V jednadvaceti koupil ruinu zámku. „Myslela jsem, že na to balí holky,” vzpomíná manželka

Většina lidí v jednadvaceti letech řeší školu nebo první práci. Miroslav Perout se rozhodl zachránit ruinu zámku Korozluky na Mostecku.

Když člověk přijíždí do Korozluk v Ústeckém kraji, už z dálky ho vítají komíny mostecké elektrárny. Krajina severních Čech nenechá nikoho na pochybách, že se pohybuje v regionu, který desítky let formoval průmysl.

Z torza budovy, které bylo odsouzené k demolici, je dnes díky úsilí manželů Peroutových vyhledávaná památka.

Klasicistní zámek obklopují květiny, v korunách stromů zpívají ptáci a park zdobí sochy.

Hned u vstupu stojí svatý Jan Nepomucký. „Ty sochy nejsou původní. Ty původní naházeli do násypu silnice. Ty, které dnes vidíte, jsme vykopali ze skládky,“ přibližuje majitel zámku Miroslav Perout.

Jen málokdo by dnes hádal, že ještě před třiceti lety byl zámek ruinou odsouzenou k demolici.

„Když jsem ho koupil, zůstaly jen obvodové zdi. Nebyla okna ani dveře, uvnitř chyběly stropy. Všechno bylo rozbité, rozkradené. Park zarostlý. Kaplička zatlučená a sloužila jako sklad průmyslových hnojiv. Vitráže byly pryč, zvon ukradený, oltář zmizel,“ vzpomíná.

Na místě dnešního zámku stála už ve středověku tvrz. Současnou klasicistní podobu získala stavba v 19. století. Její novodobý příběh se ale začal psát až o mnoho let později – v okamžiku, kdy se jí ujal tehdy student stavební školy Miroslav Perout. Bylo mu pouhých jednadvacet let, když se rozhodl koupit zchátralý zámek a pokusit se ho zachránit. A spolu s manželkou Janou na něm pracují dodnes.

„Jedna kamarádka mojí ženy říkala, že jsem musel být v minulém životě strašný tyran. A že si teď všechno odpracovávám veřejnou službou,“ směje se Perout.

Perout pochází z nedalekého Mostu, jeho otec byl stavitel a jako hlavní stavbyvedoucí podniku, který areál spravoval, do Korozluk pravidelně jezdil. „Bohužel se tehdy podílel i na demolici Richtterova hospodářského dvora, který zámek po staletí živil,“ říká Perout. Na zámek s otcem jezdil už jako kluk.

Když se po roce 1989 otevřela možnost majetek získat, měl jasno. „Člověk podvědomě touží po něčem starém,“ shrnuje.

Po studiích stavební školy v Kadani pokračoval ve studiu v Českých Budějovicích, kde se specializoval na rekonstrukce a obnovy budov.

„Přišel jsem za jedním z profesorů poradit se, jestli do toho mám jít. A on mi řekl: To je jasné. To musíte. Ať to nespadne. A my vám s tím pomůžeme.“

Tak začal projekt, který Miroslava Perouta provází už více než třicet let.

Zámek přitom provází pohnutý osud. Po druhé světové válce byl na základě Benešových dekretů zkonfiskován původním majitelům, rodině Richtterů. V následujících letech sloužil jako ubytovna pro dosídlování pohraničí, později jako dívčí internát a zemědělské učiliště.

V 70. letech areál převzal Státní statek, který zahájil neodbornou rekonstrukci. Při ní nechal vytrhat okna, parkety i stropy, práce však kvůli nedostatku peněz nikdy nedokončil. Zámek pak zůstal opuštěný, okolí postupně pustlo a areál byl téměř dvě desetiletí napospas vandalům i počasí.

Nakonec padlo rozhodnutí o demolici. „Když sem přijel Karel Richtter, poslední žijící potomek původní rodiny, podíval se skrz chybějící stropy až na oblohu. Řekl, že nechápe, jak může několik generací něco budovat a jedno zřízení to během pár desítek let úplně zničit. A prohlásil, že už s Čechami nechce mít nic společného,“ vypráví Perout.

Rekonstrukce se rychle stala jeho zaměstnáním na plný úvazek. Koupí nezískal žádné pomyslné klíče k zámku – budova žádná okna ani dveře neměla a nejdřív bylo potřeba prosekat se náletovými dřevinami, protože areál byl úplně zarostlý. Samotná budova byla místy roztržená až deset centimetrů širokými prasklinami.

„Ten dům jsme doslova šroubovali zpátky k sobě,“ popisuje Perout. Co šlo, opravovali svépomocí. S otcem, kamarády a známými nejprve vybudovali schodiště, následovaly stropy, krovy, střechy, okna. „Nejtěžší bylo vůbec zabránit tomu, aby se dům rozpadl,“ vzpomíná.