Na románu Bílá Voda jste pracovala deset let, a když jsem ho četl, hned mi bylo jasné proč. Na bezmála sedmi stech stránkách se totiž prolíná současnost s minulostí, vyprávění z perspektivy několika postav s deníkovými záznamy a archivními dokumenty. Kolikrát jste se ve všech těch linkách ztratila a chtěla to vzdát?
Psaní románu Bílá Voda připomínalo splétání vánočky a mně se ani v první, ani ve druhé verzi bohužel nepodařilo všechny copánky spojit. Měla jsem v textu rozehranou řadu příběhů, které ale v závěru nesměřovaly do žádného společného vyústění. S první verzí jsem se musela rozloučit proto, že jsem si jako vypravěčku původně zvolila pouze ústřední postavu řádové sestry Evaristy. Ta ale nemohla být přítomná u všech událostí, které jsem chtěla popisovat. Při práci na druhé verzi jsem tedy už věděla, že do knihy musím zahrnout perspektivu vícero osob. Znovu se mi ale nepovedlo všechny příběhové linky sklenout dohromady a to už pro mě byl opravdu krizový moment. Pořád jsem ale věděla, že jsem nashromáždila materiál, který stojí za to odvyprávět, a ve třetí verzi už jsem pracovala s perspektivou tolika postav, že nebylo možné, aby to jeden z hlasů nedotáhl do konce.
Zajímalo by mě, jak v době, kdy jste román psala, vypadal váš pracovní stůl.
Ten pracovní stůl nebyl jenom jeden. Materiály, ze kterých jsem zrovna vycházela, většinou zaplnily ještě několik dalších pobočných stolků. Taky jsem využívala pojízdný regál o třech patrech, do kterých jsem řadila roztříděné zdroje k jednotlivým tématům. Vedle hromady papírů jsem měla ještě několik flashek s dokumenty, které jsem si ofotila v archivech. A protože jsem fotila možná víc, než bych musela, tak mi potom velmi dlouho trvalo, než jsem to všechno vůbec prošla. Naneštěstí mi všechno připadalo natolik zajímavé, že jsem to do románu chtěla vtáhnout, což samozřejmě nešlo. To, co čtenář na těch 688 stránkách najde, je tak jen špičkou ledovce, pod kterou stále leží materiál na další novely nebo povídky. Ten už ale není pro mě.
Psaní románu tedy ve vašem případě nápadně připomíná psaní diplomové práce, což je pro člověka většinou zkušenost, kterou má rád z krku a dobrovolně by si ji nezopakoval. Vás ale pátraní po knihovnách a archivech musí bavit, když se do něj pořád pouštíte.
To rozhodně ano. Ráda zažívám ty aha momenty, kdy z nějakých zašlých krabic vylovím něco, co ve mně rozpoutá vír emocí, myšlenek a představ, co mi otevře dveře k rozvinutí další epizody v plánované knížce. Tyhle chvíle jsou k nezaplacení, stejně jako setkávání s pamětníky. Baví mě, když si o událostech, o kterých píšu, povídám s někým, kdo je skutečně prožil a může mi na ně poskytnout svůj pohled. V neposlední řadě mě těší, když můžu být sama a plně se ponořit do příběhu. Své poslední knize jsem ale bez přehánění hodně obětovala. Pracovala jsem na ní po večerech i o víkendech, počítač jsem si s sebou brala i na dovolenou, a i když jsem se od textu fyzicky odtrhla, stejně jsem o něm pořád přemýšlela. Po dlouhé době si teď užívám chvíle, kdy mám čistý stůl a v hlavě klid.
Klíčovým dějištěm vašeho nového románu je klášter v obci Bílá Voda ležící na hranicích s Polskem, kam komunisté na počátku 50. let během jediné noci přesunuli stovky řeholnic. Proč si pro internaci řádových sester vybrali právě tohle místo?
Internačních klášterů bylo v Československu za totality více a dohromady do nich představitelé minulého režimu v rámci takzvané Akce Ř poslali přes sedm tisíc českých a čtyři tisíce slovenských řeholnic. Většina z nich se nacházela v oblasti Sudet, které byly po válce vysídlené, a komunisté tak do prázdných nemovitostí mohli řeholnice odklidit mimo zraky lidí. Zároveň je tam mohli snadno držet pod kontrolou. V obci Bílá Voda byl tehdy například jenom klášter, psychiatrická léčebna a nepříliš velký počet obydlených domů, a pokud chtěly řádové sestry ze vsi vycestovat, musely si zažádat o propustku. Tu jim obvykle pověřené osoby neschválily na víc než půlden, což pro ně při odlehlosti toho místa nemělo velký smysl.
V jakém momentě jste si řekla, že by perzekuce řeholnic za předlistopadového režimu mohla být námětem na román?
Důležitá byla chvíle, kdy jsem Bílou Vodu poprvé navštívila a všechno si tam ujasnila. Po celodenním putování jsem dorazila do vesnice, která za totality kvůli neprostupnosti hranic ležela opravdu na konci světa a vedla k ní jediná cesta. Když jsem po ní do obce přijížděla, vítal mě monumentální chrám s rozlehlou stavbou kláštera. Místní hřbitov, kam jsem pak zašla, byl osázený růžemi, vzduchem se nesl zpěv ptáků a bzučení hmyzu, takže to tam vypadalo jako ráj na zemi.
A protože jsem tehdy už pomalu zjišťovala, co řeholnice za minulého režimu prožily, napadlo mě tam poprvé i něco jiného než pomyšlení na všechna ta příkoří, totiž že navzdory všemu nad komunistickou mocí zvítězily. I na takovém místě totiž zjevně dokázaly najít klid pro své duše. V bělovodském Muzeu izolace, internace a integrace jsem navíc narazila na další detaily z jejich života, které jsem pak použila v knize. Pro přesnost je ale nutné dodat, že jsem psala román, ne literaturu faktu, takže se příběh přesně tak, jak ho vyprávím, ve skutečnosti nestal.
V románu nelíčíte jen každodenní život řádových sester v bělovodském klášteře, ale i jejich nucené nasazování do továren nebo kruté zacházení, kterému čelily ve vězení. Která zjištění s vámi při práci na knize nejvíc otřásla?
V bělovodském muzeu jsem se dozvěděla, že řeholnice v internačních klášterech žily pohromadě jen necelý rok, než začaly monstrprocesy, v rámci nichž některé představené skončily jako politické vězeňkyně. Takový osud potkal například Marii Vojtěchu Hasmandovou nebo Bohumilu Žofii Langrovou. Vedle odstranění nejstarších sester se mnou ale pohnul především způsob, jakým se komunisté vypořádali s těmi nejmladšími. Z některých z nich udělali možné oběti ziskuchtivých mužů, kteří byli podněcováni k tomu, aby novicky takzvaně svlékli z roucha a převedli je do civilního stavu.
S vidinou finanční odměny měli za úkol mladé řeholnice přivést do jiného stavu, aby se nemohly vrátit ke svým řádům. V lepším případě v nich měli probudit zamilovanost, mluví se ovšem i o případech znásilnění. Dělo se to v závodních ubytovnách pohraničních továren, kde měly novicky pomáhat k rozvoji kolektivního hospodářství a pohybovaly se tam mimo svůj řeholní kolektiv. V románovém příběhu sestry Evaristy, která si takovou zkušeností prošla, jsem ale vycházela jen ze střípků nalezených v archivech. Žádnou řeholnici, která by se mi s podobným zážitkem svěřila, jsem nenašla, nehledě na to, že by jakožto matka řeholnicí už zůstat nemohla.
Sestru Evaristu na druhou stranu v románu ostatní řeholnice neodsoudí, naopak obdivují nezdolnost, s jakou se staví nejen proti představitelům státní moci, ale i církevním elitám, které s režimem kolaborují. Narazila jste na podobné rebelky i při svých rešerších?
Sestry, se kterými jsem se osobně setkala, byly většinou neuvěřitelně skromné. Snažila jsem se z nich dostat vzpomínky na křivdy, které se jim děly, ale ony byly se vším, co prožily, dávno smířené. Když mi například vyprávěly o 50. letech, tak sice popisovaly, v jak katastrofických podmínkách musely žít, jak je komunisté nechávali špehovat a leccos jim zakazovali, ale zároveň o tom mluvily s takovým nadhledem, že jsem z nich nemohla vymáčknout emoce, kvůli kterým jsem je vlastně navštívila.
Víc mi v tomto ohledu pomohly materiály, které jsem našla v archivech. Tam jsem mimo jiné narazila i na zprávu o tom, jak se jedna z řeholnic při předvolební propagandistické přednášce okresního církevního tajemníka vztyčila a vmetla mu do tváře, že na ni jeho slova neplatí, že ona se považuje za vězně komunistického režimu. Mezi řádovými sestrami tedy byly i rebelky.
Sestra Evarista se ve vaší knize dokonce nechává vysvětit na kněze, což může katolíkům připadat nepředstavitelné, ale v podzemní církvi, kterou založil biskup Felix Davídek, se to skutečně dělo. O kolika takových případech jste se v historických pramenech dočetla?
V tajné církvi Koinótes, kterou za minulého režimu organizoval biskup Felix Davídek jako opozici k oficiální struktuře československé katolické církve, bylo podle dostupných zdrojů vysvěceno šest žen. Známá je ale jen Ludmila Javorová, protože další kněžky chtěly zůstat v anonymitě. Dnes je jasné proč - Ludmila Javorová si musela projít velmi bolestnou cestou, protože se svého kněžství nevzdala. Odvrátili se od ní mnozí přátelé a její osobnost dodnes rozděluje společnost. Evaristin příběh jsem částečně psala i podle jejího osudu. To, co v knize fiktivní postava sestry Evaristy prožívá, je totiž tím nejpádnějším argumentem, proč by katolická církev měla na kněze světit i ženy.
Komunisté řeholnicím v internačních klášterech a vězeních odpírali přítomnost kněze, což sestrám znemožňovalo svobodně praktikovat svou víru. Pokud by v takové situaci měly ve svých řadách kněžku, problém by se tím vyřešil. Felix Davídek si po okupaci v srpnu 1968 uvědomoval, že se poměry v komunistickém Československu mohou vrátit do podobného stavu jako v 50. letech, a oponenti režimu se tak ocitli v krizové situaci. I když mu kanonické právo svěcení kněžek nepovolovalo, věděl, že to je jediná možnost, jak ošetřit duchovní život katolických žen. Zároveň byl přesvědčený, že pokud se v praxi ukáže, jak je svěcení žen potřebné, může to ke stejnému kroku inspirovat i světovou církev.
Což se nestalo. O začlenění žen mezi kněze se na druhou stranu už ve 13. století snažila Vilemína z Milána, sestra svaté Anežky České a dcera Přemysla Otakara I., na jejíž příběh v románu taky odkazujete.
Ano, to je velmi zajímavá postava, jejíž osud zatím nebyl v beletrii zpracovaný, takže jsem ráda, že jsem se toho mohla chopit. Většina historiků, kteří se Přemyslovci zabývají, ji v rodokmenu uvádí s otazníkem. Jediným dokladem o ní je totiž pouze torzo inkvizičního spisu z roku 1300, které František Palacký objevil v milánské Ambrosianě. O Vilemíně se v něm píše jako o královské dceři, toho času tedy jako o dceři Přemysla Otakara I. V Čechách se o ní ale žádné prameny nedochovaly. V knize jsem tedy vycházela z toho, co zjistil Palacký, ale i ze studie americké historičky Barbary Newman a dizertační práce Lenky Staré.
Vilemína měla být ve své době velká rebelka, což souviselo s tím, v jak bídném stavu se koncem 13. století katolická církev nacházela. Bujela v ní korupce, kupčilo se v ní s mocenskými pozicemi a klérus žil rozmařile. Vilemína přišla s vlastním řešením, jak církev navrátit k původním ideálům. Tvrdila, že když budou do vyšší hierarchie katolické církve připuštěny i ženy, bude méně náchylná k selhávání. Vybrala dokonce ženu, která by se měla stát příští papežkou. To se ovšem soudobým představitelům církve nelíbilo, a přestože Vilemínu část věřících uctívala jako světici, inkvizice ji označila za kacířku. Když zemřela, nechala její ostatky spálit spolu s mnoha jejími popravenými stoupenci, takzvanými vilemínity.
Přes všechny historické odbočky je ale hlavní vypravěčkou vašeho románu bývalá novinářka Lena Lagnerová, která si do klášteru v Bílé Vodě přichází řešit vlastní traumata a k řeholnicím zpočátku přistupuje spíš s nedůvěrou. Do jaké míry v ní čtenáři mají hledat vás samotnou?
Skeptické vypravěčky, které nad událostmi, s nimiž jsou konfrontovány, pochybují a nenechají se jimi tak snadno uchvátit, jsou mi samozřejmě nejbližší. Podobně jsem svůj kritický odstup koneckonců projektovala do postavy Dory v Žítkovských bohyních. V případě Bílé Vody jsem ale Leně propůjčila hlavně zápal, s jakým jsem osudy řádových sester rozkrývala. Sama jsem vůči nim takové předsudky neměla, jejich svět byl pro mě spíš něčím v pozitivním slova smyslu exotickým. V raném dětství jsem se s řeholnicemi vůbec nesetkávala, začala jsem je vídat až v 90. letech v Brně a tehdy mě fascinovaly svou tajuplností.
Kateřina Tučková (41)
- Do svých šesti let vyrůstala ve vesnici Moutnice nedaleko Brna, než se po rozvodu rodičů s matkou a sestrou přestěhovala do Kuřimi. Gymnaziální léta už prožila v Brně, kde potom na Masarykově univerzitě vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu. Doktorát si dodělala na Univerzitě Karlově a momentálně bydlí s manželem a dvěma dětmi v Praze.
- Přestože se stále příležitostně věnuje práci umělecké kurátorky, největší úspěchy sklízí jako spisovatelka. Ve svém prvním románu Vyhnání Gerty Schnirch z roku 2009 vykreslila příběh mladé česko-německé dívky, která musela při poválečném odsunu opustit domovské Brno. Získala za něj cenu čtenářů Magnesia Litera.
- Za román Žítkovské bohyně z roku 2012 obdržela kromě výše zmíněného ocenění také Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha, ve které se zaměřila na osudy lidových léčitelek z oblasti Moravských Kopanic, se stala bestsellerem. Dodnes se jí prodalo přes 150 tisíc výtisků a vyšla ve dvaceti jazycích.
- Kromě prózy napsala také divadelní hru Vitka o dirigentce a skladatelce Vítězslavě Kaprálové, kterou v roce 2018 poprvé uvedlo brněnské divadlo Husa na provázku. Na konci dubna vydává svůj třetí román Bílá Voda, ve kterém popisuje osudy řeholnic v období komunismu. Ústav pro studium totalitních režimů ji v roce 2017 udělil Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva.
Při psaní Bílé Vody jste si podle svých slov sama prošla složitým duchovním hledáním.
Ano, jednak jsem se snažila co nejvíc porozumět vnitřnímu světu svých postav a zároveň jsem cítila, že bych si po některých nepříjemných životních zkušenostech měla ohledat křesťanské kořeny své rodiny. Příbuzní z otcovy strany totiž byli katolíci, takže jsem v dětství jejich prostřednictvím víru a církevní život poznala. Když se rodiče rozvedli, tak jsem sice vyrůstala v ateistickém prostředí, ale před několika lety jsem si potřebovala ujasnit, jestli by víra nenabízela cestu i mně, jestli jsem ji nezavrhla jen proto, že jsem k ní v období dospívání neměla přístup. Zkusila jsem se tedy vydat cestou srdce i cestou rozumu - začala jsem se účastnit církevního života a k tomu jsem se přihlásila k dálkovému studiu teologie.
K čemu jste na své cestě ke katolické církvi dospěla?
K tomu, k čemu dospěla už Vilemína z Milána nebo biskup Felix Davídek. Když jsem při bohoslužbách sledovala, jak se kolem oltáře srocují samí muži, zatímco od žen se očekává jen pasivní pozorování a smíření s tím, že o nich budou rozhodovat jiní, necítila jsem se v kostele dobře. Vadilo mi, že před sebou nevidím nikoho, kdo by reprezentoval druhou polovinu společnosti. V 21. století už přece ženy nelze takto opomíjet, jenže katolická církev ženskou emancipaci zjevně přehlíží. Za poslední roky jsem v jejím společenství potkala řadu milých lidí, kteří mi doporučovali, ať si najdu nějakého liberálního kněze, co pro mě bude mít porozumění. V katolických kruzích se pochopitelně najde mnoho emancipovaných žen, které ten rozpor řeší právě tímto způsobem. Sama jsem ale měla pocit, že bych před problémem jenom kličkovala a zavírala před ním oči.
Ve vašem románu na mě silně zapůsobil příběh polské dívky Agnieszky, kterou její partner znásilní, což ji navzdory její víře přiměje k rozhodnutí jít na potrat. Její křesťansky založená rodina ji za to tvrdě odsoudí, aniž by přihlížela k činu, kterým se vůči ní její přítel provinil. Předpokládám, že i tohle pokrytectví některých katolíků bylo důvodem, proč jste se s církví nakonec rozešla.
Ano. Sama jsem se s podobným pokrytectvím setkala už v dětství. Můj biologický otec byl totiž navzdory své křesťanské výchově alkoholik a násilník, což odnášela především moje maminka, kterou bil. Když se konečně odhodlala z té strašlivé domácnosti odejít a nechat se rozvést, otcova rodina jí to měla za zlé a přerušila s námi kontakt. Když o několik let později otec spáchal sebevraždu, dávala to mamince za vinu, a mě se sestrou vydědila. Přitom si svým rozhodnutím maminka zachránila zdraví a možná i život a mně a mojí sestře zajistila bezpečnou budoucnost. Sama jsem se tedy přesvědčila, že pro muže a ženy platí mezi některými katolíky různá morálka.
V každém z vašich tří románů jste se věnovala ženským hrdinkám, které čelí nespravedlnosti. Ve Vyhnání Gerty Schnirch jste popisovala osud brněnské Němky, která při poválečném odsunu kvůli principu kolektivní viny ztrácí domov, v Žítkovských bohyních jste zpracovala příběhy léčitelek pronásledovaných komunisty a řeholnice v Bílé Vodě bojují jak s totalitním režimem, tak s dogmaty své církve. Proč jsou pro vás témata spojená s křivdami minulosti tak zajímavá?
Ze začátku jsem si je vybírala dost intuitivně. Když jsem si ale ve věku kolem svých 35 let procházela složitějším obdobím, začala jsem se na terapiích zaobírat i tím, proč si mě taková témata přitahují a proč mě stále neopouštějí, přestože jim vždycky musím věnovat několik roků života. Uvědomila jsem si, že se prostřednictvím postav, které se potýkají s bezprávím, vracím k tomu, co se před rozvodem dělo mojí mamince. Když jsem jako dítě viděla, jak ji otec bil, a nemohla jsem udělat vůbec nic, cítila jsem obrovskou bezmoc. Proto se teď hrdinkám, které podobně jako maminka neměly zastání, snažím ve svých knihách dávat hlas.
