„Ty magore, přestaň se smát a koukej pod nohy.“ Šest hodin pod Everestem mělo pro Češku nečekaný závěr

Na Everest Marathon jste nastupovala bez jakékoliv podobné předchozí závodní zkušenosti. Co vás přesvědčilo, že právě jeden z nejtěžších maratonů na světě je dobré místo, kde začít?

Naši nosiči. Dva z nich se téhle taškařice pravidelně účastní a už několik let se umisťují na předních příčkách sedmdesátikilometrové trati. Loni jsme program pro poslední trekovou skupinu sezony naplánovali tak, abychom je stihli přivítat v cíli. Byla tam skvělá atmosféra a tehdy vznikl nápad, že bychom to příští rok mohli zkusit také. Pár esemesek a do večera nás bylo asi patnáct. Jenže rok utekl, lidé si to rozmysleli a z původní party jsem nakonec zůstala sama.

Související

Vozit pivo do Nepálu je jako nosit dříví do lesa, říká horolezec 'Tráva' z Czech Pubu

Jako horolezkyně jste zvyklá pohybovat se ve vysokých horách. V čem se ukázalo, že běh ve výšce přes pět tisíc metrů je úplně jiná disciplína, než jste očekávala?

Mojí výhodou bylo, že jsem nic neočekávala. Byla jsem hlavně zvědavá. Jestli se tam vůbec dá souvisle běžet, jestli klesající nadmořská výška vykompenzuje únavu z předchozích kilometrů, jestli cestou potkám některé z místních nepálských kamarádů nebo jak moc bude bolet pětatřicátý kilometr, o kterém všichni opravdoví běžci mluví s respektem.

„Ty magore, přestaň se smát a koukej pod nohy, nebo brzo hodíš tygra“

Nastal během závodu moment, kdy jste si řekla, že jste si možná ukousla příliš velké sousto?

Ani ne. Cestou jsem skoro nejedla. (smích) Takový moment vůbec nenastal. Nejsem běžec a už vůbec ne závodník. Mojí jedinou ambicí bylo nezvrtnout si kotník, abych si mohla užít celé léto. Z hor jsem zvyklá poslouchat svoje tělo a nechávat si rezervu pro případ, že by bylo nejhůř. Dalo by se říct, že se neumím neflákat.

Horolezectví bývá spojované s trpělivostí a čekáním na správný okamžik. Maraton je naopak o nepřetržitém pohybu. Co vás psychicky prověřilo víc?

Po psychické stránce je pro mě maraton proti výstupu na horu vlastně sranda. Nehrozí vám serak, lavina ani pád do ledovcové trhliny. Když nemůžete, je vám zima nebo máte hlad, zajdete do nejbližší lodže. A kdybyste se zranili, během pár minut vás někdo najde. Takový komfort na horách neexistuje.

Vnímala jste během závodu spíš krásu Himálaje, nebo už člověk vidí jen další krok před sebou?

Pro mě je to tam něco jako doma za barákem. Prošla jsem tu trasu s trekaři nesčetněkrát. Tentokrát jsem ale neměla nikoho na starost, a to byl malý – vlastně velký – svátek. Najednou si můžete dovolit pustit hlavu do oblak, oči k obzoru a jen tak si běžet himálajskou krajinou. Říkala jsem si, kolik lidí na světě si něco takového může dopřát. Pak mi ale kousek za Pangboche problesklo hlavou: „Ty magore, přestaň se smát a koukej pod nohy, nebo brzo hodíš tygra.“

Zobrazit
30 fotografií

V horách často rozhoduje schopnost správně vyhodnotit riziko. Existuje podobné rozhodování i při takovém závodě? Jsou chvíle, kdy si musíte říct, že ambice musí ustoupit bezpečnosti?

Pokud máte ambice na výsledek, tak asi ano. Ale na to se budete muset zeptat opravdových závodníků.

Měla jste před startem nějaký konkrétní čas nebo umístění, které byste považovala za úspěch?

Vůbec ne. Chtěla jsem si to jen vyzkoušet a užít. Neměla jsem obavy, že bych se do cíle nedostala. I kdybych celou trasu šla, maximálně by mě někde po cestě diskvalifikovali za nesplnění časového limitu.

Řada lidí si myslí, že odvaha znamená nemít strach. Jakou roli podle vás hraje strach?

Myslím si, že odvaha znamená udělat správnou věc i ve chvíli, kdy strach máte. Strach má spoustu podob. Ten, kterému říkáme respekt, je výborný kamarád. Je dobré ho poslouchat. Naopak panika člověka paralyzuje, našeptává nesmysly a může být i smrtelně nebezpečná.

Co vás během šesti hodin běhu drželo v pohybu?

Určitě radost. A taky gravitace. Přece jen je to dost z kopce.

Když jste v cíli zjistila, že jste skončila druhá, co vám proběhlo hlavou?

Popravdě mě ani nenapadlo zajímat se o čas nebo pořadí. V cíli mě přivítala celá naše trekařská i nosičská parta, drželi mi cílovou pásku a byla spousta legrace. Teprve pak někdo mezi řečí prohodil: „Víš, že jsi druhá?“ A v tu chvíli mi došlo, proč mají všichni takovou radost.

Související

Horolezci: Klára zůstává tam, kde to milovala. Stát se to nám, přáli bychom si totéž

Kam byste Everest Marathon zařadila mezi svými nejnáročnějšími zážitky?

Nemám ráda žebříčky ani porovnávání. Ale prozradím vám, že napsat tyhle odpovědi je pro mě méně pohodlné než uběhnout 42 kilometrů v Himálaji. Zvlášť když zrovna zapadá slunce a já místo na vyhlídce sedím u počítače.

Co vás ten závod naučil o vás samotné?

Znovu se mi potvrdilo, že cíl bývá někde úplně jinde, než si myslíme. Že všechny kroky správným směrem vás dovedou dál, než jste čekali. Medaile ani startovní tričko pro mě moc neznamenají, stejně jsem je hned rozdala. Ale když za mnou pak lidé přijdou s poděkováním za inspiraci a vlastním příběhem, mám radost, že stačí tak málo, aby se začaly plnit sny.

V době, kdy se často mluví o překonávání limitů, je důležitější vědět, kam až můžete jít, nebo poznat, kdy je čas se zastavit?

Pokud se ptáte na pocit, je to podle mě nakonec totéž. Ale dalo by se o tom napsat filozofické pojednání na několik desítek stran.

VIDEO: Cesta na Mt. Everest nikdy nebude snadná, jste tam na návštěvě, ta výška není slučitelná se životem, říká horolezec

Zdroj: autorský text