Tradiční definice rodiny už neplatí. Lidé si mohou vyzkoušet více možností, říká socioložka

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
22. 9. 2017 9:17
Ve čtvrtek měl premiéru další film české dokumentaristky Jany Počtové, s názvem Nerodič. Zabývá se v něm otázkami, kolik podob dnešní rodina může mít a jakou ji vlastně chceme. Na příkladu šesti příběhů ukazuje slasti a strasti střídavé péče, homosexuálních svazků, rodiny pospojované z vlastních a nevlastních dětí a rodičů (tzv. patchworkové) i matky samoživitelky. Socioložka z Akademie věd Romana Marková Voleníčková tvrdí, že trend různých rodinných forem ovlivnila sametová revoluce i legislativní změny. V rozhovoru pro Aktuálně.cz uvádí, že se koncept rodiny nerozpadá, ale reaguje na podmínky, které společnost dává.
Záběr z dokumentu Nerodič.
Záběr z dokumentu Nerodič. | Foto: Nerodič

Dokument Nerodič ukazuje různé formy rodin - od patchworkové přes stejnopohlavní po střídavou péči. Dá se datovat, kdy začaly vznikat tyto formy soužití?

Přelomový rok byl 1989 a konec socialistické éry v Československu. To, jak lidé prožívají svůj intimní život, ať už partnerský nebo rodinný, je velmi navázáno na situaci ve společnosti. Jestli jsou tolerovány rozvody, matky samoživitelky a podobně. V momentě, kdy společnost považuje rozvedenou nebo single matku, která nežije s otcem dítěte, za vyvrhele, je to jiné.

Stejně tak jsou změny navázány na legislativu. Pokud se podíváme na délku rodičovské dovolené, tak před rokem 1989 byla 26 týdnů, existoval také institut další mateřské dovolené, do roka, později do dvou let věku dítěte, ale málokdo ji využíval. Pak přišel politický přelom a role pečující matky narostla. V roce 1990 se mění legislativa a rodičovská je až na čtyři roky, české ženy ji tedy využívají. Podobně nastaly změny v podpoře předškolních zařízení, hlavně jeslí. Pracující rodiče je využívali málo, po roce 1989 jsou spíše přežitek, přestaly být dotovány a spíše narostla snaha přesunout péči do rodin. To, že se rozrůstají různé formy rodinného a partnerského života, je odrazem toho, co společnost umožňuje, jaká je rétorika kolem různých životních strategií.

Míra rozvodovosti v České republice se pohybuje kolem padesáti procent. Dokážete z pozice socioložky určit důvody, pro které se česká manželství rozpadají?

Čísla vydává Český statistický úřad či demografové a demografky a v jejich analýzách lze najít také důvody z anonymizovaných zdrojů. Jedná se třeba o alkoholismus nebo nedostatek společných zájmů. Hlavní příčiny zde bývají obecné. Pokud situaci srovnáme například s rokem 1950, zjistíme, že v současnosti narostl počet rozvodů u manželství, která trvají 25 let a více. A naopak klesl počet rozvodů u manželů, kteří jsou spolu čtyři roky a méně.

Čím to je, že si lidé po 25 letech řeknou, že už toho mají dost a nemohou spolu žít?

Můj osobní názor je, že lidé z generace našich rodičů spolu byli ani ne rok a už měli dítě. Neměli čas na budování partnerství, na vzájemné poznání a ujištění, že spolu chtějí žít i přes své vady. Museli se věnovat dítěti do té doby, než "vylétlo z hnízda". A tak se najednou u dlouhotrvajících manželství může stát, že přijdou na to, že nemají na čem stavět a nemají pevný partnerský základ.

U našich vrstevníků je to naopak. Lidi spolu často chodí dlouho. Pak se sestěhují, žijí spolu, rozhodnou se vzít a později mít děti. Vytvářejí si tak partnerské zázemí. Co se bude dít ode dneška za 25 let, je ale pouze teorie.

V České republice i vlivem vysoké rozvodovosti narůstá počet takzvaných patchworkových rodin, ve kterých se střetává péče o vlastní i nevlastní děti a vycházení s nevlastními sourozenci a rodiči. Jak se sociologie dívá na tento typ rodiny?

Musím říct, že tento typ rodiny není zrovna obvyklý pro studium. Literatura o něm mluví jako o sériové monogamii, to znamená, že v průběhu života má člověk více partnerů. Jak se dívá česká sociologie na patchworkové rodiny, to nevím. Více než nevlastnímu rodičovství se věnuje tomu klasickému. Ale určitě je to realita pro mnoho rodin a je velmi pravděpodobné, že člověk po rozvodu nezůstane sám, ale najde si někoho dalšího. Do takového svazku s sebou přináší i dítě. Je to téma, které by si ze sociologického hlediska zasloužilo větší pozornost. Psychologové jej možná již probádané mají.

A co další velmi častý jev v českých rodinách - střídavá péče. Jaký může mít podle vás vliv na dítě?

To je velmi individuální. Je rozvod, při kterém se rodiče v klidu domluví, ale někdy pro změnu o dítě mezi sebou bojují. Může nastat i situace, kdy se jeden rodič snaží toho druhého v očích dítěte poškodit. Proto je těžké zobecňovat dopad střídavé péče na dítě. Jak ale uvedl svobodný otec v dokumentu, soudy dneska přisuzují děti i otcům a institut střídavé péče je rozhodně o krok kupředu.

Jak už se vyjádřila Jana Počtová, soudy jsou ovlivněny zažitým stereotypem, že matka přece dá dítěti nejlepší péči. Tomu dítěti může chybět vztah k dalším osobám, tedy i k otci, který s nimi žil. Ale samozřejmě, pokud například matka bydlí v Brně a otec v Praze, dítě má dvě školy nebo dva různé okruhy kamarádů, asi si dokážeme představit, jaký dopad to může mít na psychiku dítěte.

V současnosti jsou v Česku velmi diskutovány homosexuální svazky a adopce dětí homosexuálními rodiči. K tématu existuje několik výzkumů, jak se na to tedy dívají?

Většina výzkumů je postavena na dlouhodobém sledování rodin. Řeší se, co pro děti znamená, když mají děti dvě maminky nebo dva tatínky. A výzkumníci se ptají dětí i rodičů. Kritici velmi často využívají tvrzení, že děti stejnopohlavních rodičů se hůře začleňují do kolektivu nebo že to narušuje jejich psychologický vývoj.

Ale ve skutečnosti jsou problémem stereotypní představy a homofobie. Lidé se s ní setkávají v různých obdobích života a na různých místech, ať už ve školách, kroužcích, práci, prostě v celém životě. Tato homofobie a stereotypizace má vliv na jejich horší začleňování. Další argument, že homosexualitu se děti naučí od homosexuálních rodičů, lze těžko podpořit, když homosexuálové většinou vyrůstali v heterosexuálních rodinách. Stejně jako homosexuálové "neokoukali" heterosexuální model, neplatí to ani naopak. Tvoření jakékoliv sexuální identity není výsledkem nápodoby, ale hormonálních procesů v těle či v mozku.

Je vůbec česká společnost připravená na respektování toho, že homosexuálové vychovávají děti?

Ne. Ale toho jste si určitě všimla, stačí se podívat na diskusi pod článkem na toto téma. Názory, které tam zaznívají, jdou často napříč různými skupinami obyvatel. Neříkám, že na to nejsou všichni připraveni, ale společnost stojí na nějakých hodnotách a v Česku je heterosexuální model rodiny velmi silný. Ani registrované partnerství nestojí v rovině manželství, nejste manžel/manželka ale registrovaný partner/partnerka. A už to dává úplně jiný status v očích zákona i společnosti.

Jaké je podle vás řešení pro to, aby lidé více akceptovali homosexuální svazky a jejich výchovu dětí?

Ráda bych řekla, že osvěta. Ale proběhlo už několik aktivit ukazujících, že dítě, které vyrůstá se dvěma tatínky nebo dvěma maminkami, není nikterak psychicky ani jakkoliv jinak narušené. Ale asi to nestačí. Co by pomohlo, aby se lidem otevřely oči? Historie ukazuje, že jsou to pozitivní příklady, které fungují. Což v dokumentu je. Partnerky spolu byly patnáct let a vytvořily to, co společnost neustále požaduje - stabilní zázemí, dva rodiče, kruh důvěry a bezpečí. Ony nežijí jinak, taky nakupují, vaří a střetávají se se stejnými problémy jako ostatní rodiny.

Myslíte si, že tradiční rodina, kterou mnoho lidí pořád považuje za základ státu, se rozpadá?

Neřekla bych, že se rozpadá, ona jen reaguje na podmínky, které jí společnost dává. A podmínky jsou čím dál tím volnější, což lidem umožňuje různé partnerské a rodinné strategie, které by byly před pár lety nemyslitelné. Takovým příkladem je i takzvané "žití na psí knížku". Dlouho bylo nemyslitelné, aby spolu lidé jen žili a nebyli manželé. Dlouhou dobu byla rodina definována jako matka, otec a děti žijící ve společné domácnosti. Ale to už neplatí. Pokud dítě odletí na dva roky studovat mimo Česko, už nebude součástí rodiny, protože s nimi nesdílí domácnost?

Sociologické analýzy se snaží reagovat na proměnlivou situaci toho, co je rodina. Jako rodina se definují třeba i přátelé, kteří žijí ve společném bytě. Nebo lidé, kteří prožili a přežili 11. září, taky o sobě mluví jako o rodině. Obsah termínu rodina se opravdu rozšířil.

Dá se říci, že díky proměnám konceptu rodiny a možností soužití jsou lidé šťastnější?

Těžko říct. Strategií partnerského a rodinného života je mnoho, tolerance k nim je vyšší. Lidé si v životě mohou vyzkoušet více možností a zjistit, ve kterých jsou nejšťastnější. Ale jestli to tak skutečně platí, je otázkou dalších výzkumů.

Video: Jana Počtová hovoří o svém dokumentu Nerodič

Jsme zvyklí na to, že by se člověk měl neustále cítit dobře. A když se necítí dobře, tak jakoby neuspěl, říká dokumentaristka Jana Počtová | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy