Říjen roku 1966 byl přitom nebývale deštivý. V pátek ráno 21. října se v malé velšské vesnici Aberfan ozval zvuk, na který nikdo z těch, kdo přežili, nedokázal zapomenout. "Bylo to jako hrom. Tak ohlušující, že nás to všechny přišpendlilo na místa," vzpomíná po letech Gaynor Madgwick, která tehdy jako osmiletá seděla ve školní lavici.
Když hrom utichl
Ve škole Pantglas Junior School právě začínal poslední školní den před pololetními prázdninami. Děti se těšily na nadcházející volno, některé přinesly sladkosti. O několik minut později byla celá budova školy doslova pohřbena pod více než 110 tisíci tun bahnité hmoty - kalového odpadu ze skládky místního uhelného dolu.
Gaynor přišla o bratra, sestru i bezstarostné dětství. Sama zůstala mezi troskami jako jedna z mála živých. Podle vzpomínek pamětníků nebylo vidět na krok a nebylo nic slyšet. Jako by svět přestal existovat.
Sesuv bezprostředně zavinily dlouhotrvající deště, ale místní na nebezpečí upozorňovali opakovaně. Skládka vyrostla vysoko nad vesnicí, v oblasti, kde byla podzemní voda. Přesto skládka rostla dál, důlní společnost se skrytým problémem vůbec nezabývala.
Smrtící lavina
V den katastrofy se masa půdy uvolnila, sjela zalesněným svahem a nabrala smrtící rychlost. Budovu školy zasáhla krátce po deváté hodině ráno. Uvnitř bylo přes 140 dětí - 116 zahynulo. Spolu s nimi přišlo o život dalších 28 dospělých - učitelů, rodičů i obyvatel přilehlých domů. Aberfan se během několika minut proměnil v pohřebiště.
Místní vzpomínají, jak rodiče dětí opustili svá pracoviště a přijeli i ze vzdálenějších míst. I když je záchranáři odrazovali, holýma rukama se snažili odklízet sesuv. Na místo rychle dorazili i první reportéři, kteří však často překáželi záchranářům.
Televize BBC chtěla vysílat přímý přenos z místa neštěstí, ale kvůli neustálým nálezům dětských těl se vysílání uskutečnilo až o několik hodin později.
Posledním přeživším, nalezeným po jedenácté hodině, byl Jeff Edwards. Jeho vyprávění o tom, jak to uvnitř sutin vypadalo, se stalo ikonickým. Popisoval, jak mu několik hodin na rameni ležela hlava mrtvé dívky a jak pomalu hlasy a výkřiky v sutinách utichaly. Ze své třídy, čítající 34 dětí, byl Jeff jedním ze čtyř přeživších.
Po katastrofě vyšlo najevo, že veškeré opakované stížnosti na umístění skládek zůstávaly bez odezvy. Vyšetřovací komise, která vznikla po tragédii, dospěla k jednoznačnému závěru: odpovědnost nese korporace National Coal Board. Přesto nebyl nikdy nikdo postaven před soud.
Královna přišla pozdě
Veřejná pozornost se brzy obrátila i jinam - ke způsobu, jak na katastrofu reagoval královský dvůr. Královna Alžběta II. se o tragédii dozvěděla okamžitě, ale osobně navštívila Aberfan až po osmi dnech. Na místo vyslala svého manžela, prince Philipa, který dorazil následující den. Absence samotné panovnice vyvolala silnou vlnu kritiky veřejnosti i médií.
Ve chvíli, kdy se záchranáři pokoušeli vytáhnout těla dětí z nánosů bahna, a vesnice začala organizovat první pohřby, Buckinghamský palác mlčel. Pro mnohé pozůstalé i veřejnost to bylo zklamání. Očekávali víc než formální kondolenci - osobní přítomnost, gesto empatie, projev skutečného lidského soucitu a důkaz, že královna rozumí bolesti svého lidu.
Podle některých svědectví a vzpomínek blízkých spolupracovníků královny stála za jejím zdržením obava, že by její přítomnost mohla narušit záchranné práce. Její dlouholetý tajemník Lord Charteris později označil rozhodnutí nepřijet hned za chybu. Podle něj i dalších poradců šlo o krok, který královna později vnímala jako jedno z největších selhání své veřejné role.
Peníze na pomoc, nebo na úklid?
S postupujícím časem přicházely další znepokojivé zprávy. Vyšlo najevo, že část fondu vytvořeného z veřejných darů na pomoc obětem byla použita k odstranění a sanaci zbylých uhelných skládek, které představovaly další riziko - tedy k řešení problému, jenž tragédii způsobil.
Vláda z fondu odebrala 150 tisíc liber, což vyvolalo značnou kritiku, protože peníze měly původně sloužit přímo pozůstalým a postiženým rodinám. Trvalo více než 30 let, než byla částka komunitě vrácena. Rodiny obětí přitom dostaly jako odškodné pouhých 500 liber za každé ztracené dítě.
Jen jména vytesaná do kamene
Gaynor Madgwick se k tragédii vrátila po letech v otevřeném rozhovoru pro The Guardian. "Nebylo žádné poradenství. Nic. Musela jsem si to vyřešit sama v hlavě," říká. Trauma, které si nesla z dětství, ji provázelo i v dospělosti. Stejně jako pocity viny - že přežila, zatímco její sourozenci ne. "Přišla jsem o bratra, sestru, stabilitu i víru v to, že svět dává smysl."
Dnes na místě školy stojí památník. Do kamene jsou vytesána jména dětí, které tehdy zahynuly. Aberfan se od té doby změnil - a přesto zůstává synonymem pro to, co může způsobit kombinace systémového selhání, ignorovaných varování a odmítnuté odpovědnosti.
