Když roku 2008 získal cenu prestižního britského magazínu BBC Music v kategorii Objev roku, mnoho recenzentů jeho interpretaci Bachovy hudby srovnávalo s dnes již legendárními nahrávkami Glenna Goulda. Avšak zatímco Gouldova interpretace je ostře artikulovaná, Fray si zakládá na ladnosti a zpěvnosti. Ostatně dokumentární film, který o něm toho roku natočila kulturní stanice ARTE, nese název Swing, Sing, Think. Tato tři slovesa - houpat se, zpívat a myslet - Frayovu osobnost i hru dokonale vystihují.
Ale Bachova hudba není jeho jedinou láskou. V průběhu několika málo let vydal celou řadu alb s hudbou svého oblíbeného Mozarta, Schumanna, Schuberta nebo Bouleze. Tím dokázal, že pod jeho rukama v kráse rafinovaných detailů vzkvétá jak hudba starších slohů, tak i hudba nanejvýš současná. "Přeji si, aby má diskografie odrážela, kdo jsem. Proto jsem kupříkladu natočil Schuberta, on totiž nastavuje zrcadlo lidské duši nejvěrněji."
Jeho nejnovější album vydané v únoru roku 2017 je věnované Fryderyku Chopinovi. "Může to znít neuvěřitelně, ale Chopina jsem patnáct let na koncertě nehrál, vlastně vůbec na veřejnosti. Vnitřně jsem si ho zařadil na jakousi čekací listinu. Toužil jsem se k němu vrátit až ve chvíli, kdy si budu jistý, že jsem schopen ovládnout klavír jako skutečně lyrický nástroj, jenž se jeho hudbou pravdivě rozezpívá. U Chopina je to ale obzvláště těžký okol - jeho svět je obří a zároveň jakoby někde v nitru skrytý." Na svůj pražský recitál zařadil ještě další velká jména klavírní literatury doby romantismu - Schumanna a Brahmse.
Málokdo dokáže tak nadšeně vyprávět o atmosféře na koncertech jako David Fray. "Je to úplně jiný svět než nahrávání ve studiu. Samozřejmě, musíte přijmout, že vám tu a tam uteče nějaká nota, ale v tom spočívá ono vzrušení. Když hrajete tu nejtišší dynamiku a slyšíte, že obecenstvo téměř nedýchá, jak je do hudby ponořeno spolu s vámi, je to nádherné!"
Zamýšlí se také nad posláním klasické hudby v moderní společnosti. "V dnešní hlučné době je takový koncert ideálním místem pro zklidnění, soustředění, kterého bychom možná ani jinak nebyli schopni dosáhnout. Bez ticha na koncertech by nebyla hudba. Ale tím neříkám, že má být publikum paralyzované ztuhlostí ze strachu zakašlat." Nesmírně si zakládá také na zájmu mladého publika: "Atmosféru publika vytváří pestrá škála individuálních osobností, kam nepochybně patří mladí lidé! Ať nemají strach z kazajky konvencí a otevřou se zážitku, který jim žádný jiný žánr hudby nenabízí. To může být přeci tak osvěžující!"
Kritici si často všímají Frayovy hudební vyspělosti. On sám na to odpovídá, že "vyspělost nemusí být přímo úměrnou věku. S postupujícími léty získáváte zkušenost, ale nikoliv vyspělost. Pokud bych měl pojmenovat, co pro mě znamená vyspělost v hudbě, pak by to byla intuice či vědění, co se pod povrchem skladby opravdu skrývá."
Frayova umělecká osobnost prošla od studijních let velkou proměnou. Jeho učitel, klavírista a vyhledávaný pedagog Pařížské konzervatoře Jacques Rouvier před časem prohlásil: "Davida znám přes dvacet let. Řekl bych, že je přirozeným talentem. Když jsem ho poprvé poznal, připomínal mi - promiňte mi to přirovnání - nespoutaného psa, který se se vší vervou a nevyčerpatelnou energií vrhá všemi směry. Od té doby se ohromně proměnil. Skoro bych řekl, že se stal přesným opakem. Díky inteligenci a erudici je teď umělcem nesmírně kultivovaným, přesto někde v jeho nitru to zvíře dál dříme." Před dvěma lety společně natočili čtyřruční skladby Franze Schuberta, Fantazii f moll a Allegro a moll, dvě díla napsaná v posledním roce skladatelova života. Kritik Norman Lebrecht v recenzi alba uvedl: "Pokud hledáte okno do Schubertovy duše poeticky vyzdobené krystalky ledu, málokterý umělec nabízí lepší pohled."
Slova jako "poetičnost" nebo "křehkost" snad nejlépe vystihují povahu dnešního Davida Fraye. "Chtěl bych být snad ještě trpělivější, " dodává s úsměvem v rozhovoru publikovaném v newyorském deníku The Epoch Times a v nadsázce dodává: "Nejlepší terapii mi možná poskytuje velká zahrada, o kterou se starám v jihozápadní Francii. Žijeme ve společnosti, která očekává okamžité výsledky. V hudbě a zahradě to ale tak nefunguje. Zasadíte semínko a nemůžete si být jisti, zda se uchytí a kdy propukne v květ."
Hledat paralely hudby se světem flóry ho baví. Když se ho zeptáte na vztah volnosti a svázanosti konvencemi v interpretaci klasické hudby, odpoví vám: "List stromu je volný ve svém pohybu, přesto je pevně spjat s větví. S tou si pohrává vítr, přesto je pevně spjata s kmenem. A kmen ústí v kořeny, které jsou symbolem tradice. Tak vnímám spojitost volnosti a tradice při interpretaci klasické hudby. Z dálky může vše vypadat klidné, nehybné, když se však podíváte zblízka, uvidíte bujarou volnost, se kterou se chvějí jednotlivé listy."
Přestože ročně odehraje více než padesát koncertů po celém světě, vždy si vyhradí čas, který může strávit se svou rodinou a milovanou přírodou. Je pyšný na šestiletou dceru s překrásnýma velkýma očima, která podědila po obou rodičích. Jeho ženou je italská herečka a operní režisérka Chiara Muti, se kterou se seznámil, když spolupracoval s jejím otcem, dirigentem Riccardem Mutim.
Pokud chcete slyšet umělce, který slibně kráčí vzhůru po nesnadné cestě k výšinám Parnasu, nenechte si v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného ujít jeho recitál 21. listopadu v pražském Rudolfinu.
