O TBH jste řekla, že je to přesně takový seriál, jaký jste si přála vidět, když vám bylo patnáct. Sama jste ale dospívala na přelomu devadesátých a nultých let, kdy televizní formáty pro teenagery vypadaly úplně jinak. Na čem jste vyrůstala?
Klasikou bylo v době mojí puberty samozřejmě Beverly Hills 90210 a později přišly ještě Dawsonův svět a O.C., které už mě ale tolik nebavily. Tím tehdejší nabídka teenagerovských seriálů v podstatě hasla.
Když srovnáte teenagerovské seriály z doby svého dospívání s aktuálními seriálovými hity generace Z, jako je Euforie nebo Sex Education, jak se podle vás žánr proměnil?
Teenagerovské seriály už dneska především nejsou pohádky. V devadesátkách a na počátku milénia byly dost odtržené od reality, a když už se výjimečně objevil díl, ve kterém se tvůrci snažili věnovat skutečnému problému, zpracovali ho dost zkratkovitě a moralisticky. Vzpomínám si, jak třeba Brandon v jedné epizodě Beverly Hills 90210 začal fetovat, respektive si vzal jenom jednu docela nevinnou pilulku, a hrozně rychle za to schytal nějaký trest.
Autoři seriálů jako Euforie, Sex Education, ale i Skins nebo Skam naproti tomu ukazují reálné mladé lidi v reálném prostředí a berou svoje postavy vážně. Nenabízejí teenagerům snadné návody od stolu, ale snaží se svět vnímat jejich očima. Euforie jde třeba v tématu drogové závislosti hodně do extrému, což je ale za mě jedině dobře. Seriály typu Dawsonův svět se totiž jakýmkoli sociálním problémům vyhýbaly, jako by vůbec neexistovaly, a přinášely tak divákům hlavně únik.
Co k tomuhle posunu teenagerovského žánru směrem k větší autenticitě přispělo?
Důležitou roli určitě sehrála změna distribučních modelů. Nástup streamovacích služeb jako HBO nebo Netflix i online platforem tradičních televizních stanic umožnil vznik seriálů, které nemusí nutně splňovat kritérium, aby se na ně dívala celá rodina, a mohou primárně cílit na užší cílovku mladého publika. Dramata, která se zabývají důležitými společenskými tématy, se díky novým kanálům přesunula ze světa filmu i do televizní produkce. A v neposlední řadě trend autentických teenagerovských seriálů pochopitelně odráží fakt, že se ve společnosti začalo víc mluvit o dlouho upozaděných tématech souvisejících s genderem nebo duševním zdravím.
V Česku dosavadní pokusy o teenagerovské seriály mnohdy dopadly ještě hůř než zmíněný seriál Beverly Hills 90210. Sám si nedovedu představit, že bych v pubertě nadšeně hltal Gympl s (r)učením omezeným nebo 4teens.
To chápu a myslím, že to bylo hodně dané tím, že v českých seriálech ze středoškolského prostředí převažovala perspektiva dospělých. Hlavními postavami tam nebyli samotní studenti, ale spíš učitelé nebo rodiče. Ukázkovým příkladem je třeba i Pan profesor, kterého loni z osvědčeného zahraničního formátu převzala televize Nova. Proto jsme v TBH tuhle zajetou linii úplně otočili. Učitele jsme vynechali, vystačili jsme si se školní psycholožkou, sportovním trenérem a jedním párem rodičů, a navíc jsme se příliš nestarali o to, jak na situace v ději seriálu nahlížejí. Zajímalo nás, jak je prožívají sami dospívající.
TBH vzniklo v produkci veřejnoprávní televize, které mnozí vytýkají nedostatečnou tvůrčí odvahu. Dali vám televizní dramaturgové potřebnou svobodu?
Naší výhodou bylo, že seriál TBH od začátku vznikal čistě pro iVysílání. Kdyby se měl vysílat v primetime na jedničce, dopadlo by to možná jinak. Česká televize v roce 2019 přišla s výzvou, aby se tvůrci přihlásili s projekty určenými pro její online platformu, na kterou jsem zareagovala a kreativní producentka Alena Müllerová do mě naštěstí vložila obrovskou důvěru. Dost si cením, že do takového rizika šla, když se navíc jednalo o můj televizní debut.
Kromě Aleny pak do tvůrčího procesu samozřejmě při různých schvalovačkách mluvila spousta jiných lidí a občas jsme vedli ostrý dialog. Velkým tématem byl například jazyk, kdy jsme řešili, do jaké míry se v seriálu veřejnoprávní televize mohou objevovat vulgarismy. Taky kolikrát padla už zmíněná otázka, jestli bychom se přece jenom neměli zaměřit i na perspektivu dospělých postav. Nakonec ale mohu s klidem říct, že v seriálu není žádný kompromis. Lidi z České televize pochopili, že pokud se chtějí vydat odvážným směrem, nejde to udělat jen napůl.
Hlavní zápletka TBH se točí kolem pranku, kterým se chce šikanovaný Tonda pomstít svým spolužákům. Po vzoru masakrů na amerických středních školách se rozhodne s falešnou zbraní zinscenovat útok na brněnském gymnáziu. Proč jste se rozhodla do českého kontextu přenést právě události, které lidé znají spíš ze Spojených států?
V době, kdy jsem námět vymýšlela, jsem si četla články o tom, že když v Americe k útoku na nějaké střední škole došlo, šířily se podobné činy jako epidemie. V důsledku intenzivního pokrytí v médiích se i na dalších školách objevovali studenti, kteří je napodobovali. Odborníci se shodují na tom, že pro dospívající, kteří o takové pomstě spolužákům uvažují, bývá zpráva o uskutečněném útoku poslední kapka.
Máte pravdu, že v Česku se zatím nic podobného nestalo, a doufám, že ani nestane. To ale neznamená, že by to v některých případech nehrozilo, že by o tom mladí lidé neuvažovali, nebo že by k pomstám spolužákům nedocházelo v méně fatální podobě. To, že ve Spojených státech v minulosti vyústily do masakrů, je koneckonců dané hlavně dostupností palných zbraní. Obzvlášť v době, kdy jsou mediální svět a popkultura globálně propojené, si tedy nemyslím, že bych do českého prostředí převáděla něco, co je od naší zkušenosti odtržené.
Ze scenáristického hlediska je samozřejmě takto extrémní situace zajímavá tím, že díky ní můžete sledovat, v jakém světle se postavy s rozdílnými charaktery tváří v tvář šoku ukážou a jaké následky bude mít na fungování středoškolského kolektivu. Vzhledem k tomu, že v případě Tondy nejde o skutečný útok, ale o prank, navíc hrdinové seriálu musí řešit otázku, jestli se stalo to nejhorší, nebo se vlastně nestalo vůbec nic. V neposlední řadě musím přiznat, že bych si podobnou zápletku nedovolila napsat, kdybych nedokázala cítit empatii ke klukovi, kterého útok napadl. I když jsem nic podobného v době svého dospívání neplánovala, dokážu svým způsobem pochopit emoci, která k tomu někoho dovede.
Takže jste se v pubertě cítila podobně odstrčená a vysmívaná jako Tonda?
Ano, určitě jsem v sobě měla něco z Tondova outsiderství. Zároveň jsem podobně jako Mája byla typ uvědomělé holky, která je přesvědčená, že ví, jak by svět měl správně fungovat, a chce to všem ostatním říct. Úplně nejblíž mému pubertálnímu já je ale postava Lukyho.
Což je kluk, který v seriálu řeší svůj strach z toho, kým opravdu je, a učí se postavit sám za sebe. Na scénáři s vámi ale spolupracovali i studenti, které učíte na FAMU, takže se do seriálu, předpokládám, výrazně otiskly taky jejich zkušenosti z období dospívání.
Ano, scenáristický tým kromě mě tvořilo ještě šest mých studentů a studentek. Generace Z byla v pětičlenné přesile, jenom jeden z mých spoluautorů se stejně jako já řadí mezi mileniály. Počáteční fáze psaní scénáře vypadala tak, že jsme spolu sdíleli vlastní zážitky a traumata ze střední. Zjistili jsme o sobě, že jsme všichni byli tak trochu třídní otloukánci, což na FAMU snad s výjimkou katedry kamery bývá časté. Zároveň jsme ale pokryli zkušenosti z různých střední škol, protože někdo chodil na pražské Gymnázium Jana Keplera a někdo na zdrávku v Ostravě. Do toho jsme ještě tahali postřehy od mladších sourozenců, sestřenic a bratranců, kteří podobně jako naše postavy byli zrovna v prváku nebo druháku.
Mohla jste tedy i srovnávat, jak se lišilo dospívání na přelomu devadesátek a milénia od toho, co teenageři zažívají dnes. V čem to má podle vás generace Z oproti mileniálům lehčí a v čem naopak těžší?
Překvapilo mě, kolik věcí zůstává pořád stejných. To, jak se ve středoškolských kolektivech vytvářejí uzavřené kliky, jak puberťáci sami sebe řeší nebo jak se vztahují k autoritám, se v principu nezměnilo. Rozdíl naopak vidím v tom, jak se alespoň na některých školách učitelé nebo výchovní poradci snaží zasahovat, když se mezi studenty objeví nějaký průšvih. U nás třeba ještě žádní osvícení kantoři, kteří se největší trable pokoušeli hasit, nebyli, a to jsem chodila na rádoby lepší gympl.
Výrazné změny pochopitelně přinesl technologický vývoj. Generace Z už vyrůstá na sociálních sítích, což má z mého pohledu jedno velké pozitivum. Člověk, který si ve školním kolektivu připadá mimo, si najednou může najít komunitu svých lidí na internetu. Negativum naopak spočívá v tom, že dnešní dospívající nečelí jenom tlaku vrstevníků ze své třídy, ale i globálnímu tlaku všech, které sledují na TikToku nebo Instagramu a se kterými se nevyhnutelně srovnávají.
Nespornou nevýhodou taky je, že vás podobně jako Tondu v seriálu TBH mohou vaši spolužáci při nějakém selhání natočit a okamžitě to vyvěsit online. A to nemluvím o tom, co je puberťák schopný v nerozvážné chvilce na sociálních sítích sdílet sám. I v dobách mého dospívání platilo, že se některé trapasy v kolektivu neodpouští a táhnou se s vámi celou střední. Na internetu ale věci, za které se stydíte, zůstávají skutečně navždycky, což celý problém citelně vyostřilo.
Generace Z bývá v médiích často vykreslovaná jako citlivější, tolerantnější k jinakosti a méně zatížená genderovými stereotypy. V seriálu TBH ale tuhle charakteristiku dokonale splňuje jen aktivistka Mája, která spolužáky marně poučuje o feminismu nebo udržitelném životním stylu. Myslíte, že představa o progresivních zoomerech, kteří chtějí změnit svět, je příliš idealistická?
To, že je generace Z otevřenější k jinakosti a citlivější vůči společenským problémům, určitě do jisté míry platí. Zároveň ale podle mě není namístě sklouzávat k přehnané utopii. Hodně totiž záleží na tom, v jakém prostředí dnešní dospívající vyrůstají a jaké vzorce si odnášejí z domova od svých rodičů. Při přípravách seriálu jsme si nechali udělat anonymní průzkum mezi českými středoškoláky, který se zabýval například jejich vztahem k LGBTQ komunitě.
Otevřenost vůči queer lidem byla mezi studenty sice mnohem větší než v dobách, kdy jsem sama chodila na gympl, ale zároveň u některých z nich pořád zaznívaly stejné homofobní nesmysly jako dřív. Sami jsme si ve scenáristickém týmu kladli otázku, jestli dnešní teenageři s jinou než heterosexuální orientací ještě vůbec řeší coming out nebo je pro ně přijetí ze strany okolí naprosto bezproblémová záležitost. Osobně bych byla moc ráda, kdyby se tím už zabývat nemuseli, ale ukazuje se, že zas tak daleko ještě nejsme.
Zároveň mi přišlo zajímavé, jak se některé postavy TBH navenek snaží chovat podle zažitých genderových rolí, i když při tom nejsou úplně sami sebou. Jedna z hlavních hrdinek Nessa ze sebe například před spolužáky dělá nepřístupnou alfa samici, která randí s florbalisty a na outsidery se dívá spatra, přestože je uvnitř citlivá a zranitelná.
Ano, hraje roli instagramové královny, ve které se cítí bezpečně. Staví si tak bariéru mezi vlastní zranitelností a vnějším světem. Vtipné je, že postavu Nessy při tvorbě scénáře nejvíc psal černý kluk z Ostravy, který hrával basket. Každý z našeho týmu si totiž našel hrdinu, za kterého kopal víc než za ostatní.
Zmiňovala jste, že se ve scenáristickém týmu sešli hlavně třídní otloukánci. Nedělalo vám pak trochu potíže, když jste při psaní měli s porozuměním přistupovat i k machistickým florbalistům a arogantním princezničkám?
Bylo to samozřejmě hodně terapeutické, ale nakonec jsme si užívali, když jsme se do nich mohli vcítit. Abychom se do jednotlivých postav lépe dostali, zkoušeli jsme si během covidu, kdy každý z nás seděl izolovaný doma, ve skupinovém chatu psát zprávy jejich jménem. Z mých příspěvků pak třeba paradoxně vznikl Tom, což je v seriálu ten nejhorší parchant, který všechny šikanuje. Zřejmě tedy máme všichni v sobě i takové parchanty.
Vzhledem k tomu, že se v seriálu dotýkáte závažných témat šikany, coming outu nebo duševního zdraví, slibujete si od něj i nějaké edukativní dopady?
Už tím, že v každém dílu zdůrazňujeme perspektivu jiné postavy, diváky vyzýváme k tomu, aby se zkusili vžít i do charakterů, které jim mohou být vzdálené. Taky bychom mladé lidi seriálem rádi ponoukli k tomu, aby se o svých trablích nestyděli mluvit. A v neposlední řadě jim chceme ukázat, že ať už si procházejí čímkoli, nikdy v tom nejsou sami. Mladý člověk má totiž často pocit, že věci, které ho trápí, nikdo jiný neřeší.
Říkám si, jestli není škoda, že je TBH k vidění jen na internetu. Neměly by se na něj podívat i starší ročníky, které přece jenom více sledují klasické televizní vysílání? Možná by pak svoje děti a vnoučata lépe chápaly.
To určitě ano, ale s tím, jak se během covidu i mezi boomery rozšířily streamovací platformy, už podle mě začíná být jedno, jestli se seriál objeví v televizi, nebo na internetu. To, že je seriál TBH dostupný jenom v iVysílání, neznamená, že se na něj střední generace nepodívá. Od svých známých jsem se dokonce doslechla, že baví i seniorky. Vím aspoň o pěti dámách, kterým je přes pětasedmdesát, a už sjely všechny díly.
Vážně? Moji babičku by TBH asi pohoršilo.
Možná ji jenom podceňujete.