Tři generace mlynářů pod jednou střechou. Nahlédněte do útrob mlýna z roku 1948

Do rozlehlého dvora sjíždíme z hlavní silnice mezi Příbramí a brdskými kopci, mezi kterými se vlní říčka Litavka. Z útrob mlýna se ozývá pravidelné hučení, v dřevěných výtazích putuje obilí z patra do patra a pak mlecím mechanizmem zase zpátky dolů.

Rodina Dubských mlýn koupila v roce 1913 a od té doby odsud neodešla, znárodnění navzdory. Mlýn samotný je ale ještě mnohem starší, první zmínky o něm sahají až do konce 14. století.

Související

18 fotografiíProhlédnout si 18 fotografií

Na začátku byl dort pro dceru. Dnes PerníKáča oživuje starou tradici úplně novým způsobem

Muzikant, kterého si mlýn nechal

Dubští v mlýně hospodaří už pátou generaci. Aktuálně nejmladší mlynář Tomáš Dubský si život původně plánoval o dost jinak, na konzervatoři vystudoval hru na trombon, a i jeho maminka si přála, aby dělal cokoli jiného než mlynařinu.

Jenže jak už to tak bývá, i Tomáš Dubský chodil pomáhat tátovi, který na něj postupně přehazoval jednu provozní záležitost za druhou, až se z muzikanta stal mlynář na několik úvazků – ne nadarmo se říká, že mlynáři jsou muži devatera řemesel.

„Jste pánem svého času a zároveň otrokem mlýna,“ krčí rameny Tomáš, který se na chvíli nezastaví. Táta, kterému chodil pomáhat, je Jindřich Dubský, který velkou část života strávil taky mimo mlýn, až jej prosba zase jeho táty Rudolfa dovedla zpátky k mouce.

Zajímavé je, že ani Rudolf Dubský kariéru v mlýně neplánoval, u něj i u Jindřicha za to ale mohl komunistický režim. Rudolf Dubský studovat nesměl, na výběr dostal jen pro příbramsko typické hornictví, nebo zemědělství.

„Na horníka jsem nechtěl, z okolí jsem znal příliš mnoho chlapů, kteří se z té díry už domů nevrátili,“ říká dvaaosmdesátiletý mlynář, zatímco hbitě šplhá po prudkých schodech do horních pater mlýna.

K mouce se vrátil až po roce 1989. „A nechtělo se mi,“ přiznává. I jeho přemluvil tatínek, když rodina na začátku 90. let získala mlýn v restituci. „Chtěl jsem rozjet zemědělský podnik, ale táta mě navedl, abych peníze raději vložil do rodinného majetku, a tak jsem tady,“ směje se Rudolf Dubský.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Že v 90. letech vůbec bylo co rozjíždět, ale nebyla samozřejmost. Mlýn do velké míry zachránilo štěstí a tvrdohlavost Rudolfova táty. Ten se do velké přestavby pustil v roce 1948, přesně v den, kdy pod oknem Černínského paláce našli tělo Jana Masaryka.

„Máma to slyšela v rádiu a běžela mu to rozmluvit, že přijde změna a bude zle. Jenže otec měl stroje nakoupené a řemeslníky sehnané, tak do toho šel a mlýn přebudoval do dnešní podoby,“ vzpomíná Rudolf Dubský.

Související

17 fotografiíProhlédnout si 17 fotografií

Před rokem chtěli pekárnu zavřít, tchyně to ale nedovolila. Dnes sem o víkendech proudí zástupy lidí

Když jim komunisti majetek znárodnili, sousední pilu zbourali. Jak později Rudolf Dubský zjistil, mlýn nejspíš díky jeho novotě režim zařadil mezi zálohy pro případ nouze v podobě další světové války atd. Dalších víc než třicet let se ovšem mlít nesmělo.

Rodina Dubských vedle mlýna žila dál, v jim zabaveném domě platila nájem a toho času bývalý mlynář o víkendech tajně chodil mlýn udržovat, aby zůstal provozuschopný. Když v 90. letech přišel čas mlýn znovu rozjet, šlo to jen díky jeho péči. „Prvních patnáct let se jelo nonstop,“ vzpomíná Rudolf.

Otcův příběh se uzavřel po mlynářsku. Dožil se třiadevadesáti let, rakev mu postavili na rampu mlýna, přišel kněz i lidé z okolí. Nechal se zpopelnit a popel rozprášit na zahradě – prý aby mlýn hlídal seshora.

Když se mele postaru

Zatímco si povídáme, na dvoře se objeví několik aut, lidé vystoupí, nakoupí pár pytlíků (někdy i velkých pytlů) mouky a zase odjedou, téměř denně kurýři vyzvedávají zásilky z e-shopu.

Mele se tu v desetidenních cyklech, tzv. zámelech, v každém se zpracuje pět tun pšenice, kolem tuny a čtvrt se vymele otrub, zbytek je mouka.

Zobrazit
29 fotografií

Hladká pšeničná mouka projde mlýnem nahoru a dolů klidně osmnáctkrát. „Kdybychom mleli jen hladkou, je to jednodušší, jenže Češi chtějí hrubou na knedlíky,“ směje se mlynář, zatímco rukou kontroluje kvalitu namleté mouky.

Mezi pšeničné zámely mlynáři vkládají žito. Na loupačce ho oloupou, udělají z něj žitnou celozrnnou, pak žitnou chlebovou – a pokračují další pšenicí.

V nejvyšším patře sebou hází mašina ještě z 19. století. „Tátovi asi došly peníze, že ji nevyměnil, ale zaplaťpánbůh za ni. Umeleme na ní věci, co jinde nedokážou,“ říká Rudolf Dubský.

Na stařičkém stroji zvládnou třeba specifickou celozrnnou mouku pro jednu islandskou pekárnu a namelou na ní i mouku konopnou, pro zdejší mouky si jezdí renomované pekárny i z pořádných dálek.

Nemálo mouky se prodá i na e-shopu, ke kterému před lety Tomáše Dubského přemluvila jeho manželka. Dnes objednávky přes e-shop tvoří třetinu tržeb.

Mlynářská naděje

Mezi válkami na Litavce stálo přes padesát mlýnů a pil, bohutínský býval třetí od pramene – a dnes je jediný, který ještě funguje. Kdybyste se do mlýna chtěli náhodou podívat, klidně zavolejte, exkurze tu občas dělají.

Je tu stále funkční i Francisova turbína, kterou po 1. světové válce nainstaloval Rudolfův dědeček, jenže chybí voda. „Letos jsme jeli na vodu jen dva týdny po zimě,“ posteskne si mlynář.

V Brdech totiž napadlo sotva dvacet centimetrů sněhu. Dřív jich tam bývalo sto osmdesát a voda z něj vydržela do června, než přišly letní bouřky. Dnešní mlýn proto pohání hlavně elektřina.

Doby se mění a s nimi přichází i další generace, Tomášovu synovi Vilémkovi jsou necelé dva roky. Jestli z něj bude šestý mlynář Dubský, nikdo neví. „Nahánět ho nebudu, ale doufám, že to se mnou jednou potáhne,“ usmívá se Tomáš.

Zdroj: autorský rozhovor, mlyn-bohutin.cz, vodnimlyny.cz