových. „Vychovávali tady děti, hospodařili. Bylo to určené ke každodennímu bydlení,“ přibližuje Perout.
Výsledky tří desetiletí práce dnes mohou posoudit i návštěvníci. A Peroutovi už zažili řadu dojemných momentů. „Jednou, když už jsem měl zavírat, přišel úplně uřícený pán. Nechtěl jsem po něm vstupné, ale on mi strkal do ruky nablýskanou padesátikorunu. Říkal, že je z dálky a že mi ji chce dát, aby přispěl na záchranu areálu,“ uzavírá Perout.
VIDEO: Zámek v Korozlukách unikl demolici a znovu vítá návštěvníky.
Zdroj: autorský text
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
ŽIVĚ Ukrajinská armáda zničila ruský bombardér. Byl na letišti 800 kilometrů od hranic
Ukrajinská armáda zničila ruský bombardér Tupolev Tu-95, řekl v pátek ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Letoun byl na letišti Engels v Saratovské oblasti ve vzdálenosti asi 800 kilometrů od ukrajinsko-ruské hranice. Rusko se k tomu nevyjádřilo. Ukrajinská armáda zasáhla také objekty ruského ropného průmyslu a cíle na Ruskem okupovaných územích, dodal ukrajinský prezident.
Zápas, který nikdo nechce. Tuchel i Shearer cupují boj o bronz
Francie je hladová a stejně jako Anglie chce napravit semifinálový nezdar. To je parafráze titulků, kterými fotbalová federace FIFA láká na oficiálním webu na utkání o bronz z mistrovství světa. Realita je však jiná.
KVÍZ: Stvořili je Čapek, Hrabal i jiní. Poznáte literární postavu podle tří indicií?
Žádný román se bez nich neobejde. S některými sympatizujeme, jiné nenávidíme, další nás dokážou rozesmát až k slzám. Díky nim můžeme lépe porozumět příběhům, které se na stránkách knih ukrývají. Otestujte si, jak dobře znáte české i zahraniční literární figury, a zkuste je poznat pomocí tří charakteristik.
