Dianu Lechner ke slow living přivedlo období, kdy se cítila v životě nešťastná, ačkoliv k tomu objektivně neměla žádný zvláštní důvod. "Zpětně vím, že jsem se snažila si štěstí koupit. Měla jsem ráda kabelky a pěkné oblečení," říká. "V době, kdy jsem byla nejméně šťastná, jsem potkala svého manžela. Ze dne na den jsem nechala v Praze vše včetně bývalého partnera, docela dobrého zaměstnání, pěkného bytu, a odešla jsem," vypráví dvaatřicetiletá žena, která dnes žije na vesnici na jihu Čech.
Aby člověk žil pomaleji, není nutné se podle ní stěhovat na vesnici ani měnit zaměstnání. "Já jsem se napřed odstěhovala na vesnici a až zpětně jsem zjistila, že žiju pomaleji, přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Nebylo to tak, že bych se rozhodla žít slow a kvůli tomu odešla z města," objasňuje. "Mě osobně baví vesnický život, ale to je součástí mé osobnosti a nemá to se slow livingem nic společného. Slow living je umění být šťastný ve svém životě, v maličkostech, v jednotlivých okamžicích," reaguje na otázku, zda nemohou žít pomaleji jen lidé mimo velká města.
Prvky pomalého žití se podle ní dají stejně dobře využít i ve velkoměstě. "Mám kamarádku, která žije velmi městský život. To, co pro mě znamená naše zahrada, les a vycházky, to je pro ni snídaně v bistru, návštěva kavárny nebo to, že může jít za kulturou. Přestože žije v Praze, tak žije slow, protože si užívá to, co má ráda," tvrdí.
Tak zvané slow living hnutí (doslovně pomalé žití) údajně odstartovalo otevření první pobočky McDonald’s v Římě u slavných Španělských schodů v roce 1986. Fast food byl tehdy plný zvědavých Italů, měl však i řadu odpůrců. Jedním z nejhlasitějších kritiků byl novinář Carlo Petrini, který nosil protestujícím talíře s těstovinami. O rok později založil asociaci Slow Food na ochranu tradičního jídla a způsobu stravování.
Diana Lechner je přesvědčená, že poslední zbytky pomalého žití vymizely zhruba v 50. letech minulého století. "Je to pouze návrat k tomu, než se doba dramaticky zrychlila," říká žena, která pomalé žití objevila asi před čtyřmi lety. Slow living je souborem reakcí na rostoucí touhu západního světa mít čas na smysluplné věci, píše se v odborné studii, která fenomén chápe v těsném propojení s mindfulness. Ta se dá volně přeložit jako všímavost či duchapřítomnost nebo stav mysli, kdy člověk věnuje plnou pozornost tomu, co právě dělá.
Koučka řadí mezi základní principy pomalého žití minimalismus, upřednostňování kvality namísto kvantity, dobré mezilidské vztahy, trávení volného času kreativním způsobem a v neposlední řadě žití v přítomnosti a zejména podle sebe. V tomto ohledu zní hnutí slow living jako poměrně drahá záležitost pro pár vyvolených, zejména co se týče důsledného upřednostňování kvality nad kvantitou.
Podle Lechner to tak ale není. "To je právě ten paradox. I pokud má člověk hluboko do kapsy, může se zaměřit na to nejdůležitější, což je odpočinek, vztah s nejbližšími a to, jak s nimi tráví čas," tvrdí. Je přesvědčená, že pomalé žití nemusí být o penězích do té doby, dokud člověk nevyznává nákladný životní styl plný luxusních restaurací a exotických dovolených.
"Nemyslím, že člověk, který má spoustu peněz a může si dovolit v podstatě cokoliv, má větší pravděpodobnost, že bude šťastný. Právě naopak. Bude se totiž hodně vzdalovat nejobyčejnějším věcem, které nám dělají radost," míní. Sama zmiňuje jako svou oblíbenou aktivitu hraní Člověče, nezlob se s manželem. "Člověk je ve skutečnosti velmi jednoduchý a stále ho těší ty nejobyčejnější věci," věří koučka.
Podnikání jako jediná cesta ke štěstí?
Lechner také vyvrací představu, že pro spokojený život je nutné změnit práci. "S tím, jak se rozšiřuje síť koučů a mentorů, mi přijde, že v posledních letech všichni propagují hlavně podnikání. Aby měli své klienty, podněcují je tím, že nejsou spokojení v práci, což spousta lidí opravdu není. Nahlodají je prázdnými frázemi, protože spousta lidí není šťastných. Řeknou jim: 'Já podnikám, mám se skvěle.' Vnutí jim tak trochu americký sen," kritizuje.
Klasické zaměstnání pak podle ní začne lidi štvát víc, než jim vadí ve skutečnosti. "Ono to totiž tak strašné není," říká Lechner, která sama pracovala ve dvou zahraničních korporátech. "Samozřejmě, že některé věci mi na korporátu vadily, ale něco jiného mi vadí zase na podnikání. Štve mě, že někteří mentoři a kouči propagují cestu podnikání jako jedinou správnou a hází špínu na korporáty, které toho mně osobně ve skutečnosti mnoho daly," říká.
Nejdůležitější je podle ní udržovat rovnováhu mezi pracovní a soukromou sférou. "Jakmile jednu sféru upřednostníte, vždy z toho bude nějaký problém. Nejdůležitější je si to nastavit tak, aby člověk osm hodin skutečně pracoval, neprokecal je u kávovaru a neprobrouzdal na webech," varuje před zbytečnými přesčasy.
Pro spoustu koled se stydíme zpívat
Lechner věří, že je možné principy pomalého žití aplikovat také na období Vánoc a adventu, které si dnes lidé naopak nezřídka asociují se shonem. Myslí si ale, že je třeba vědomě zpomalovat už delší dobu před svátky kvůli brzkému nástupu Vánoc například v obchodních centrech. "Je možné se postupně naučit rušivé elementy nevnímat, ale žádný rychlý tip na to bohužel nemám," říká.
Pomoci prý může nepřistupovat k Vánocům a priori jako ke zkaženému svátku. "Doporučuju oprostit se od toho, že se nám Vánoce zhnusily, a dát jim novou šanci," říká koučka, která si ke svátkům také hledala cestu znovu. "Stačí jít se večer projít na nějakou vánoční procházku. Když je město hezky a vkusně nasvětlené a jdete se projít s partnerem či s rodinou, tak už jen z té procházky to dýchá," radí. "Pro mě je to i o tom, zazpívat si společně koledu. My si pustíme tři sta amerických písniček Santa Is Coming, ale v podstatě se stydíme si doma zazpívat českou koledu," dodává.
