Praha - S Tomášem Klusem jsme se potkali na zkoušce v pražském klubu Roxy, který v rámci aktuálního turné k desce Proměnamě dvakrát vyprodal. Tomáš patří mezi nejúspěšnější české hudebníky současnosti a jeho desky se prodávají na dnešní dobu v nevídaných nákladech.
Od začátku rozhovoru bylo jasné, že odpovědi budou plné mouder. I když Tomáš několikrát zopakoval, že již nechce dávat recepty na žití, stejně se tomu neubránil.
Aktuálně.cz: Název nové desky je slovní hříčkou. Proč jsi ji pojmenoval zrovna Proměnamě?
Tomáš Klus: Je to zvnějšku popsané to, co cítím uvnitř sebe. Postavil jsem se konečně sám za sebe a tuto proměnu vnímám jako velmi pozitivní. Lidi mívají ze změn strach a největší strach mívají z nových sebe. Já ale vítám každé nové já, protože mě obohacuje.
A.cz: V čem přesně spočívá tvé nová já?
Dřív jsem měl tendenci dokazovat, že jsem nějaký. Zjistil jsem, že v momentě, kdy vydáváme energii tomu, nějak vypadat, tak nám nezbývá už další síla něco konat. Ne že by mi teď začalo být jedno, co si o mně lidi myslí, ale už na tom nelpím. Respektuji každý názor a životní cestu. Nesoudím, inspiruji se. Naučil jsem se v každém člověku vidět to dobré, aneb bohatství, jež je každému z nás dáno, dar existence. Díky tomu jsem získal obrovskou svobodu, protože pro mě nejsou lidi, které nemám rád. Ušetřil jsem si spoustu energie. A to nové já, jak jsem o něm hovořil v první odpovědi, je každý člověk, kterého potkám. Chci s lidmi jednat na rovinu, protože jsme si rovni.
A.cz: Souvisí tvá proměna s tím, že ses stal otcem?
Určitě, ale o těchto věcech jsem začal přemýšlet dřív, a to když jsem poznal svou ženu Tamaru. Ona mě přivedla k osvobození se, což znamená říkat pravdu. Když mluvíš pravdu, tak se nemusíš bát toho, že na tebe někdo něco ví. Když chceš být dobrým člověkem, máš tendenci se vylepšovat, přikrášlovat. Je to třeba jen pár slovy, ale je to lež, která v tobě pak kypí, a ty jen čekáš, odkud to přijde. Když říkáš pravdu, jsi v klidu. Není potřeba tvářit se, přetvářet, přijmeš-li, že neexistuje muster na "bytí správně", že zkrátka vše, co je, je dobré, neboť tím, že je, nese význam. A každý člověk je dobrý už tím, že je.
Sním o tom, aby se každý sám stal sobě vůdcem ducha. Protože přijme-li se člověk a řekne si, mám se rád, prospěje to celku. Neboť kdo nemá problém se sebou, nehledá problémy v druhých.
A.cz: A lidi kolem tebe žijí v pravdě?
Když jsem na tuhle myšlenku přišel, měl jsem tendenci křičet a dát tak najevo, že jsem na to přišel. Zpětně uznávám, že jsem tím lidi obtěžoval. Naučil jsem se ale respektovat všechny životní cesty. V momentě, když se někdo vylepšuje a hraje tak jakousi hru, neříkám mu, aby s tím přestal. Měl jsem tu tendenci, jíž podléhá poslední dobou mnoho lidí. Chtěl jsem vysvětlit svět. Sním o tom, aby se každý sám stal sobě vůdcem ducha. Přijme-li se člověk a řekne si, mám se rád, prospěje to celku. Neboť kdo nemá problém se sebou, nehledá problémy v druhých.
A.cz: Čím tě tak ovlivnila tvá žena?
Mně od začátku přišla jak z jiného světa. Dám příklad. V práci může nastat situace, kdy šéf s tebou jedná špatně a nespravedlivě a ty víš, že to je důsledek toho, že má problémy doma se ženou. Většina lidí má v takovém případě strach mu říct do očí, že je jim tam nepříjemně, že se chová jak idiot a že si v práci vybíjí problémy odjinud. A já chápal, že to přece nemůžeš říct šéfovi. Že tě vyhodí! A tak každé ráno vstáváš nešťastný, že tam zase musíš. Řešení je však pouze a jedině ve tvých rukou. Je to tvůj příběh.
Tamara byla názoru, že pokud máš rád lidi a vidíš řešení, tak to řekneš. Není to o tom, že bych chtěl měnit lidi, ale ze svého úhlu pohledu mohu vidět, jak lze řešit určitý problém. V momentě, kdy budeme využívat energii na řešení problému, a ne na jejich zastiňování, pak se bude žít skvěle. Žijeme jeden život. Různí se úhly pohledu, jež můžeme sdílet. Říká se tomu komunikace. My však tento prostředek využíváme povícero jako zbraň. Komunikujeme za zády. A naše štěstí stagnuje v sebestřednosti, povyšování, závisti a pomluvě.
A.cz: Byl jsi u porodu. Jak se stavíš k tomu, jestli má být otec přítomen na porodním sále?
My jsme měli štěstí, že jsme měli skvělou porodní bábu a předem jsme si vyjasnili, jaké situace mohou nastat, a tak jsme veškeré případné problémy vyřešili předem. Například má žena se nesměla bát říct mi: "Tomáši, jdi teď do prdele, potřebuju tady být sama" a já si neměl hrát na chlapáka, který tam bude, i když se mu udělá špatně. Díky tomu, že jsem tam byl, tak pozice ženy v mých očích obrovsky vygradovala. Já bych byl první, kdo by si zmáčkl injekci s nějakou uspávačkou. Mám za to k ženám velký obdiv. A to je jen nepatrný zlomek toho, co ženy všechno umí a zvládají.
A.cz: Jak jsi to na porodním sále zvládl?
Chlap tam je plyšákem, kterého potřebuješ zmáčknout, když je ti ouzko. Prakticky než já tam byla mnohem důležitější porodní bába. Vím ale, že by Tamara byla smutná, kdybych tam nebyl. A já jsem tam chtěl být, a naopak bych byl smutný, kdybychom byli oddělení. Velký úkol pro chlapa je být tam potichu a přiznat si, že je tam k ničemu. Když s tím přiznáním začneme v porodním sále, je pak jednodušší stáhnout ego i v dalších situacích.
A.cz: Máš malou dceru. Zpíváš jí?
Zpívám jí pořád. Vlastně zpíváme oba. Trošku mám obavu, že je hodně zpěvná. To jí nepřeju, protože děti herců a muzikantů to mají vždy dvojnásobně těžší. Viděl jsem to na DAMU. Musíš toho umět dvakrát tolik, aby ti lidé věřili, že to není tlačenka. Třeba ale až bude velká, tak smýšlení lidí bude jiné a přející.
A.cz: V poslední době se mi zdá, a naše povídání mi to potvrzuje, že jsi hodně spiritualisticky založený člověk...
To asi mluvíš o období toho mého vykřikování, kdy jsem měl tendenci svou pravdu říkat všem. Doufám, že už se to dít nebude. Pak mě ale někdo potká a ptá se mě, proč jsem tak šťastný, tak mu chci odpovědět a vypadám jako blázen, protože nemluvím o ničem jiném. Ale abych odpověděl na tvou otázku. Myslím, že to spolu úzce souvisí. Za chvíli tu budu obcházet s bílou šalvějí a budu vykuřovat prostor, abych promluvil s místními duchy, energiemi, jak kdo chce. Ale není to proto, abych vypadal jako blázen. Já jím jsem a věřím, že hmotná bytost dokáže komunikovat s nehmotnými bytostmi, které jsou všude okolo nás. Některé rituály se provozují fyzicky a jdou vidět, ale jinak to mám podobně jako Ježíš. Modlitba je pro mě naprosto intimní záležitost, takže na mši mě neuvidíš.
A.cz: Souvisí s tvou proměnou i tvá cesta do Indie?
Tam jsem jel, ještě než jsem byl s Tamarou. Ale Indie byla prvním krůčkem, kdy jsem měl tendenci najít Boha. A je to takové klišé, že lidi ho tam jezdí hledat. Indie je tak velkorysá, že ti ukáže, že jsi přijel hledat Boha-sebe. Chci se tam vrátit a vzít tam holky. Je to tam protknutý spiritualitou. Lidi se nebojí barevného, barvitého života. Ačkoliv žijí v bídě, nejsou smutní. Život sám je tam nadevše. Myslím, že se toho od nich máme hodně co učit. Na druhou stranu je to země už hodně vyžitá. Je to země, která čeká na potopu, a to doslova. Všude odhazují odpadky, a když se jich zeptáš, zda jim to nevadí, odpoví, že za dva měsíce přijde velká voda a splaví to do oceánu. To je jediná věc, která se mi tolik nelíbila.
A.cz: Kvůli indiánům toužíš jet do Severní Ameriky…
Mám moc rád tuhle kulturu. Fascinuje mě jejich bytí s Matkou Zemí. Ta pokora vůči přírodě může být velice přínosná a poučná i pro nás. Naše představy o indiánech jsou dost scestné. Kanibalové zabíjeli jen tolik lidí, co dokázali sníst. Nelze to srovnat se čtyřiceti miliony mrtvých indiánů kvůli touze kolonialistů po půdě. Naše civilizace je jako rakovina. Všichni víme, že musíme šetřit životní prostředí, že se musíme chovat zodpovědně, ale nikdo to nedělá.
Libí se mi, když někdo třídí odpad, i když víme, že to pak jde do jednoho bordelu. Já nejsem zelenej hipík, který hubuje děti, když odhodí na zem obal od bonbónů. Jde mi o to, aby si lidé některé věci uvědomili zevnitř. Najít pokoru. Vnímat se jako součást organismu, který je součástí organismu, který je součástí organismu. Vše souvisí se vším, budeme-li se chovat nenažraně, budeme požráni. U indiánů se inspiruji v jejich úctě a pokoře. Jsem "masař" – ačkoliv nejím maso každý den, miluju ho. A když ho jím, vždy začnu tím, že nejdříve poděkuju Matce Zemi.
Tomáš Klus
- Narodil se 15. května 1986 v Třinci
- Až do 18 let se věnoval sportu, vyhrál dokonce zlatou medaili v moderním pětiboji na evropském šampionátu dorostenců
- První album vydal v roce 2008 pod názvem Cesta do záhu(d)by
- Celkem vydal čtyři studiové desky, ta poslední Proměnamě mu vyšla letos v březnu
- Je ženatý, má dceru Josefínu
A.cz: Takže bys chtěl navštívit indiánské rezervace?
Nepotřebuju být úplně v kontaktu. Mně stačí být na tom místě. Když jedeš něco někam hledat a věříš tomu, že to najdeš, tak to najdeš. A je úplně jedno, jestli tam bude sedět šaman, nebo ležet velký kámen.
A.cz: Jakou roli ve společnosti má dnes podle tebe písničkář? Před revolucí to byl takový kritik tehdejších poměrů, posluchači byli zvyklí hledat skryté významy mezi řádky…
A dělají to stále a trochu tím to písničkářství trpí. Písnička Pánu Bohu do oken odstartovala mou popularitu. Po tom, co jsme ji tři čtvrtě roku neustále hráli, tak už ji nehrajeme nikdy a nikde. To "křičení" a ukazování, že tohle je dobře, tohle je špatně, už tady bylo. Fenomén té písně mi hrozně otevřel oči, a to jak v nazírání na sebe, tak na celý národ. Chci dojít ke změně u sebe, chci dojít k tomu, co chci a jak toho chci docílit. Musíme udělat krok sami k sobě. Pořád používáme slovíčko oni. Já nevím, kdo to přesně je, ale mohou za všechno. My musíme přijít na to, kdo jsme my, abychom přišli na to, kdo jsou oni. Další fází pak může být pokusit se najít jméno pro změnu, kterou stále omíláme.
A.cz: Asi nikoho nepřekvapí, že doma posloucháš desky Radůzy a Karla Kryla, ale posloucháš i něco, co si u tebe tvůj fanoušek nedokáže představit?
Miluju Cheta Bakera a Daft Punk. Jejich poslední deska je naprosto fenomenální a neznám nikoho, kdo by je nežral. Mám rád Jacka Johnsona, Edvarda Sharpa a obecně hipícký věci, takže mám celou diskografii Johna Lennona a Yoko Ono Band.
A.cz: Díky písničce Pánubohu do oken tě zná opravdu celá republika. Jak se vyrovnáváš se slávou?
Pro mě osobně sláva neexistuje. Není to nic, co by člověka dělalo lepším nebo horším. Je to něco, čím na mě hledí okolí. Jsem šťastný, že se mi daří. Protože jsem známý, mám možnost být pozorovatelem dění. Navíc tady ta popularita, tohle plexisklo zvětšuje a umocňuje charaktery lidí. Já kolikrát můžu jen sedět a pozorovat, jak se někdo chová. A čím blíž je u mě, tím se chová jinak. A většinou to prozradí, kým skutečně je. Děkuji za to.
A.cz: Není někdy ta popularita k zbláznění?
Není těžký se z toho zbláznit. Některé věci jsou pro tebe najednou lehčí a můžeš toho zneužívat. Stinnou stránkou je ztráta soukromí. Ale s tím musíš počítat, když chceš být slavný, a já jsem slavný chtěl být. Je to hra, jejíž pravidla jsem přijal. Nevadí mi ani paparazzi, kteří stepují u mě před domem. Nestěžuji si na to a ozývám se jen, když si někdo vymýšlí a píše se o mně něco, co není pravda.
A.cz: Můžeš si dovolit například jet veřejnou dopravou?
Jasně. Usiluju o to, abych byl v kontaktu s lidmi a dával najevo, že je jedno, zda jsi slavný, nebo ne. Proto máme tříhodinové autogramiády. Chci s každým prohodit několik slov. Miluju lidi a nesnáším rozdíly, jež mezi sebou vytváříme domnělými žebříčky úspěšnosti, bohatství, pozic či popularity.
A.cz: Co se týče slávy a popularity, tak jsi momentálně na vrcholu. Jsi připravený na dobu, kdy veškerý zájem o Tomáše Kluse opadne?
To je samozřejmé. Vždy jsem měl tendenci hledat zadní vrátka, že bych dělal něco jiného. Přece nejsem úplně hloupý. Ale i kdybych přišel o velkou část publika, muzice se budu věnovat pořád. Je to věc, která mě naplňuje, a je to moje poslání. Písničkami sdílím svůj život a není pro mě rozdíl, zda hraju pro dvacet tisíc posluchačů v hale, nebo dvacet lidí v Balbínce. Pět let mi trvalo, než jsem k tomuhle přesvědčení dospěl. Předtím jsem žil ve strachu, že vše může jednou skončit. Teď vím, že mám všechno ve svých rukou. Ostatně jako každý.
A.cz: Jsi vnímán za mluvčího své generace. Uvědomuješ si to a využíváš toho?
"Generace stesc"? (směje se) Generace, která o sobě příliš neví, nemůže mít ani mluvčího. Nikdo ti neukáže správnou cestu k tvé budoucnosti. Jediné, co chci, je probouzet v lidech vědomí jich samotných.
