Ulehli ke spánku a už se nikdy neprobudili. Ráno bylo 1746 lidí po smrti, nikdo tehdy netušil proč

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

„Byla jsem jako mrtvý člověk,“ vzpomínala jedna z přeživších. Když se ráno 22. srpna 1986 probrala, ležely kolem ní desítky členů její rodiny a stovky mrtvých zvířat. Domy přitom dál stály a okolní krajina se zdála být takřka beze změny. Během jediné noci přitom u kamerunského jezera Nyos zahynulo 1746 lidí. Vědci si přitom s otázkou, co a proč zabilo stovky lidí, lámali hlavu dlouhé měsíce.

Večer 21. srpna 1986 zaslechl farmář Ephriam Che podivné dunění. Žil tehdy s rodinou na vyvýšeném místě nad jezerem Nyos v severozápadním Kamerunu. Když se podíval směrem k vodě, spatřil nad ní bělavou mlhu. Necítil se dobře, a tak šel spát.

Podobné zvuky slyšela níže u jezera také pastevkyně Halima Suleyová. Později je popsala jako křik mnoha hlasů. Pak se jejím rodinným sídlem prohnal silný vítr a Suleyová ztratila vědomí. „Byla jsem jako mrtvý člověk,“ vzpomínala po letech pro Smithsonian Magazine. Ráno našli přeživší úplně jiný svět.

Jindy průzračně modrá voda jezera Nyos získala načervenalou barvu. Che se vydal dolů k vodě a všiml si především nezvyklého ticha. Neslyšel ptáky ani hmyz. Když narazil na vyděšenou Suleyovou, ležely kolem ní desítky členů její rodiny a stovky kusů dobytka.

„Proč tady ti lidé leží? Proč se už nehýbou?“ křičela podle Cheho vzpomínek žena. Farmář později popsal ještě jeden detail: na mrtvých tělech neseděly mouchy. Zahynuly totiž také.

Muž poté pokračoval do vesnice pod jezerem. Téměř všichni její obyvatelé už ale byli tou dobou po smrti, mezi nimi jeho rodiče, sourozenci, strýcové a tety. „Plakal jsem, plakal a plakal,“ vzpomínal později.

Podobné výjevy se toho rána opakovaly i v dalších vesnicích v blízkosti jezera. Lidé umírali tam, kde je plyn zastihl, často přímo ve svých domech. Pozdější odborné práce stanovily bilanci katastrofy na 1746 mrtvých a tisíce kusů dobytka.

Samotné jezero přitom po události vypadalo jinak než předchozího večera: voda, která bývala průzračně modrá, získala červenohnědý odstín. Vědci později zjistili, že změnu barvy způsobila voda bohatá na železo, kterou prudké odplynění vyneslo z hlubin k hladině.

Vědci nejprve nevěděli, co hledají

Během několika dní začali k Nyosu přijíždět odborníci z celého světa. Nikdo si nemohl být jistý, co přesně se stalo – ani zda se katastrofa nebude opakovat.

Mezi nimi na místo katastrofy zamířil také americký limnolog George Kling, který přitom Nyos navštívil už rok před tragédií při výzkumu kamerunských jezer. Tehdy odebral vzorky jen z mělké vody u břehu a nic nebezpečného nezaznamenal. Když se na místo po katastrofě vrátil, zjistil, že místní chlapec, který mu při předchozí návštěvě pomáhal, zemřel spolu s téměř všemi lidmi, které během první návštěvy poznal.

„Byl jsem otupělý,“ vzpomínal později Kling pro Smithsonian. O návratu k jezeru prý vždycky snil, takhle si ho ale nepředstavoval.

Americký geochemik Bill Evans z U.S. Geological Survey si zase zapamatoval chování přeživších. Přestože právě přišli o rodiny, domovy a prakticky všechno, co měli, nabízeli vědcům jídlo a ubytování. „Dokážete si to představit?“ vzpomínal Evans. „Právě přišli o všechno a starali se o nás.“

Odborníci následně vyráželi na jezero v nafukovacích člunech, odebírali vodu a snažili se zjistit, co dokázalo zabít tolik lidí, aniž by to na první pohled poznamenalo okolní krajinu.

Zabiják čekal pod hladinou

První podezření padlo na sopku. Nyos totiž leží ve vulkanicky aktivní oblasti a samotné jezero vyplňuje hluboký kráter. Výzkumníci ale postupně našli jiného viníka: oxid uhličitý.

Oxid uhličitý geologického původu totiž dlouhodobě pronikal do spodních vrstev jezera. V hluboké vodě ho vysoký tlak udržoval rozpuštěný, takže se mohl postupně hromadit podobně jako plyn v uzavřené lahvi syceného nápoje.

Americký tým zároveň nenašel důkazy, že by katastrofu vyvolala právě probíhající sopečná erupce. Večer 21. srpna však něco narušilo stabilitu jezera. Voda bohatá na zmiňovaný oxid uhličitý začala stoupat. S klesajícím tlakem se z ní uvolňovaly bubliny, ty vynášely vzhůru další hlubokou vodu a celý proces se prudce zesiloval.

Vědci dodnes s jistotou nevědí, co onu řetězovou reakci spustilo. Americká vyšetřovací zpráva proto mluví o neurčeném mechanismu. Mezi možné spouštěče patřil například sesuv půdy nebo jiné narušení vrstev jezera.

Mrak zamířil do údolí

Z jezera tak uniklo obrovské množství oxidu uhličitého. Plyn nemá barvu ani zápach a má větší hustotu než běžný vzduch. Držel se proto při zemi a terén ho vedl do níže položených údolí. Právě tam stály vesnice.

Odborná studie, která později spojila výpovědi svědků s geologickými údaji, rekonstruovala události večera téměř krok za krokem. Autoři popsali menší projevy už před hlavní katastrofou, následný výtrysk vody s bělavým oblakem a kolem desáté večer hlavní událost, po níž plyn zaplavil nízko položená údolí.

Lidé vystavení vysokým koncentracím oxidu uhličitého rychle ztráceli vědomí. Americký tým následně dospěl k závěru, že většinu obětí zabila asfyxie spojená s vysokou koncentrací oxidu uhličitého a nedostatkem kyslíku. Někteří lidé přežili jen proto, že se nacházeli výše než jejich sousedé.

Varování přišlo už o dva roky dříve

Nyos přitom nebyl první. V srpnu 1984 zabil podobný únik oxidu uhličitého z kamerunského jezera Monoun 37 lidí. Vulkanolog Haraldur Sigurdsson následně zjistil, že hluboká voda v jezeře obsahuje obrovské množství rozpuštěného plynu. Když vytáhl vzorek vody z hloubky, tlak plynu podle pozdějšího popisu Smithsonianu dokonce vyrazil uzávěr nádoby.

Sigurdsson začal uvažovat o dosud prakticky neznámém přírodním nebezpečí: oxid uhličitý se může v hlubokém jezeře hromadit celé roky a pak se náhle uvolnit. Své závěry poslal časopisu Science ještě před katastrofou u Nyosu. Podle Smithsonian Magazine je však časopis odmítl publikovat jako příliš nepravděpodobné.

Jak odzbrojit jezero

Po katastrofě přišlo další nepříjemné zjištění. Oxid uhličitý se v jezeře Nyos hromadil i nadále. Vědci proto potřebovali zabránit tomu, aby se hluboká voda znovu nebezpečně nasytila. Nakonec využili stejnou fyziku, která stála za katastrofou.

Do hloubky spustili potrubí. Voda bohatá na oxid uhličitý jím stoupá vzhůru a s poklesem tlaku se z ní začne uvolňovat plyn. Bubliny následně pomáhají hnát další vodu vzhůru, takže systém po spuštění nepotřebuje nepřetržité mechanické čerpání. První trvalé odplyňovací potrubí začalo fungovat v roce 2001. V následujících letech vědci systém rozšířili a množství nahromaděného plynu se tak výrazně snížil.